Odpuštění

no a teraz mi este napisal ze tu vyplakavam, ja predsa len konstatujem pride ti to ako vyplakavanie.jana.

Aho je jedna věta na oduštění a je potřeba odpustit i sama sobě. Pokud budeš chtít písni do vzkazíku, pošlu ti ji

Tak nejdřív je asi potřeba vědomě prožít hněv nad každou situací, kvůli které potřebuješ matce odpustit. Může nějakou dobu potrvat, ale určitě tuto fázi nepodceňovat. Všechny nahromaděně a potlačené emoce je potřeba uvolnit, snahou odpustit hned docílíš jen potlačení a ono si to najde cestu jinudy, např jako stále se vracející křivda a neschopnost odpuštění, nebo zdravotní potíže.

Najdi si čas a prostor sama na sebe a vraŤ se do minulosti, projdi tím a až budeš dost naštvaná, vem polštář nebo cokoli jiného měkkého a třískej do něj tak dlouho, dokud tě vztek nepřejde. Toto cvičení dělej tak často, dokud při pomyšlení na matku neucítíš svůj vnitřní klid a mír, tehdy přišlo odpuštění.

ahoj, nevim jestli to chapu spravne, ale o metodu odpousteni jako sebeuzdraveni se zajimam uz par let, protoze mi vubec nefunguje -CONFUSED-

dosla jsem k tomu, ze problem toho vseho kolem odpousteni je ten, ze lidska mysl ma stale potrebu odpoustet NEKOMU, tim se automaticky rozdeli na JA a TY, ja jsem dobra, ty nejsi dobra, ale protoze me to zranuje, tak ja ti to odpustim -CONFUSED-

to je zacarovany model JA a TY, odpusteni by se melo vznaset NAD dualitou a nerozlisovat viniky a ublizene :)-FLOWER--FLOWER--FLOWER--FLOWER--FLOWER-

taky i kdyz se chovam k druhym laskyplne, neznamena to, ze jim dovolim vsechno :)-FLOWER--FLOWER--FLOWER-

Jak píšeš teďkom ten odstavec Doře... myslím, že naprosto chápu, co tím myslíš a jak to cítíš. Měla jsem to samé s tátou. Chtěla jsem odpustit a rozumově chápala, že dělal co mohl, ale vnitřně to tam prostě nebylo. Vnímala jsem to jako obrovskou zátěž na srdci, která mě tížila a bolela. Jednou mi to došlo při představě jak bych já zvládala vychovávat 2 4-5 leté dcery sama a došlo mi, že si najednou už nejsem tak jistá sama sebou. A vzpomněla jsem si na všechny ty dny kdy jsem slyšela tátu plakat a poslouchat zamilované písničky... a najednou TO TAM BYLO. Když jsem viděla tu stejnou bolest, kterou měl v sobě, tak jsem zjistila, že není co odpouštět, že je na tom naprosto stejně jako já. A u toho uvědomění se mi před očima odehrály všechny ty situace, kdy nám táta říkal jak nás moc miluje a že by pro nás udělal cokoliv (jen jako muž, který s ženskými emocemi neumí moc pracovat, nevěděl jak). Tam jsem přímo pocítila lásku táty ke mě, ale taky konečně naprosto bezpodmínečnou mou lásku k tátovi.
Tady musím ještě zmínit, že v období kdy se to stalo jsem intenzivně pracovala právě z Ho´oponopono, což už zmiňovala Zornička (díky za to :-)) a myslím, že to na to mělo vliv.

Já nevím, ego bych tu vůbec netahala, protože ego je povětšinou spojováno s něčím špatným a myslím, že to poslední na co by člověk měl ještě myslet když chce odpustit druhým, ještě odpouštět sobě (byť se to mnohdy nevylučuje) nebo se cepovat jak je špatný apod. Jak píše Hají, vědomě prožít hněv, smutek, nenávist je základ, pak přijde na řadu rozum a uvědomění, že bych měla nebo toužím (potřebuji) odpustit a pak postupně dojde i k odpuštění na emocionální úrovni.

Vím, že je to zátěž, ale vše přijde v pravý čas. Odpuštění přijde. U mě to bylo vždycky v etapách. Jednou jsem se tím zabývala, mentálně to čistila, pak jsem to pustila atd atd.

Taky si myslím, že různí lidi to maj různě a je to individuální.
Já mám třeba problém se sestrou (byť jsem už na tom zapracovala). Nemůžu totiž úplně odpustit, když vím, že dělá věci naschvál, proti všem a s přáním všeho špatného, s nenávistí. Zkoušela jsem už vše.... a došla jsem k tomu, že jí miluju a že jí přeju vše nejlepší, ale není tam smíření s tím, že takhle se rozhodla žít, že si ničí život, vztahy a že kolem sebe jen kope, používá násilí.
A to vím, že je tam taky obrovská bolest, jenže dělat věci podvědomě a vědomě je obrovský rozdíl a s tím mám v tomto případě problém. Ho´oponopono zabralo teda ve velké míře, i vztah se trochu urovnal a zmírnil, ale očividně nepřišel ten správný čas k úplnému vyřešení. Myslím, že karmicky tam ještě bude nějaká zkouška.

Dej si čas, nespěchej.. a nezabývej se "egem". I toto je stejná lidská záležitost, jako sex, hlad apod. Pokud možno se tím netrap. Lehce se to říká, ale je to tak... měla jsem v životě nespočet takových situací... a neustále se v tom cvičím... nic nekončí... život si po každé vzládnuté lekci vyžádá další, aby nás prověřil.

ODPUŠTĚNÍ PŘIJDE, neboj, chce to jen čas. -FLOWER-

No já jsem někde zkraje napsala, že se ve mně ozývá vzteklý dítě, ale když jsem si to ted znovu prošla, ono to dítě není vůbec vzteklý. Je spíš zraněný a pocity spojené s tím jsem intenzivně prožívala od svých 14 do 28 let. Pěkně jsem se topila v sebelítosti. Ten model mě totiž doháněl i v partnerských vztazích, kdy jsem přitahovala dominantní a neempatický typy mužů (ehm, v dominanci ale nejsem sama úplně čistá, to bylo oboustraný).
Jinak vyvolat si pocit lítosti nemám problém, stačí fotka z dětství, stačí byť cízí dítko na hřišti z kterýho citím, že nějak citově strádá a jedu v tom i dnes... ALE nechci, už nechci tyhle pocity prožívat. Už jsem dospělá a nepotřebuju a nechci od nikoho opatrovat. V tomto chci být svobodná, ale pocitově to prostě neproběhne. Ted jsem se ale do toho zamotala a ani nevím, jak to s odpuštěním souvisí :)

Nicméně, zřejmě tam z minulosti ještě něco volá po projití....

Ano ano, s tímto souhlasím a rezonuje to ve mně.

Taky díky za sdílení.... -FLOWER-
Já ted někde četla, že může pomoci představa toho druhého jako malého dítětě. A musím říct, že to na mě silně učinkuje. Ale....je to zase představa, na vizualizace k vytvoření vlastního krunýřku jsem expert, není to však řešení "od podlahy".
Ale máš pravdu v tom, že to možná chce čas. Je to možná lekce mojí trpělivosti.


K tomu egu...neber to jako oponování, já se mýlím často, ale toto mi egem prostě smrdí. A není to o tom, že bych se měla díky tomu cítit špatně, je to o tom uvědomění, že si jakýkoliv omezení a bolest vytvářím sama lpěním na vlastní důležitosti. A to včetně té sebelítosti, i za tou je ego....
Nejsem zastánce teze o rozpouštění ega, ale myslim si, že je dobrý znát jeho obsahy a nenechat se jím ovládat. Ono astrologicky to mám potvrzený několikrát (4 osobní planety ve 12. domě, Neptun v neg. aspektu na obě světla, MC v Rybách).
Takže toto pochopit bude pro mě asi zásadní.

Pro mě byla zásadní lekce v životě ta, naučit se od druhých nic neočekávat. Je to hodně o vědomí vlastní hodnoty, což není úplně jednoduché. U mě přišlo osvobození po mnohačetném zklamání, kdy už jsem se rozhodla, že v tomto směru prostě nechci trpět.
Teď na dovolené jsem oprášila knihovničku a jednu z knížek, kterou jsem si připomněla byla "Láska, vztahy, přátelství - autor Don Miguel Ruiz" . V této fázi můžu doporučit -FLOWER-

dakujem za radu tato tema je pre mna ucenie sa na cely zivot vies mam saturn v siedmom dome v v opo na mars v prvom v levovi a to je teda ti poviem pekny narez.jana.

Tak ono mě nevadí i kdybys mi oponovala ;-)
Jasně, tvoje vysvětlení každopádně beru a je super, že máš v tom jasno a beru jak to cítíš. Ať se daří ;-)