mesiac
Pondelok, 16.9.2019
Meniny má Ľudomila, Ľudmila

Ľudská duša - 

ZOMREL VAM NIEKTO VELMI BLIZKY A AKO STE SA S TYM VYROVNALI

Anna2212
Anna2212 | 19.7.2015 11:22
čas môže zmierniť bolesť, ale nikdy nie úplne odstrániť , a o úplnom vyrovnaní sa nedá hovoriť, iba ak o zabudnutí
neznámy
neznámy | 19.7.2015 16:18
Vzpomínám, když mi zemřel děda ze Slovenska. Měli jsme k sobě hodně blízko.
Děda byl bohém dobrodruh. Strhl se v lese když mu bylo 84 let.
Poslal telegram že umře. Když jsme přijeli, byl už mrtvý.

Žil v nedostavěném domku. Jeho žena (matka moji matky) zemřela ,když jí bylo 34 let. Jakmile se to stalo, můj děda přestal stavět a už si žádnou jinou ženu nenašel.

Neměl vlastně zaměstnání. Chodil po brigádách. Jezdil koňma, dělal v lese, prodával med, seno. Pytlačil a všechno si pěstoval. Měl svou Slivovici, víno.

Když mi bylo 6 let, koupil mi těžkou vzduchovou pistoli, a učil mne ji nosit venku pod bundou.

Naposled když jsem za ním přijel, tak maloval svou místnost kde občas spal. Jinak většinou spal na půdě v seně. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem vymalovanou místnost kde byl namalovaný pruh kolem zdi. Pruh nebyl napojený končil zatočený na zemi kde ležel můj opilý děda na zemi a spal. V ruce měl štětku.
Pří malování pil víno.

Když děda ležel mrtvý v domě smutku, šel jsem do jeho nedostavěného domku.
Domek byl neskutečně zarostlý vínem a okolo spoustu nařezaného dřeva.
Půda, na kterou vedl žebřík byla plná sena. Byl jsem na dvorku a brečel.
Uviděli mne tam sousedi. Pozvali mne k sobě. Během vzpomínání jsem se u sousedů ožral jako "prase". Pohřeb byl druhý den.

Během pohřbu jsem měl takovou kocovinu, že jsem neměl sílu být smutný a ani brečet.
Během obřadu pozvala například moje krsná mama celou naši rodinu na svůj pohřeb.

Při smuteční hostině se všichni ožrali a začali připíjet na zdraví mého zesnulého dědy....
marcie
marcie | 19.7.2015 17:16
Pekné spomienky na dědu ... koľko si mal rokov, keď zomrel?
neznámy
neznámy » marcie | 19.7.2015 17:29
Vlastně šlo o přirozený vývoj. Bylo mi 32 let.:)
marcie
marcie | 19.7.2015 17:42
tak to áno, to si už bol veľký, ale je vidno, že dedo bol pre teba asi najdôležitejší človek, vzor ... častokrát to nie je rodič ( ani nemusí byť ), stačí, keď dieťa má takúto osobu ...:):)
neznámy
neznámy » marcie | 19.7.2015 17:56
Myslím že nebyl nejdůležitější. Svým přístupem k životu mi byl hodně blízký.
Nejdůležitější člověk jsem pro mne já.
Nedokážu asi definovat koho z nejbližších mám více a nebo méně rád.
lak
lak | 20.7.2015 01:00
velmi tazko znasam odchody blizkych.. obdobie dazdov trva aj u mna 2 roky :)
lak
lak | 20.7.2015 01:02
podla mna je plac jedne z naj darov, co clovek dostal.. aspon mne sa strasne ulavi, ked pustim ventil.. vsetka tazoba odide.. niekedy som uz ani nemala co plakat :D velmi to pomaha.. za kazdych okolnosti :)
neznámy
neznámy » lak | 20.7.2015 08:20
Veľmi súhlasím. Už dosť dávno som videla jeden krásny slovenský film, bohužiaľ nespomeniem si ako sa volal. Bol tam muž, ktorému umrel ktosi veľmi blízky. Ten muž nevyronil ani slzu. Nemohol plakať. Nedokázal to od veľkého žiaľu. A stvrdlo mu z toho srdce na celé roky.
Telo potrebuje na hygienu vodu a duša potrebuje na psychohygienu slzy, čiže zase len vodu. :)
Sarjer
Sarjer » Anna2212 | 20.7.2015 08:45
No,tak já, jak to tu čtu,budu asi za totálního necitlivýho exota...-NOSMILE-

Odešlo mi několik hodně blízkých lidí - nejlepší kamarádka,můj první přítel,otec,v poslední době moje milovaná babička,která mne velkou část mého dětství vychovávala a celý život mi pomáhala....a musím říct,že jak stárnu,vyrovnávám se se smrtí jako takovou čímdál líp.

Možná proto,že jsem se na smrt začala dívat jinak,než na "konečnou",že jsem začala úplně jinak vnímat čas,stárnutí...že jsem se naučila odpoutávat se od těch psychických závislostí na lidech nebo spíš na jejich přítomnosti.Koho miluju,toho nosím v srdci....a cítím přítomnost těch blízkých,jakoby jen byli někde na dlouhý dovolený a po čase se zase uvítáme doma....

Já si vlastně ani nejsem jistá,jestli je vždycky potřeba truchlit.Vždyť některé kmeny smrt oslavují....-ROLL.
Vlastně jsem měla vždycky největší potřebu se spíš rozloučit (ještě za života),i když to bylo bolestný.
neznámy
neznámy » Sarjer | 20.7.2015 08:51
Ubezpečujem ťa že si z môjho pohľadu absolútne v poriadku , mám to rovnako.
Alebo som len ďalšia, čo nie je v poriadku? :D
Sarjer
Sarjer | 20.7.2015 09:07
-FLOWER-
neznámy
neznámy » Sarjer | 20.7.2015 09:11
Áno, tiež som takto začala vnímať smrť, ako opisuješ Ty.

Pravdou však je, že naposledy umrel z mojich blízkych otec, čo bolo v roku 1993 a odvtedy nikto mne blízky. Vtedy som to niesla veľmi ťažko, ako by to bolo dnes, to neviem.
A zistím to až vtedy, keď sa tak stane.
Putes
Putes » Sarjer | 20.7.2015 16:17
...rozloučit se ještě za života....O tom jsem také uvažovala, že jsem to většinou stihla, aniž bych tušila že bude následovat smrt. Měla jsem z toho dobrý pocit, že mám takovou intuici. -FLOWER-
lak
lak » Putes | 20.7.2015 19:12
:) ludia, ktorym dohorieva sviecka to tiez citia.. mala som suseda narodeneho v 16.-tom a ked sme sa naposledy videli, tak ma objal.. bolo to prvy a posledny krat, co to urobil.. asi citil, ze uz odchadza..
neznámy
neznámy » lak | 20.7.2015 21:21
Také si myslím, že lidé často cítí blízkost svého "odcházení". Tu noc, než zemřela mamka, jsme obě byly vzhůru (byla v nemocnici) a obě myslely na to, že už by měla jít domů. Nic už se nelepšilo. Dopoledne jsme si telefonovaly a domluvily to. ve 14 hodin umřela... Bylo to strašlivé. -
Také mám pocit, že mnoho lidí, když se jejich čas na tomto světě krátí, vidí leccos dopředu, hlavně to, co se týká jejich blízkých. Zažila jsem to u muže, zažila jsem to u tchýně, zažila jsem to u kamarádky. Všechno vyšlo, nebo vychází, i když se mi to třeba tenkrát zdálo nepředstavitelné.
Ailime
Ailime | 21.7.2015 13:22
Kto to neprežil, nepochopí... Pracovala som v zdravotníctve, v domove dôchodcov, aj v nemocnici, ľudia tam umierali pred mojimi očami, až keď mi milovaný manžel umrel v mojom náručí, bol to pre mňa skutočný úder. Umieral skoro rok, no napriek tomu stále som verila, že to ešte nepríde tak rýchlo. Skoro celý rok po jeho smrti som bola na PN, mala som problémy s chôdzou, nohy ma nechceli niesť ďalej životom bez neho, k tomu sa pridružili rôzne iné zdravotné problémy, depresie, atď... Dva roky každý večer som preplakala, pred jeho fotografiou, kým mi kamarátka poradila odložiť jeho fotku z dohľadu. Prešlo päť rokov a chýba mi stále...
neznámy
neznámy | 21.7.2015 14:32
No a zažil jsem i "potenciální" smrt svých nejbližších.
To si asi potom člověk uvědomí termín - "zemřít ve správnou dobu".
Stránka:
1 2 3
 

Počítam horoskop... Počítam horoskop...