osudová láska

děkuji za váš názor atd... tak jsem nad tím přemýšlel jestli to není chyba ve mně, ale i tak s tím nic nezmůžu protože je to silnější než já. ještě jednou děkuji

Prepacte mam nemecky laptop tak pisem bez diakritiky. Osudova laska , asi kazdy by ju chcel zazit. Chcel by som vam povedat ja svoj pribeh. Mam uz pomaly 40 a z toho 19 rokov som prezil v zahranici. Odisiel som mlady, po skonceni skoly, par rokov po ,, neznej revolucii,, ked to vyzeralo ze konecne prisla zmena a zivot v tejto krasnej krajine bude lepsi a krajsi ,opak bol a je pravdou Usadil som sa na juhu v jednom severnom regione Talianska Nadherna krajina medzi Alpami Nikdy som to nelutoval Jedine co som lutoval , bolo to,ze musim opustit priatelov, kamaratov ,kamaratky a znamich ktory pre mna na slovensku ,tam pod Tatrami nieco znamenali. Tesne pred koncom skoly na jednom skolskom vylete sme sa poznali. Inteligentne mile a pekne dievca som jeden pekny vecer zachranil pred jednym dotieravym a slizkym profesorom Takmer som mu jednu natiahol a vedel by preco. Od tej chvile mi to ziena uplne doverovalo. Vecer sa sedelo pri ohni ja som hral na gitare a ona dokazala pri mne presediet cely cas a tak sme sa do seba zahladeli. Povedala mi o sebe vsetko a samozrejme ja jej .Zahladeli sme sa jeden do druheho, no malo to hacik mala priatela tam kde byvala a nebola z tych co podvadzaju. Chapal som to Prisiel koniec skoly a nase posledne vasnive pohlady hovorili za vsetko ,keby sa tak dal vratit cas ,preco sme sa nepoznali skor. Bolo nam obidvom luto ze to tak skonci. Ale boli sme mladi a nevedeli sme co nas este caka . Vtedy mobily neboli tak ze kontakt takmer ziadny a ja som musel este na rukovat na vojencinu a to uz bol koniec .Potom som odisiel na dlhe roky do zahranicia .Od spoluziakov so sa dozvedel ,ze sa skoro vydala. Musela. Prial som si ju stretnut este slobodnu. Nikdy som na nu nezabudol, stale mi ju cosi pripomenulo. V duchu som sa pytal ako sa ma a prial si ju niekedy stretnut. Parkrat sme na seba narazili ked som bol doma na navsteve, stale sa jej oci rozziarili ked ma videla ,ale to uz bola vydata a bola z nej mama. Uz som to neriesil mala svoj zivot, rodinu. Presli dlhe roky ja som zostal singel a zrazu sme na seba narazili na soc. sieti. Ake to bolo prekvapenie . Zacali sme spovedat jeden druheho . Povedala mi o sebe vela veci aj to ze je rozvedena , ze ma dceru Bola velmi prekvapena ze si pamätam veci co mi povedala pred 20 rokmi Ako si to mozem pamätat? Aj ja som sa sam sebe cudoval. Bol som jej nenaplnena laska, tak mi to povedala . Tak sme si pisali coraz castejsie.Az prisiel den ked ked som sa objavil pred jej balkonom kde v ten krasny letny den natierala zabradlie. Zostala vygulena a mne sa klepali kolena ako niejakemu studentovi. Ale moja radost netrvala dlho. Teraz som chcel viac ako len priatelstvo . Priznala sa ,ked sme boli sami ,ze pred tym ako som sa znovu objavil v jej zivote mala tesne po rozvode priatela ktory jej zo vsetkym pomahal . Rozisli sa ale on sa chce vratit naspät . Preco si sa neobjavil skor ,bola otazka , ktoru mi polozila . Nedokazal som na nu odpovedat Nezmohol som sa nanic . Laska sa kupit ani vynutit neda , musel som to pochopit aj ked to bolelo. Bol to Osud ? co to tak zariadil?,Ak ano , tak dava riadne tvrde rany pod pàs. Alebo aby sme presli este jednou skuskou? ale ci o nu uz budeme niekedy v zivote stat? Zostali sme kamarati,co ine nam zostava, myslim ze nas to bude trapit do konca zivota , aspon mna . Mozno to bola osudova laska a zalezalo len na nas dvoch ako s tym nalozime . Hovori sa ze ,,Tym ktori k sebe patria,osud vzdy najde novu cestu stretnut sa . Skoda ze to nevyslo, alebo nikdy nehovor nikdy?? :) co poviete ???

Verím na osud. Keď som prví krát videla svojho, /neskôr/ manžela, povedala som si v duchu, že takým človekom, nechcem nikdy nič mať, a zároveň som sa ubezpečovala, však ani nebudem mať, prečo by to mal byť práve on ? Samozrejme som to pustila hlavy, po čase mi ten človek začal dvoriť, začali sme spolu chodiť a po dvojročnej známosti sme sa zobrali. Samozrejme počas tých dvoch rokov mi nikdy nenapadlo, že by to mohol byť ten človek, ktorého som sa bála a o ktorom som z určitosťou tvrdila, že takého muža by som nikdy nechcela. Po niekoľkých rokoch prežitých v manželstve sme spomínali na časy strávené na strednej škole som prišla na to, že páve môj manžel je ten mladý muž, z ktorým som nikdy nechcela nič mať a práve v tom vidím osudovosť, ak je to dvom súdené aby sa stretli, tak sa stretnú, nepomôže vám ani intuícia ani rozum, je to proste osud.

Veľmi podobne som si to prežila aj ja, ibaže zatiaľ to nevyústilo do manželstva. Okolo 18 alebo 19tich rokov som stretla bývalého priateľa. Raz na jednej diskotéke som ešte ako nezadaná tancovala s mojím aktuálnym prateľom, no vtedy to bol ešte len nový kamarát. Počas tanca si nás obzeral DJ, ktorý sa mi páčil (ale ani by sa mi nesnívalo, že to bude viac), kým som sa nedozvedela, že si môjho tanečného partnera vytiahol von, aby sa opýtal, čo so mnou má. Nakoniec mi začal "dvoriť", až z toho vznikol vzťah na pár rokov. Jedným časom sme spolu viedli debaty o iných chlapcoch a neviem hlavný cieľ, aký to malo, ale viem, že som hovorila, že jedného kamaráta mám, ktorý je milý a zábavný, ale nechodila by som s ním, lebo nie je taký atraktívny :P. Nakoniec pod tlakom okolností života a veľkých problémoch ten vzťah skončil a o pár mesiacov som naďabila na môjho tanečného partnera na diskotéke (len prišiel nakuknúť s kamarátom). Časom sme sa kontaktovali aj na sociálnej sieti, neskôr pozvanie na kávu (ktoré ešte nič neznamenalo, iba stretnutie po pár rokoch), ale z mojej strany lietali motýliky v bruchu, a tak so sa na ňu vychystala akoby naozaj o niečo šlo. Ani vtedy tam nebola chémia typu, nádherný chlap :D Nakoniec som to nechala na život, nebránila som sa spoločným chvíľam, počúvla som motýliky, a stále sme spolu. Je síce otázne, či je to osudový vzťah, alebo je to niečo, čo mi má dať poučenie alebo skúsenosti, každopádne to považujem za niečo, čo som neplánovala a dodnes sa tomu smejem, ako možno málo by stačilo, aby z toho bol vzťah už skôr, a možno aj nie. Možno som si naozaj musela odžiť najprv iného chlapca...

Velmi podobne to bolo aj s mojim manzelom. Spoznali sme sa na vysokej skole a aj ked som sa s nim chcela po dvoch rokoch rozist - nakoniec som to neurobila. Vzdy vedel vcas vymysliet nieco, aby ma dostal... Uz sme 20 rokov manzelmi a stale ma vie prekvapit.
Jednoducho nasli sme sa, ci to bol osud neviem - musela som si na neho dost dlho zvykat. Pred nim som chodila s chalanom, o ktorom som si myslela, ze je moj osud. Vzajomne sme sa velmi pritahovali od chvile ako sme sa prvy krat uvideli a mala som s nim pocit, ze sa pozname velmi dlho... Zvykli sme si na seba velmi rychlo a rychlo som si aj uvedomila, ze mi na nom vadi vela veci...
S mojim muzom sme dlho nevedeli spolu harmonicky vychadzat. Vela veci sme si museli vydiskutovat, ale asi tym, ze sme sa vela rozpravali o nasich snoch, predstavach a ocakavaniach, sme sa naucili doplnat sa a doplname sa dodnes...

Oblast osudovosti mě zajímala od školních let. Měla jsem určitý dar prozřetelnosti,zkrátka se mi předtuchy plnily. Bylo před sametovou revolucí, když jsem sháněla všechny dostupné články v časopisech,které souvisely s ezoterikou. A tak mi to objasnilo mnoho z toho, co jsem viděla. Byla to první intenzívní vize, že spadne letadlo, že s tím bude mít co do činění jistý kluk v uniformě,bude klíčem ke všemu, ale také velké překážky ze všech stran.Přešly další 3 roky a já se seznámila teprve ve 20ti se svým prvním klukem. Zapomněla jsem na svou vizi. Za nějaký čas
se mnou chodil rok jiný kluk,ten mě přivedl k józe,kterou jsem přišla na spojení ezoteriky s různými energetickými body v těle a východní filozofií. Takže mě měl možná něčemu naučit. Ale ten pravý to nebyl. Až za delší čas jsem na něj natrefila. Byl vojínem MV, moje podvědomí či povědomí si ho začalo přiměřovat a najednou jsem si vzpomněla. Analýza vize zaléžela na mě, spíše to bylo jasné mě, ale jemu jsem to měla podat tak, aby tomu porozuměl a uvěřil v ten osud a to bylo to nejtěžší.Všechno vypadalo nadějně, chodili jsme spolu, byl ale zdaleka a já měla časově náročnou práci. Doma jsme neměli ani telefón. Najednou se vše začalo hatit vlivem cizích.Něco jsem mu o vizích řekla i to proč by měl být se mnou, když je to až za moc let, protože já jsem byla schopna je zachránit před odletem.On byl totiž z hokejové rodiny a navíc se stal policistou, proto asi vize uniformy. Věděla jsem, že po boku takového člověka bych si vzpomněla včas, měla bych kontakt denodenní a ten by zajistil i vše potřebné ke zdárné záchraně.Mě ale začal otravovat doslova stalker a podvodník a ten můj se začal stahovat místo mi pomoci. Vlastně nikdo nechtěl pomoci. A nad mou myšlenou záchranou se začla stahovat mračna. Vím, že podrobnosti bych mu neřekla.Jen jsem řekla, že když nezachrání můj život, tak asi proto se může rozloučit se záchranou. Dosud jsem si myslela, že má v hlavě jenom mě, ale pak mě trkla ta nezáchrana mé osoby a přišla jsem na jinou holku. Prostě to tak osudově nebral a já myslela, že mu záleží na ušlechtilém cíli, kterým byla záchrana prvotřídních lidí z jeho blízkosti a v jeho řadách. Podcenil mě i celou mou podstatu. Hokejisty by zachránit určitě chtěl, ale si neuvědomil,že nesmí dát všanc nejprve můj život, protože jsem mohla být i mrtvá. Zatím co já jsem se snažila, tak on byl takový racionál, který se vysmíval nějakým vizím.Hlavně si myslel, že když už je to za dlouho, že to mohu provést s jiným nebo sama.Prostě byl mladý a já o 3 roky starší a viděla jsem to jinak.A tak se stalo, že si vzal jinou.A já potom na sklonku r. 2010 jsem měla intenzívní sen, že se "něco" stalo, že ho musím kontaktovat, po 20ti letech. Také jsem složitě vypatrála meila, ale mluvili jsme spolu krátce, nechtěl už kvůli manželce se mnou mluvit.Mě se prostě vše nevybavilo z minulosti. Ještě byl tehdy čas. A když jsem si povzpomínala, tak mi v tom bránilo jednak odpuštění a jednak naše nekomunikace.Myslím, že by na ty hokejisty dokázal sehnat kontakt.Nikdo jiný v okolí totiž takové možnosti neměl.Já jsem nakonec z toho měla adrenalin, protože i rodina mi to vymluvila.Bylo by to možné jako falešný poplach a mohla jsem být za to zodpovědna.A tak se stalo.A ještě na den narození jeho syna a na dresu 44 jako mrtvých. Také si vzpomínám,že jsem jim řekla, že tím pádem budou označeni
jako viníci už před těmi 20ti lety, kdy ještě nebyl s jinou ženatý.
Chci tím říct, že jsem cit pro ohrožení života měla.Také jako zdravotník jsem přísahala. A snažila jsem se.Myslím, že ho to mělo poučit, že nemá myslet pouze jen na svou prdel, když také přísahal jako polda. A pouze si zahrávat s jiným životem, pro něj bezvýznamným, obětovat ho = zkáze životů, o které by mu šlo, které by neobětoval. A také nepovyšovat "blondýnu" nad zachránu lidských životů.
V tom je osudovost obrovská.

Vo svojej naivite a zúfalstve mi už ostáva iba veriť, lebo keby som prestala dúfať, tak to tu asi môžem zabaliť. Po všetkých tých romantických filmoch, ktorými som presýtená ako aj tými cynickými a autentickými som ale pravdupovediac skôr celkovo zmätená. A myslím si, že je to o rozhodnutí konkrétneho dotyčného, proste ak sa niekto rozhodne, že toto je moja osudová láska, tak proste je a hotovo :)

existuje prava laska, ale my ludia ju zle chapeme, lebo ju vzdy chceme casovo, fyziologicky a subjektivne definovat alebo ohranicit.
tak isto je to aj s osudovou laskou, ak prestanes verit v hranice, ktore by ju mali obklucovat, pochopis ju.

nechápem o akej hranici lásky píšeš?