Ľudská duša -
ZOMREL VAM NIEKTO VELMI BLIZKY A AKO STE SA S TYM VYROVNALI
neznámy | 19.7.2015 16:18
Vzpomínám, když mi zemřel děda ze Slovenska. Měli jsme k sobě hodně blízko.
Děda byl bohém dobrodruh. Strhl se v lese když mu bylo 84 let.
Poslal telegram že umře. Když jsme přijeli, byl už mrtvý.
Žil v nedostavěném domku. Jeho žena (matka moji matky) zemřela ,když jí bylo 34 let. Jakmile se to stalo, můj děda přestal stavět a už si žádnou jinou ženu nenašel.
Neměl vlastně zaměstnání. Chodil po brigádách. Jezdil koňma, dělal v lese, prodával med, seno. Pytlačil a všechno si pěstoval. Měl svou Slivovici, víno.
Když mi bylo 6 let, koupil mi těžkou vzduchovou pistoli, a učil mne ji nosit venku pod bundou.
Naposled když jsem za ním přijel, tak maloval svou místnost kde občas spal. Jinak většinou spal na půdě v seně. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem vymalovanou místnost kde byl namalovaný pruh kolem zdi. Pruh nebyl napojený končil zatočený na zemi kde ležel můj opilý děda na zemi a spal. V ruce měl štětku.
Pří malování pil víno.
Když děda ležel mrtvý v domě smutku, šel jsem do jeho nedostavěného domku.
Domek byl neskutečně zarostlý vínem a okolo spoustu nařezaného dřeva.
Půda, na kterou vedl žebřík byla plná sena. Byl jsem na dvorku a brečel.
Uviděli mne tam sousedi. Pozvali mne k sobě. Během vzpomínání jsem se u sousedů ožral jako "prase". Pohřeb byl druhý den.
Během pohřbu jsem měl takovou kocovinu, že jsem neměl sílu být smutný a ani brečet.
Během obřadu pozvala například moje krsná mama celou naši rodinu na svůj pohřeb.
Při smuteční hostině se všichni ožrali a začali připíjet na zdraví mého zesnulého dědy....
Děda byl bohém dobrodruh. Strhl se v lese když mu bylo 84 let.
Poslal telegram že umře. Když jsme přijeli, byl už mrtvý.
Žil v nedostavěném domku. Jeho žena (matka moji matky) zemřela ,když jí bylo 34 let. Jakmile se to stalo, můj děda přestal stavět a už si žádnou jinou ženu nenašel.
Neměl vlastně zaměstnání. Chodil po brigádách. Jezdil koňma, dělal v lese, prodával med, seno. Pytlačil a všechno si pěstoval. Měl svou Slivovici, víno.
Když mi bylo 6 let, koupil mi těžkou vzduchovou pistoli, a učil mne ji nosit venku pod bundou.
Naposled když jsem za ním přijel, tak maloval svou místnost kde občas spal. Jinak většinou spal na půdě v seně. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem vymalovanou místnost kde byl namalovaný pruh kolem zdi. Pruh nebyl napojený končil zatočený na zemi kde ležel můj opilý děda na zemi a spal. V ruce měl štětku.
Pří malování pil víno.
Když děda ležel mrtvý v domě smutku, šel jsem do jeho nedostavěného domku.
Domek byl neskutečně zarostlý vínem a okolo spoustu nařezaného dřeva.
Půda, na kterou vedl žebřík byla plná sena. Byl jsem na dvorku a brečel.
Uviděli mne tam sousedi. Pozvali mne k sobě. Během vzpomínání jsem se u sousedů ožral jako "prase". Pohřeb byl druhý den.
Během pohřbu jsem měl takovou kocovinu, že jsem neměl sílu být smutný a ani brečet.
Během obřadu pozvala například moje krsná mama celou naši rodinu na svůj pohřeb.
Při smuteční hostině se všichni ožrali a začali připíjet na zdraví mého zesnulého dědy....
neznámy » lak | 20.7.2015 08:20
Veľmi súhlasím. Už dosť dávno som videla jeden krásny slovenský film, bohužiaľ nespomeniem si ako sa volal. Bol tam muž, ktorému umrel ktosi veľmi blízky. Ten muž nevyronil ani slzu. Nemohol plakať. Nedokázal to od veľkého žiaľu. A stvrdlo mu z toho srdce na celé roky.
Telo potrebuje na hygienu vodu a duša potrebuje na psychohygienu slzy, čiže zase len vodu. :)
Telo potrebuje na hygienu vodu a duša potrebuje na psychohygienu slzy, čiže zase len vodu. :)
neznámy | 20.7.2015 08:45
No,tak já, jak to tu čtu,budu asi za totálního necitlivýho exota...-NOSMILE-
Odešlo mi několik hodně blízkých lidí - nejlepší kamarádka,můj první přítel,otec,v poslední době moje milovaná babička,která mne velkou část mého dětství vychovávala a celý život mi pomáhala....a musím říct,že jak stárnu,vyrovnávám se se smrtí jako takovou čímdál líp.
Možná proto,že jsem se na smrt začala dívat jinak,než na "konečnou",že jsem začala úplně jinak vnímat čas,stárnutí...že jsem se naučila odpoutávat se od těch psychických závislostí na lidech nebo spíš na jejich přítomnosti.Koho miluju,toho nosím v srdci....a cítím přítomnost těch blízkých,jakoby jen byli někde na dlouhý dovolený a po čase se zase uvítáme doma....
Já si vlastně ani nejsem jistá,jestli je vždycky potřeba truchlit.Vždyť některé kmeny smrt oslavují....-ROLL.
Vlastně jsem měla vždycky největší potřebu se spíš rozloučit (ještě za života),i když to bylo bolestný.
Odešlo mi několik hodně blízkých lidí - nejlepší kamarádka,můj první přítel,otec,v poslední době moje milovaná babička,která mne velkou část mého dětství vychovávala a celý život mi pomáhala....a musím říct,že jak stárnu,vyrovnávám se se smrtí jako takovou čímdál líp.
Možná proto,že jsem se na smrt začala dívat jinak,než na "konečnou",že jsem začala úplně jinak vnímat čas,stárnutí...že jsem se naučila odpoutávat se od těch psychických závislostí na lidech nebo spíš na jejich přítomnosti.Koho miluju,toho nosím v srdci....a cítím přítomnost těch blízkých,jakoby jen byli někde na dlouhý dovolený a po čase se zase uvítáme doma....
Já si vlastně ani nejsem jistá,jestli je vždycky potřeba truchlit.Vždyť některé kmeny smrt oslavují....-ROLL.
Vlastně jsem měla vždycky největší potřebu se spíš rozloučit (ještě za života),i když to bylo bolestný.
neznámy | 20.7.2015 09:11
Áno, tiež som takto začala vnímať smrť, ako opisuješ Ty.
Pravdou však je, že naposledy umrel z mojich blízkych otec, čo bolo v roku 1993 a odvtedy nikto mne blízky. Vtedy som to niesla veľmi ťažko, ako by to bolo dnes, to neviem.
A zistím to až vtedy, keď sa tak stane.
Pravdou však je, že naposledy umrel z mojich blízkych otec, čo bolo v roku 1993 a odvtedy nikto mne blízky. Vtedy som to niesla veľmi ťažko, ako by to bolo dnes, to neviem.
A zistím to až vtedy, keď sa tak stane.
neznámy » lak | 20.7.2015 21:21
Také si myslím, že lidé často cítí blízkost svého "odcházení". Tu noc, než zemřela mamka, jsme obě byly vzhůru (byla v nemocnici) a obě myslely na to, že už by měla jít domů. Nic už se nelepšilo. Dopoledne jsme si telefonovaly a domluvily to. ve 14 hodin umřela... Bylo to strašlivé. -
Také mám pocit, že mnoho lidí, když se jejich čas na tomto světě krátí, vidí leccos dopředu, hlavně to, co se týká jejich blízkých. Zažila jsem to u muže, zažila jsem to u tchýně, zažila jsem to u kamarádky. Všechno vyšlo, nebo vychází, i když se mi to třeba tenkrát zdálo nepředstavitelné.
Také mám pocit, že mnoho lidí, když se jejich čas na tomto světě krátí, vidí leccos dopředu, hlavně to, co se týká jejich blízkých. Zažila jsem to u muže, zažila jsem to u tchýně, zažila jsem to u kamarádky. Všechno vyšlo, nebo vychází, i když se mi to třeba tenkrát zdálo nepředstavitelné.
Ailime | 21.7.2015 13:22
Kto to neprežil, nepochopí... Pracovala som v zdravotníctve, v domove dôchodcov, aj v nemocnici, ľudia tam umierali pred mojimi očami, až keď mi milovaný manžel umrel v mojom náručí, bol to pre mňa skutočný úder. Umieral skoro rok, no napriek tomu stále som verila, že to ešte nepríde tak rýchlo. Skoro celý rok po jeho smrti som bola na PN, mala som problémy s chôdzou, nohy ma nechceli niesť ďalej životom bez neho, k tomu sa pridružili rôzne iné zdravotné problémy, depresie, atď... Dva roky každý večer som preplakala, pred jeho fotografiou, kým mi kamarátka poradila odložiť jeho fotku z dohľadu. Prešlo päť rokov a chýba mi stále...
Stránka:
Počítam horoskop...