Mluvili jsme s přítelem o dětech

Já vám oběma moc děkuju. A ráda nabídku přijmu. Aspoň Tě konečně poznám osobně -KISS-

Super-FLOWER-

Zaslouzi, nebo spis potrebuje. Jen aby ji nechtel od tebe na cely zivot. Na to se da lehce zvyknout, mozno potrebuje otevrit oci. A kdo da podporu tobe?

Bude se mu dostávat, tak dloho jak bude potřebovat. Stejně jako mně se dostávalo neomezené podpory od mámy a já to považovala za samozřejmost, protože je přeci moje máma... Když si tak, po tom všem, co jsme si tu napsali, přemýšlím, žádnou vnější podporu nepotřebuju. Pro začátek postačí, když si v hlavě přestanu vytvářet problémy, které neexistují, tehdy si vystačím sama se sebou.

Mama je mama. Ako vravim, je to tvoj zivot. Vies kedy si stastna a co ta naplna. Ak problemy neexistuju realne tak potom by malo byt vsetko v poriadku, nie?

Samozřejmě, že je vše v pořádku, protože ve skutečnosti žádné problémy nejsou, jde jen o rozdíly ve sdílení a chápání reality.

"A to že si za svoje problémy může sám, znamená, že si nezaslouží podporu?"

Toto je velmi dulezita veta. Pises o svoji mame a o podpore, ktera se ti dostala. Kazde dite se ale od mamy postupne vzdaluje a uci se, jak si nabit nos a vyresit si to uz sam. Kdyz je dite dospele, okruh podpory by se mel rozsirit na jeho sirsi okoli a pratele. Tim chci rict, ze se vzdavas vlastniho materstvi ve prospech nedospeleho partnera. Je to co mu davas skutecne dospela podpora vedouci k osamostatneni se a uspechu? Nebo spise pece udrzujici vztah v pasivite?

Potom dost dobre nechapem co tu riesis. Seba, jeho, vztah, materstvo?-CONFUSED-

Do teď jsem měla tendence vodit ho za ručičku. To je právě věc, kterou se potřebuju odnaučit, dát mu prostor převzít zodpovědnost za svoje činy. Uvědomuju si nakolik mu bráním v postupu tím, že se ho snažím chránit, aby se vyvaroval chybných kroků. Tohle jako podporu nepovažuju. Dříve jsem si často říkala, že si připadám jako jeho matka a teď vím proč, sama jsem se do té role vpasovala s pocitem, že si to můžu dovolit, protože vidím něco, co on přehlíží... Dnes jsem si vědoma, že mi tohle nepřísluší, je to pro mne těžké nemontovt se do něj, ale dávám si pozor. Jsem tu, abych podala pomocnou ruku, když si o to řekne, i když vím, že si neřekne, takový on je... Obracím raděj pozornost k sobě. Věnuju se svému životu, čas od času to na mne spadne a cítím beznaděj, jakože takhle dál nemůžu, ale vím že to je jen další zkouška toho, jak pevná jsem ve svých přesvědčeních.

A to jak se teď cítím, mne utvrzuje v tom, že jsou má rozhodnutí správná, alespoň pro tento okamžik.

Nevadí, to není důležité :-) od rána se ledy hnuly :-D a je jedno jaký tomu dáme pracovní název, důležité jsou výsledky-THUMBSUP-

Tak at ti vse vyjde-FLOWER-

Díky :-) -HEART-

Na rozdíl od doporučení před-diskutujících bych partnera ani sebe nikam netahala, ani do poradny nebo na konstelace. Problémy v partnerství, které si uvědomuješ, jsou o Tobě. Výsledku se můžeš dopracovat tím, že se budeš snažit samu sebe vnitřně zklidnit a v klidu nacházet řešení. Partneři nám jsou dobrým "promítacím plátnem", vzájemně si něco odrážíme a jiné věci si zase doplňujeme. Každý vyřešený vztahový problém partnerství posílí, zvláště když si k tomu výsledku dojdou ti dva lidé, kterých se to dotýká. Je to velké posílení. Přeji hodně štěstí :)-FLOWER-

to co píšeš je pravda, ale přesně do té míry, do jaké je člověk schopen uvědomovat si sám sebe. vnitřně zklidněná můžeš třeba najít řešení problému kdo bude vyzvedávat děcko ze školky nebo umejvat nádobí. to co ti odráží partner je důležitý vidět a poznat ve svý pravý podstatě a ne v tom, co si třeba myslíš, že ti odráží.. jenže jsou problémy (alias úzkosti, strachy), který se vlekou v rodinách po generace a předávají z rodičů na nic netušící děcka.
často se nakonec věci rozklíčujou a důvod se ukáže bejt někde úplně jinde, než jsme si podmíněný svým omezeným poznáním mysleli.

ale takový rozhodnutí chce samozřejmě odvahu.
anebo zoufalství z bolesti, která už nejde vydržet.

konštelácie sú fajn
a je tiež fajn,že si sa na ceste k sebapoznávaniu:D a tiež k pravde posunula ďalej
...držím palce-KISS-

Mala som podobny sen, ako opisujes na zaciatku. sestra bola tehotna a ukecala ma, ze je to najkrajsie, co moze byt. a potom som uz len vnimala, ze som bola v nejakom 4tom mesiaci, tlsta a nechcela som byt tehotna. hruza a des. pamatam si, ze som v tom sne zacala rozmyslat, ako sa toho zbavit.
len tolko, nie vzdy sme pripravene na materstvo, aj napriek tomu, ze spolocnost na nas tlaci. ak to tak necitis, urcite to zatial nechaj tak.

Co pises o tom podavani ruky je velmi zajimave. I to ze on si o pomoc nerekne. Mas pocit, ze kdyz mu davas tento potrebny prostor, ze vas to odcizuje, nebo sblizuje?

Samozřejmě, když dám prostor jemu, zároveň ho dávám i sobě. Když se mi daří neřešit jeho, mám víc toho pomyslného času pro sebe, takže jsem klidnější, spokojenější, což se ve finále na našem vztahu projeví. Víc se spolu smějeme, jsme k sobě vstřícnější, ano jsme si blíž.

Nechcela som sa zapliesť do debaty, lebo človek mnohokrát nevie rady sebe samému, tak ako sa má vyjadriť k problémom druhých, zvlášť ked o nich nič nevie, že ano..
Z toho čo sa tu objavilo mi však vyšlo pár vecí, jedna z nich je, že tento príbeh je o tebe Terezka, akokolvek budeš rozoberať JEHO, vždy tam vyskočí, ako sa vlastne správaš ty. Je to o sebauvedomení si seba samej, nie o pomoci, podpore, zachraňovaní, ale o takom akoby dalšom tvojom vývoji. Zrejme už prebehlo mnoho signálov, ktoré si nevidela a preto to na teba tak dolieha, už ste niekam za tie roky pokročili, sama uznávaš pri poctivej rekapitulácii že si sa kamsi dostala a zo spolužitia máš dobrý pocit, tak to považuj za hlavné. Pokial začneš pracovať na hyterických scénkach, výčitkách kedy nenecháš suchou nit, pozdvihovat si to pozitívne myslenie, dobrú náladu CELKOVO, nielen k nemu, samozrejme začneš vnímať okolo seba tú zmenu vo všetkom a v tom čo je najbližšie sa to odrazí najviac. Pokial nezmeníš sama seba, nepomôžu žiadne poradne, ani konštelácie, ani rady nezainteresovaných. Je to potom ako čítanie knihy 100 kilovej ženy "Jak zhubnout lehce a rychle" - s veterníkom a krémešom vo foteli..
Ja to tvoje včerajšie sebapriznanie oceňujem, na rozdiel od Natálky ho nepovažujem za nejakú sebadeštrukciu a prechod na sebaobviňovanie. V istom momente sú tieto pocity a myšlienkové pochody potrebné a to pre UVEDOMENIE si situácie. Akonáhle ťa toto chytí, je treba to teda precítiť, zrekapitulovať, poplakať si prípadne, slúbiť sebe aj druhému - to je jedno - pripravenosť na zmenu a niečo s tým robiť. Ten deštrukčný účinok majú tieto výčitky voči sebe v prípade ak sa v tom plácame, utápame, raz obviňujeme seba, potom druhého.
Je nerozum odohnať si od seba človeka, ktorý ti nič nevyčíta, ktorý je s tebou v podstate spokojný a berie ťa aj s vrtochmi. Môže sa ti stať, že budeš špekulovať ako je hentaký a taký a naťahovať to až cez tridsiatku ešte pár rokov a potom teprv príde moment, ked budú mať toho plné zuby obidvaja. Avšak zo dna na den to nevyriešiš, ani verejnou diskusiu a obnažovaním svojho vnútra na nete to proste zlepšiť nejde. Len ty sama si musíš odpovedať čo cítiš k tomu človeku, čo by si cítila keby si ho stratila a či si ochotná pracovať na SEBE, nie na ňom, alebo na vzťahu ako takom.
Osobne by sa mi nepáčilo, keby ma tu niekto prepieral do špiku kosti, aj ked nikto nevie ako sa volá, odkial je a čo robí, ale je to proste rozprávanie O ŇOM a ten človek - neviem či by bol rád, či si to zaslúži. Máš tu aj fotky, dá sa to vyhladať hocikým, pamätám si že na Najdi se si mala aj fotky rodiny, a riešil sa tam už aj priatel, tuším maródoval dlho ak sa nemýlim, bud trocha zhovievavejšia k nemu, ten človek ťa má rád podla toho čo píšeš, zaslúži si trochu viac úcty .. neviem ako by som to napísala, neber to v zlom, ale stále počujeme len jednu stranu, netušíme, čo si o tom celom myslí ON. Asi by bol velmi sklamaný, keby sa o sebe dočítal vetu
"Tak proč ho mám opustit jen proto, že teď je z něj troska". Polož si sama otázku, čo tu vlastne riešiš, ked dokážeš partnera s ktorým žiješ tuším 5 rokov nazvať troskou.
Prajem ti krásny deň a nehnevaj sa za úprimnosť

-FLOWER- Děkuju. A dodám k tomu jen jedno. Kdyby mi na něm a na našem vztahu a i na mně nezáleželo, neřešila bych to stále dokola. Nejspíš bychom už spolu nebyli, ale já prostě cítím, že je mezi námi něco víc, co ani nedokážu popsat a to prostě nemizí, ani při tom všem, čím už jsme si spolu prošli. Je to jakási sounáležitost, něco nadpozemského. A i když záležitosti, které tu řeším nazývám různými jmény a způsob jakým prezentuju je subjektivní, v jádru vím, že je to o mně, jinak bych si nedovolila s tím vylézt na veřejnost.