Ľudská duša -
ZOMREL VAM NIEKTO VELMI BLIZKY A AKO STE SA S TYM VYROVNALI
neznámy | 29.4.2013 00:08
cauko stastni ti ktori to este nezazili , ale zial vsetci tam raz musime ja som si vzdy myslela ,ze to neprezijem no zomrel mi ocino a hned na to manzel no a prezila som hovori sa ze smutok a plac trva tak dva roky no ja som sa ako tak vyrovnala , ale niekedy mi velmi chybaju.
chcela by som vediet ake straty stretli vas a ako ste to prekonali....jana
chcela by som vediet ake straty stretli vas a ako ste to prekonali....jana
neznámy | 29.4.2013 00:26
Zo vsetkym sa da zmierit len treba chciet. Vies, kazdy z nas tu ma nejakú ulohu a ked tu ulohu clovek splni tak pojde do ciernej zeme. Kazdy raz pojdeme do ,, dubového spacáku ,, :D Netreba plakat nad rozliatym mliekom, nic ti to nepomoze a nikoho tym placom nevratis spät. Ked odisiel tak odisiel. Jednoducho zivot ide dalej -YES-
Je to ako uder do hlavy pravym hakom. Bud spadnes a ostanes lezat alebo sa postavis.
Je to ako uder do hlavy pravym hakom. Bud spadnes a ostanes lezat alebo sa postavis.
neznámy | 29.4.2013 01:12
Tedy promiň, asi to nemyslíš zle, ale přirovnávat smrt člověku k rozlitému mléku-CONFUSED- Mysela jsem, že jsi hodně mladá holka.... Jak píše Zornička, pláč je nesmírně důležitý a život lze těžko přirovnat k banálním pravidlům ve sportu.
Zemřeli mi v životě dva hodně důležití lidé, brečela jsem hodně, nic jiného se taky nedalo dělat, nejhorší byl první rok. Nezažila jsem ale smrt někoho s kým je můj život těsně spjatý. Znám dost lidí, kteří něco tak šíleného překonali a před nimi smekám, není moc těžších věcí, které můžou člověka potkat.
Zemřeli mi v životě dva hodně důležití lidé, brečela jsem hodně, nic jiného se taky nedalo dělat, nejhorší byl první rok. Nezažila jsem ale smrt někoho s kým je můj život těsně spjatý. Znám dost lidí, kteří něco tak šíleného překonali a před nimi smekám, není moc těžších věcí, které můžou člověka potkat.
neznámy | 29.4.2013 08:49
No tak to přirovnání k rozlitém mléku je teda fakt ne příliš šťastné a trefné už vůbec. Plakat nad rozlitým mlékem je plakat nad něčím co se nám nevyvedlo, nad něčím co jsme pokazili. A smrt blízkého člověka není něco za co si člověk může sám.
Určitě souhlasím, že smrt je věc přirozená a každého nás čeká, ale to, že nás opustí milovaná osoba prostě bolí a nejde s tím nic dělat, jen to nechat přebolet. To si logicky nezdůvodníš v tom momentě, cítíš jen bolest, úzkost a obrovský zármutek. ... A ano, přijde čas kdy se člověk zvedne a půjde dál, ale do té doby podobné "utěšovačky" a přirovnání k hákům bych určitě oželela :P
Určitě souhlasím, že smrt je věc přirozená a každého nás čeká, ale to, že nás opustí milovaná osoba prostě bolí a nejde s tím nic dělat, jen to nechat přebolet. To si logicky nezdůvodníš v tom momentě, cítíš jen bolest, úzkost a obrovský zármutek. ... A ano, přijde čas kdy se člověk zvedne a půjde dál, ale do té doby podobné "utěšovačky" a přirovnání k hákům bych určitě oželela :P
nezbednyleo | 29.4.2013 09:07
Mne umrel otec prd 18 rokmi ako 50 rocny, stale mi velmi chyba, jeho rady, alebo len tak, rozhovory, v novembri sestrin manzel, velmi blizky dobry clevek doposial tomu neverim -CRY-
neznámy » nezbednyleo | 29.4.2013 09:46
neznámy | 29.4.2013 12:05
Máš pravdu, každý přežívá ztrátu jinak. Jestli tobě pomůže představa pravého háku, po kterém se zase zdvihneš, je to úplně v pořádku.
Snad každý psycholog by ti ale potvrdil, že pláč má očistnou funkci a obzvlášť při velkém smutku je mu třeba nechat průchod. V práci se občas setkávám s plačícími lidmi a zásada číslo jedna je - neříkat "neplačte" , ale chytit za ruku a s člověkem v tu chvíli prostě být, on svůj pláč potřebuje. Souvuslost mezi nemocemi těla a potlačovanými emocemi je už taky dlouho známá, není zdravé být za každou cenu železnou lady.
Snad každý psycholog by ti ale potvrdil, že pláč má očistnou funkci a obzvlášť při velkém smutku je mu třeba nechat průchod. V práci se občas setkávám s plačícími lidmi a zásada číslo jedna je - neříkat "neplačte" , ale chytit za ruku a s člověkem v tu chvíli prostě být, on svůj pláč potřebuje. Souvuslost mezi nemocemi těla a potlačovanými emocemi je už taky dlouho známá, není zdravé být za každou cenu železnou lady.
neznámy | 29.4.2013 13:02
Ráda bych se Tě zeptala, jestli máš zkušenost s úmrtím někoho velmi blízkého? Jestli ano, mohla bys napsat, jak na Tebe působil ten první moment, kdy se to stalo nebo kdy ses tu zprávu dozvěděla? Ptám se proto, že teoreticky jsem si to kdysi myslela podobně jako Ty, ale když se mne to osobně dotklo, měla jsem možnost prožít své reakce, které byly trošku jinak
vevuska | 29.4.2013 19:29
No, ja som bola na viacerých pohreboch, už si zvykám. No asi najhoršie som sa cítila, keď mi zomrela babka s dedom a to som mala 17 rokov. Tak si viete predstaviť čo sa v takom veku dieťaťa - človeka zrodí v hlave. Ja som vtedy nerada chodila do školy, chodila som v čiernom a jednoducho som všetko nenávidela. :) Aj napriek tomu, že som vopred vedela, že obaja umrú naraz. A že aj keby jeden ostal nažive,tak by sme veľmi rýchlo robili aj pre toho druhého pohreb.
Ale dnes to už znášam ľahšie, aj preto, že ten kto zomrie, tak jeho úloha na zemi sa skončila a jeho duša sa pôjde učiť ďalej, takže už to ináč vnímam. No aj keď mi pred rokom zomrel spolužiak a zanechal dve malé deti a ženu, tak ma to zobralo. Musela som to zo seba vydať slzami, ale plakala som iba deň. Mňa skôr pri mladom vyhasnutom živote zaráža tá mladosť. U starších ľudí to beriem samozrejme ináč. A vtedy v puberte som to brala ako podraz, bo som chcela, aby babka išla na moju svadbu.
Ale dnes to už znášam ľahšie, aj preto, že ten kto zomrie, tak jeho úloha na zemi sa skončila a jeho duša sa pôjde učiť ďalej, takže už to ináč vnímam. No aj keď mi pred rokom zomrel spolužiak a zanechal dve malé deti a ženu, tak ma to zobralo. Musela som to zo seba vydať slzami, ale plakala som iba deň. Mňa skôr pri mladom vyhasnutom živote zaráža tá mladosť. U starších ľudí to beriem samozrejme ináč. A vtedy v puberte som to brala ako podraz, bo som chcela, aby babka išla na moju svadbu.
neznámy | 29.4.2013 19:42
Kdyz se place,melo by se vzlykat.Vzlykani pomaha v "cisteni".
Myslim ze plakat by se melo poctive.
Kdyz mi zemrel Slovensky deda bylo mi 30 let.Vybrecel jsem se den pred jeho pohrbem na jeho male zarostle zahrade.Potom co jsem se vybrecel tak jsem se neskutecne vecer jeste opil ze sousedama.Jeho sousedi mne videli jak brecim na te zahradce.Pozvali mne dal a tam jsme si o dedovi povidali a popijeli.
Druhy den jsem mel na pohrbu takovou kocovinu ze mi neslo ani brecet.-NOSMILE-
Myslim ze plakat by se melo poctive.
Kdyz mi zemrel Slovensky deda bylo mi 30 let.Vybrecel jsem se den pred jeho pohrbem na jeho male zarostle zahrade.Potom co jsem se vybrecel tak jsem se neskutecne vecer jeste opil ze sousedama.Jeho sousedi mne videli jak brecim na te zahradce.Pozvali mne dal a tam jsme si o dedovi povidali a popijeli.
Druhy den jsem mel na pohrbu takovou kocovinu ze mi neslo ani brecet.-NOSMILE-
neznámy | 29.4.2013 22:36
janulík, ja som nikoho veľmi blízkeho nestratila. zomrelo mi však moje au pair dieťa na leukémiu, starala som sa o neho tri a pol roka, takže som vedela, že raz to asi príde. dosť som sa naplakala vtedy, je to už dosť dávno. zomrel, keď som už v tej rodine nebola a jeho mama ma vtedy požiadala, aby som jej napísala, čo som s ním zažila. napísala som veľa strán, ktoré som jej nikdy neposlala. neviem prečo som to neposlala. ale mne to moc pomohlo, vykecala som sa z toho.
jeho odchod do nebíčka bol viac než pravdepodobný, takže akosi všetci sme boli "pripravení" na túto skutočnosť celé tie roky.
jeho mama to samozrejme prežívala omnoho horšie ako ja.
a potom ešte občas som akoby zacítila jeho prítomnosť a začala som mu rozprávať, ako sa mám a ako ho veľmi ľúbim a že som šťastná, že som ho stretla. aj mi odpovedal. v tej mojej predstave a samomluve.
a vďaka tvojej téme som si vlastne teraz pripomenula jeho žitie so mnou a skutočne cítim radosť, že som ho mohla stretnúť a rátam ho k svojim deťom. volal sa Albert. :)
jeho odchod do nebíčka bol viac než pravdepodobný, takže akosi všetci sme boli "pripravení" na túto skutočnosť celé tie roky.
jeho mama to samozrejme prežívala omnoho horšie ako ja.
a potom ešte občas som akoby zacítila jeho prítomnosť a začala som mu rozprávať, ako sa mám a ako ho veľmi ľúbim a že som šťastná, že som ho stretla. aj mi odpovedal. v tej mojej predstave a samomluve.
a vďaka tvojej téme som si vlastne teraz pripomenula jeho žitie so mnou a skutočne cítim radosť, že som ho mohla stretnúť a rátam ho k svojim deťom. volal sa Albert. :)
neznámy | 2.5.2013 23:30
Ahoj, mne zemřela moje nejlepší kamarádka, kamarádili jsme se 25 let. Zemřela mladá v ve věku 40 let, zemřela mi maminka po dlouhé nemoci. je to bolestivé, čas je nejlepší lékař. I když vím že se vrátili domů, tady mi chybí a chybět nepřestanou dokud se s nimi jednou doma opět nesetkám. Ale smutná nejsem, bylo mi to líto 2 dni a pochopila jsem ,že spíše z mych sobeckých důvodů,že jsem je chtěla mít u sebe, tady na zemi. Vím že jim je skvěle, protože přišli za mnou, a pochopila jsem také že jsou pořád semnou v mém srdci, jelikož je mám ráda.
Stránka:
Počítam horoskop...