Láska a vzťahy -
silné ženy
neznámy | 27.9.2016 15:19
neznámy | 27.9.2016 22:52
https://www.firstclass.cz/2014/06/co-chybi-zahorklym-rodicum-aneb-7-zpusobu-jak-by-nam-uz-nemuseli-byt-spatnym-prikladem-2/2/
Máte sny, nápady, ale něco Vás zastavilo a od té doby ne a ne vykročit?
Proč to vlastně pořád odkládáte?
Brzdí Vás něco, někdo, nebo – Vy sami?
Je tak jednoduché zničit člověka, který má chuť a touhu uspět. Stačí mu vzít sebevědomí. Ano, to naprosto stačí. Můžeme totiž mít sebelepší znalosti a dovednosti. Ale obojí neznamená nic, když nemáme sebevědomí je uplatnit.
Sebevědomí je jako palivo, které nás žene k úspěchu. Buď ho máme a jsme schopni uspět i s mizivými předpoklady. Nebo jsme si tuhle palivovou nádrž nechali proděravět a vytéká nám sebedůvěra. Pak je nám k ničemu příprava, vzdělání, životopis, ba i kapitál. Prostě se začneme bát první krok udělat.
Kostky jsou vrženy jednoznačně: Úspěchu může dosáhnout kdokoli, kdo se o to pokusí. Naopak kdo se o něj nepokusí, nedosáhne ho. Spravedlivé je i to, že sebevědomí se nedědí ani nekupuje. Každý si ho budujeme.
Já to měl hodně snadné, protože jsem měl velký vzor. Bráchu v průšvihu. Dodnes je pro mě král. Jako v pohádce měl tři dcery. Na rozdíl od pohádky ale královna odešla. Jeho manželka se ze dne na den zřekla všech dětí, práskla do bot a už je prakticky neviděla. Brácha zůstal sám na tři cácorky, neuměl prát, vařit, nic, natož malým holkám vysvětlit, proč mámě už nestojí ani za esemesku.
Bude to už deset let. Když s bráchou sedíme nad jeho oblíbeným slámovým vínem, nelituje. Naopak: “Jsem na sebe pyšnej. S holkama jsem odmalička jednal jako s dospělými. Řekl jsem, že každá je osobnost a záleží na nich, jak to přijmou. Že buď budeme bačkory, nebo to zvládneme i bez mámy.”
Jako první vyhodil televizor a koupil plátno s projektorem. Holkám na vesnici pouštěl ne to, co někdo nařizuje centrálně, ale jen to, co vzdělává a posouvá – filmy pouze v původním znění, v cizí řeči. Dnes ta nejstarší studuje jadernou a subjadernou fyziku, prostřední žije v Americe a nejmladší ve dvanácti letech čte knihy v anglickém originále. Jistěže se děti ve škole snažily všem holkám ublížit, že “je máma nemá ráda, že asi nejsou dost dobré” atd., jakkoli snížit jejich růst a sebevědomí, ale nedokázaly to, protože ani celé oceány nedokážou potopit loď, dokud se voda nedostane dovnitř. Stejně tak ani všechna špatná slova nemohou člověka zranit, pokud je do sebe nepustí. A na pevnou “konstrukci lodě” brácha dbal.
V každé životní chvíli máme dost důvodů na to, abychom se vymluvili nebo cokoli vzdali. Naše rezignace neříká nic o tom, jak velké jsou překážky, spíše jak malí jsme my. Když jsme se na střední škole posmívali jedné dívce, že ještě neměla kluka (mimochodem, my jsme na tom s holkami nebyli o nic líp, a PRÁVĚ PROTO jsme se museli druhým posmívat…), jen se usmála a povídá nám do očí: “Děkuji. Když Vás vidím, jsem na to pyšná.”
Chápete? Ona řekla: Pyšná. Úchvatné a tak mocné slovo. Být pyšný na to, jak se vyrovnávám s okolnostmi a problémy, ať jsou jakékoli – to je sebevědomí. Tehdy jsem pochopil, že kdo věří v sebe, našel nejspolehlivější oporu. Je schopen plavit se i se strhanými plachtami. Kdo nepřestává věřit, vidí před sebou neustále ještě nějakou možnost. Kdo věří, ten chce. A kdo chce, ten může.
Nespravedlivé je snad jen jedno. Výhodu mají všichni, kteří si už v životě prošli peklem. Ti se už museli postavit na vlastní nohy, spolehnout na sebe a jejich sebevědomí nepochází “zvenku”, z rozmazlenosti. Tito lidé už mohli poznat svou hodnotu a vážit si jí. Ochraňovat si sebevědomí. Je zranitelné. Buďme obezřetní, jestli nám nebliká červená kontrolka, jestli o sebevědomí nepřicházíme. Nemusí to být tak jednoznačně patrné. Možná jsme rádoby ramenatí, nabubřelí, zdáme se na koni, ale pak nás první zlé slovo porazí.
On je svůj, říká se s poťouchlým úsměvem o lidech, kteří nějak vybočují. Ano, ten člověk je svůj. A čí by měl být? Sebevědomý člověk bývá svůj, má svůj život, protože jeho život nikomu jinému nepatří. Nikdo druhý se nebude nikdy zodpovídat z chyb z našem životě. Jen my. Proto je důležité, abychom zůstali svoji.
Kdo je svůj, nemá potřebu těšit každého, koho potká. Ví, že každý s ním nemůže a nebude souhlasit, protože každý jsme jiný a nelze se zavděčit všem. Navíc nikdo jiný nerozhoduje o tom, kdo jsme a co dokážeme. Na tyto otázky umíme odpovědět jen MY SAMI svými činy.
V životě potkávám tři druhy lidí. Ty, kteří úspěšní jsou. Ty, kteří se za úspěšné považují. A ty, kteří by úspěšnými chtěli být. Legrační je, že všichni se chovají, jako by byli důležití. Až na ty, kdo důležití opravdu jsou. To jsou zajímaví lidé. Sví. Protože nepotřebují nikomu nic dokazovat.
Ti ostatní vyhodí každý půlrok celé jmění za statusové věci. Třeba za drahé oblečení. Drahé doplňky. Chtějí tím vyjádřit: Já také patřím k úspěšným – do Vašeho kmene. Ale já pak přijedu do Silicon Valley, kde vidím opravdu úspěšné lidi v odrbaných kalhotách a vytahaných tričkách, bez jakékoli kravaty. Směji se tomu, když se lidé oblékají prvoplánově draze a značkově, aby se neřeklo, že se oblékají špatně. Neuvědomují si, že to se bude říkat stejně – bez ohledu na to, jaké šaty na sobě mají.
Když se oprostíme od nutkání zapůsobit na každého, paradoxně uvidíme tím víc skutečně důležité lidi svého života – svou oporu. Říkáme jim obvykle přátelé nebo rodina. Poznáme je tak, že jim bude úplně jedno, kam míříme nebo o co usilujeme, přesto budeme mít jejich důvěru a respekt. Ať budeme mířit kamkoli, pokaždé se sebevědomím, protože budeme vědět, že tito lidé, na kterých nám záleží, stojí bezpodmínečně (to jest bez podmínek, co máme zrovna na sobě) za námi.
Ne, nepovedou nás. Nebudou za nás řešit problémy. Ale budou neustále nablízku ochotní nám pomoct. Ne proto, že věci děláme podle nich. Nýbrž proto, že je děláme podle sebe.
výmluva
Ať se snažíme dokázat cokoli, náš cíl a naše motivace musí být vždy větší než naše výmluvy. Přiznejme si vlastnické právo ke svým myšlenkám a činům. Ano, když uvažujeme negativně, my jsme autoři a původci svých myšlenek. My jsme režiséři vlastního života. My to můžeme změnit.
Ve vlastním zájmu neosočujme okolí, že může za náš neúspěch. Nemůže. Přiznejme si, že jsme něco nezvládli, prohráli, u něčeho byli pozdě. Neomlouvejme své slabiny výmluvami jako “neměl jsem čas (nebo cokoli jiného)” či “nebyl jsem dost dobrý”. Lokalizujme své chyby a pracujme na jejich odstraňování, dokud neuvidíme pozitivní výsledky. I malé úsilí je produktivnější než velká
Přestaňme vidět každou překážku jako šanci na výmluvu. Raději se naučme překážky přelézat a chápat jako nástroj našeho posilování, jako činku ve fitku, jako součást naší cesty k objemnějším schopnostem a větší síle. Překážky nejsou to, co nalézáme v životě – něco, co můžeme obejít nebo podlézt. Ne, překážky jsou přímo náš život. A život nemůžeme obejít.
oslabujeme
Slova. JEN slova, chtěli bychom říct. Ale kdepak. Slova jsou jedna z největších zbraní. Akorát s ní musíme umět zacházet. Protože tak jako ji neobratně používáme proti druhým, můžeme ji nechtěně odjistit i proti sobě. Neuvědomujeme si totiž, s čím si hrajeme, jak slova umějí být ničivá.
Rodiče rádi tvrdí, že se děti nedokážou rozhodnout, co chtějí. Pak je označují za neschopné. Ale to, co vypadá jako neschopnost, pak vede ke dvěma možným výsledkům: Buď děti získají komplex a uvěří, že nic nedokážou. Smíří se s tím, že na něco nestačí. A od té chvíle se všechno jen zhoršuje, protože budou nejisté a poddajné. Anebo se děti prostě naštvou, zatvrdí a rozhodnou dokázat svým rodičům, že se mýlili. “Ještě mi budete závidět,” nejčastěji říkají. Je to tak silný motiv, že neustanou, dokud to skutečně nedokážou.
Máme slov plnou hlavu, vzpomínky, noční sny. Slovy se k sobě vyjadřujeme. Slovy sami sebe definujeme. Neustále. Už proto používejme slova s rozvahou. Při jejich výběru respektujme přítomnost. Uvědomme si, že stav, v jakém se nacházíme je přítomný. Můžeme ho v této chvíli přímo ovlivnit. V této chvíli, zdůrazňuji. Mnoho lidí má pocit, že svůj život změní někdy v budoucnu, že později bude vhodnější čas, že jednou v nás někdo náhodou objeví a rozvine velký talent. Jenže ve skutečnosti nikdo na nás nečeká. A hlavně – čas nečeká.
Říkám tomu saunový efekt. Jsou lidé, kteří se ocitnou v sauně a trpělivě sedí. I když je jim stále větší horko, nenapadne je jednat, odejít. Myslí si, že to nejhorší přejde. Že bude líp.
Sebevědomí se získává například uvědoměním, že není čas marnit čas. Že je nutné něco změnit, něco udělat. Jednat, hledat cestu ven. Kdo hledá, ten může najít. Kdo nehledá, ten ji nenajde.
Úspěšní lidé vědí, že jim nepomůže, když si v sauně začnou říkat: “Na to nemám, abych vyšel ven.”
Spletl jsem se. No a? Měl jsem nápad, který nevyšel. No a? Proč se lidé bojí omylů? Proč se zdráhají mluvit o svých nápadech? Proč se stydí za své názory? Proč se zapojují do debaty, jen když jsou na straně většiny?
Když se bavím se skutečně sebevědomými lidmi, diskutují tak, že debata rychle postupuje. Nezaujímají postoj proto, že musíme mít pravdu. Naopak. Mluví proto, že se nebojí NEmít pravdu.
Outsideři jsou alergičtí, kdykoli s nimi okolí nesouhlasí. Nepřipustí to. Vědí přece, že mají pravdu (i když ji nemají), a chtějí (nebo dokonce potřebují), aby to uznali i všichni kolem. Jak ne, je zle. Takové chování ale nemá nic společného se sebevědomím a má všechno společného s hloupostí.
Nikdy nám nesmí vadit, když budeme přistiženi při omylu. Zjistit, co je správné, by pro nás mělo být mnohem důležitější, než mít pravdu. Pokud se dozvíme, že jsme pravdu neměli, jednoduše udělejme krok zpět a poučme se. Nic se neděje.
Vlastně děje. Jsme na tom lépe než předtím.
Usilovat o pozornost nepřetržitým mluvením je žalostná maska nejistoty. Všimněme si, že sebevědomí lidé jsou často mlčenliví a skromní. Více poslouchají, rozhodně více než sami mluví. Proč?
Oni vědí, co si myslí. Nepotřebují to říkat. Naopak chtějí vědět, co si myslí ostatní. Dopřávají jim svobodu prezentovat svůj názor a přinést nové pohledy na věc. Je to velmi užitečné.
Ptejme se tedy druhých: “Jak jsi to dokázal?” “Co ses naučil?” “Co bys udělal jinak, kdybys to dnes zkoušel znovu?” Ptejme se, abychom se něco dozvěděli, protože každý víme něco, ale nikdo nevíme všechno. A jediný způsob, jak se můžeme dozvědět více, je více poslouchat.
Jestliže nás úspěch činí arogantním, pak jsme k velkému úspěchu nedospěli. Možná jsme vydělali peníze, ale jsme jen arogantní člověk s penězi, nic víc. Stejně tak platí, že neúspěch, který nás donutí přehodnotit svůj dosavadní postup, žádnou porážkou vlastně není.
Neberme si úspěch ani neúspěch nikdy osobně. Nedělejme si velkou hlavu z toho, když to nejde, ani když to jde skvěle.
Budeme-li podléhat uspokojení, ustrneme. Nejrychlejší cestou k záhubě je dokonce opájet se úspěchy. Snažme se raději ze všeho poučit. Najít rezervu a vyplnit ji. A přes neúspěch vytrvat a hledat cesty k pokroku.
Ať vyhrajeme nebo prohrajeme, v každém dni můžeme najít nějaký poklad. Úspěch, nebo zkušenost. Každý den nám tedy musí přinést pozitivní informaci. A záminku, proč chtít být zítra lepší než dnes. Když pro nic jiného, tak pro vlastní pocit naplnění, že věříme, že to zvládneme.
Proč vlastně žijeme?
Abychom nic v životě nezažili?
Abychom všemu novému, co nás může naplnit, uhýbali a schovávali se?
Naopak nechme život, ať se nás dotkne. Ať nás klidně postrčí, když to uzná za vhodné. Vím, má špičaté nehty a někdy to postrčení bolí, když jsme se nerozhodli správně. To přece nevadí. Nikdy však nedopusťme, aby nás strach z možného špatného rozhodnutí ochromil natolik, že bychom jen pro ten strach neučinili raději vůbec žádné rozhodnutí.
Svět je nepředstavitelně velký a plastický. Neustále nabízí tolik možností, kam se můžeme posunout – i za cenu chyb, z nichž se poučíme. Nebojme se tedy chyb. Nebojme se posměšků okolí. Nebojme se života. A už vůbec se nebojme sami sebe. Jenom se bojme dne, kdy už na chyby, posměšky i život bude pozdě. Dne, který bude poslední v životě a my se sami sebe zmateně zeptáme: A na co jsme to vlastně chtěli být pyšní?
Máte sny, nápady, ale něco Vás zastavilo a od té doby ne a ne vykročit?
Proč to vlastně pořád odkládáte?
Brzdí Vás něco, někdo, nebo – Vy sami?
Je tak jednoduché zničit člověka, který má chuť a touhu uspět. Stačí mu vzít sebevědomí. Ano, to naprosto stačí. Můžeme totiž mít sebelepší znalosti a dovednosti. Ale obojí neznamená nic, když nemáme sebevědomí je uplatnit.
Sebevědomí je jako palivo, které nás žene k úspěchu. Buď ho máme a jsme schopni uspět i s mizivými předpoklady. Nebo jsme si tuhle palivovou nádrž nechali proděravět a vytéká nám sebedůvěra. Pak je nám k ničemu příprava, vzdělání, životopis, ba i kapitál. Prostě se začneme bát první krok udělat.
Kostky jsou vrženy jednoznačně: Úspěchu může dosáhnout kdokoli, kdo se o to pokusí. Naopak kdo se o něj nepokusí, nedosáhne ho. Spravedlivé je i to, že sebevědomí se nedědí ani nekupuje. Každý si ho budujeme.
Já to měl hodně snadné, protože jsem měl velký vzor. Bráchu v průšvihu. Dodnes je pro mě král. Jako v pohádce měl tři dcery. Na rozdíl od pohádky ale královna odešla. Jeho manželka se ze dne na den zřekla všech dětí, práskla do bot a už je prakticky neviděla. Brácha zůstal sám na tři cácorky, neuměl prát, vařit, nic, natož malým holkám vysvětlit, proč mámě už nestojí ani za esemesku.
Bude to už deset let. Když s bráchou sedíme nad jeho oblíbeným slámovým vínem, nelituje. Naopak: “Jsem na sebe pyšnej. S holkama jsem odmalička jednal jako s dospělými. Řekl jsem, že každá je osobnost a záleží na nich, jak to přijmou. Že buď budeme bačkory, nebo to zvládneme i bez mámy.”
Jako první vyhodil televizor a koupil plátno s projektorem. Holkám na vesnici pouštěl ne to, co někdo nařizuje centrálně, ale jen to, co vzdělává a posouvá – filmy pouze v původním znění, v cizí řeči. Dnes ta nejstarší studuje jadernou a subjadernou fyziku, prostřední žije v Americe a nejmladší ve dvanácti letech čte knihy v anglickém originále. Jistěže se děti ve škole snažily všem holkám ublížit, že “je máma nemá ráda, že asi nejsou dost dobré” atd., jakkoli snížit jejich růst a sebevědomí, ale nedokázaly to, protože ani celé oceány nedokážou potopit loď, dokud se voda nedostane dovnitř. Stejně tak ani všechna špatná slova nemohou člověka zranit, pokud je do sebe nepustí. A na pevnou “konstrukci lodě” brácha dbal.
V každé životní chvíli máme dost důvodů na to, abychom se vymluvili nebo cokoli vzdali. Naše rezignace neříká nic o tom, jak velké jsou překážky, spíše jak malí jsme my. Když jsme se na střední škole posmívali jedné dívce, že ještě neměla kluka (mimochodem, my jsme na tom s holkami nebyli o nic líp, a PRÁVĚ PROTO jsme se museli druhým posmívat…), jen se usmála a povídá nám do očí: “Děkuji. Když Vás vidím, jsem na to pyšná.”
Chápete? Ona řekla: Pyšná. Úchvatné a tak mocné slovo. Být pyšný na to, jak se vyrovnávám s okolnostmi a problémy, ať jsou jakékoli – to je sebevědomí. Tehdy jsem pochopil, že kdo věří v sebe, našel nejspolehlivější oporu. Je schopen plavit se i se strhanými plachtami. Kdo nepřestává věřit, vidí před sebou neustále ještě nějakou možnost. Kdo věří, ten chce. A kdo chce, ten může.
Nespravedlivé je snad jen jedno. Výhodu mají všichni, kteří si už v životě prošli peklem. Ti se už museli postavit na vlastní nohy, spolehnout na sebe a jejich sebevědomí nepochází “zvenku”, z rozmazlenosti. Tito lidé už mohli poznat svou hodnotu a vážit si jí. Ochraňovat si sebevědomí. Je zranitelné. Buďme obezřetní, jestli nám nebliká červená kontrolka, jestli o sebevědomí nepřicházíme. Nemusí to být tak jednoznačně patrné. Možná jsme rádoby ramenatí, nabubřelí, zdáme se na koni, ale pak nás první zlé slovo porazí.
On je svůj, říká se s poťouchlým úsměvem o lidech, kteří nějak vybočují. Ano, ten člověk je svůj. A čí by měl být? Sebevědomý člověk bývá svůj, má svůj život, protože jeho život nikomu jinému nepatří. Nikdo druhý se nebude nikdy zodpovídat z chyb z našem životě. Jen my. Proto je důležité, abychom zůstali svoji.
Kdo je svůj, nemá potřebu těšit každého, koho potká. Ví, že každý s ním nemůže a nebude souhlasit, protože každý jsme jiný a nelze se zavděčit všem. Navíc nikdo jiný nerozhoduje o tom, kdo jsme a co dokážeme. Na tyto otázky umíme odpovědět jen MY SAMI svými činy.
V životě potkávám tři druhy lidí. Ty, kteří úspěšní jsou. Ty, kteří se za úspěšné považují. A ty, kteří by úspěšnými chtěli být. Legrační je, že všichni se chovají, jako by byli důležití. Až na ty, kdo důležití opravdu jsou. To jsou zajímaví lidé. Sví. Protože nepotřebují nikomu nic dokazovat.
Ti ostatní vyhodí každý půlrok celé jmění za statusové věci. Třeba za drahé oblečení. Drahé doplňky. Chtějí tím vyjádřit: Já také patřím k úspěšným – do Vašeho kmene. Ale já pak přijedu do Silicon Valley, kde vidím opravdu úspěšné lidi v odrbaných kalhotách a vytahaných tričkách, bez jakékoli kravaty. Směji se tomu, když se lidé oblékají prvoplánově draze a značkově, aby se neřeklo, že se oblékají špatně. Neuvědomují si, že to se bude říkat stejně – bez ohledu na to, jaké šaty na sobě mají.
Když se oprostíme od nutkání zapůsobit na každého, paradoxně uvidíme tím víc skutečně důležité lidi svého života – svou oporu. Říkáme jim obvykle přátelé nebo rodina. Poznáme je tak, že jim bude úplně jedno, kam míříme nebo o co usilujeme, přesto budeme mít jejich důvěru a respekt. Ať budeme mířit kamkoli, pokaždé se sebevědomím, protože budeme vědět, že tito lidé, na kterých nám záleží, stojí bezpodmínečně (to jest bez podmínek, co máme zrovna na sobě) za námi.
Ne, nepovedou nás. Nebudou za nás řešit problémy. Ale budou neustále nablízku ochotní nám pomoct. Ne proto, že věci děláme podle nich. Nýbrž proto, že je děláme podle sebe.
výmluva
Ať se snažíme dokázat cokoli, náš cíl a naše motivace musí být vždy větší než naše výmluvy. Přiznejme si vlastnické právo ke svým myšlenkám a činům. Ano, když uvažujeme negativně, my jsme autoři a původci svých myšlenek. My jsme režiséři vlastního života. My to můžeme změnit.
Ve vlastním zájmu neosočujme okolí, že může za náš neúspěch. Nemůže. Přiznejme si, že jsme něco nezvládli, prohráli, u něčeho byli pozdě. Neomlouvejme své slabiny výmluvami jako “neměl jsem čas (nebo cokoli jiného)” či “nebyl jsem dost dobrý”. Lokalizujme své chyby a pracujme na jejich odstraňování, dokud neuvidíme pozitivní výsledky. I malé úsilí je produktivnější než velká
Přestaňme vidět každou překážku jako šanci na výmluvu. Raději se naučme překážky přelézat a chápat jako nástroj našeho posilování, jako činku ve fitku, jako součást naší cesty k objemnějším schopnostem a větší síle. Překážky nejsou to, co nalézáme v životě – něco, co můžeme obejít nebo podlézt. Ne, překážky jsou přímo náš život. A život nemůžeme obejít.
oslabujeme
Slova. JEN slova, chtěli bychom říct. Ale kdepak. Slova jsou jedna z největších zbraní. Akorát s ní musíme umět zacházet. Protože tak jako ji neobratně používáme proti druhým, můžeme ji nechtěně odjistit i proti sobě. Neuvědomujeme si totiž, s čím si hrajeme, jak slova umějí být ničivá.
Rodiče rádi tvrdí, že se děti nedokážou rozhodnout, co chtějí. Pak je označují za neschopné. Ale to, co vypadá jako neschopnost, pak vede ke dvěma možným výsledkům: Buď děti získají komplex a uvěří, že nic nedokážou. Smíří se s tím, že na něco nestačí. A od té chvíle se všechno jen zhoršuje, protože budou nejisté a poddajné. Anebo se děti prostě naštvou, zatvrdí a rozhodnou dokázat svým rodičům, že se mýlili. “Ještě mi budete závidět,” nejčastěji říkají. Je to tak silný motiv, že neustanou, dokud to skutečně nedokážou.
Máme slov plnou hlavu, vzpomínky, noční sny. Slovy se k sobě vyjadřujeme. Slovy sami sebe definujeme. Neustále. Už proto používejme slova s rozvahou. Při jejich výběru respektujme přítomnost. Uvědomme si, že stav, v jakém se nacházíme je přítomný. Můžeme ho v této chvíli přímo ovlivnit. V této chvíli, zdůrazňuji. Mnoho lidí má pocit, že svůj život změní někdy v budoucnu, že později bude vhodnější čas, že jednou v nás někdo náhodou objeví a rozvine velký talent. Jenže ve skutečnosti nikdo na nás nečeká. A hlavně – čas nečeká.
Říkám tomu saunový efekt. Jsou lidé, kteří se ocitnou v sauně a trpělivě sedí. I když je jim stále větší horko, nenapadne je jednat, odejít. Myslí si, že to nejhorší přejde. Že bude líp.
Sebevědomí se získává například uvědoměním, že není čas marnit čas. Že je nutné něco změnit, něco udělat. Jednat, hledat cestu ven. Kdo hledá, ten může najít. Kdo nehledá, ten ji nenajde.
Úspěšní lidé vědí, že jim nepomůže, když si v sauně začnou říkat: “Na to nemám, abych vyšel ven.”
Spletl jsem se. No a? Měl jsem nápad, který nevyšel. No a? Proč se lidé bojí omylů? Proč se zdráhají mluvit o svých nápadech? Proč se stydí za své názory? Proč se zapojují do debaty, jen když jsou na straně většiny?
Když se bavím se skutečně sebevědomými lidmi, diskutují tak, že debata rychle postupuje. Nezaujímají postoj proto, že musíme mít pravdu. Naopak. Mluví proto, že se nebojí NEmít pravdu.
Outsideři jsou alergičtí, kdykoli s nimi okolí nesouhlasí. Nepřipustí to. Vědí přece, že mají pravdu (i když ji nemají), a chtějí (nebo dokonce potřebují), aby to uznali i všichni kolem. Jak ne, je zle. Takové chování ale nemá nic společného se sebevědomím a má všechno společného s hloupostí.
Nikdy nám nesmí vadit, když budeme přistiženi při omylu. Zjistit, co je správné, by pro nás mělo být mnohem důležitější, než mít pravdu. Pokud se dozvíme, že jsme pravdu neměli, jednoduše udělejme krok zpět a poučme se. Nic se neděje.
Vlastně děje. Jsme na tom lépe než předtím.
Usilovat o pozornost nepřetržitým mluvením je žalostná maska nejistoty. Všimněme si, že sebevědomí lidé jsou často mlčenliví a skromní. Více poslouchají, rozhodně více než sami mluví. Proč?
Oni vědí, co si myslí. Nepotřebují to říkat. Naopak chtějí vědět, co si myslí ostatní. Dopřávají jim svobodu prezentovat svůj názor a přinést nové pohledy na věc. Je to velmi užitečné.
Ptejme se tedy druhých: “Jak jsi to dokázal?” “Co ses naučil?” “Co bys udělal jinak, kdybys to dnes zkoušel znovu?” Ptejme se, abychom se něco dozvěděli, protože každý víme něco, ale nikdo nevíme všechno. A jediný způsob, jak se můžeme dozvědět více, je více poslouchat.
Jestliže nás úspěch činí arogantním, pak jsme k velkému úspěchu nedospěli. Možná jsme vydělali peníze, ale jsme jen arogantní člověk s penězi, nic víc. Stejně tak platí, že neúspěch, který nás donutí přehodnotit svůj dosavadní postup, žádnou porážkou vlastně není.
Neberme si úspěch ani neúspěch nikdy osobně. Nedělejme si velkou hlavu z toho, když to nejde, ani když to jde skvěle.
Budeme-li podléhat uspokojení, ustrneme. Nejrychlejší cestou k záhubě je dokonce opájet se úspěchy. Snažme se raději ze všeho poučit. Najít rezervu a vyplnit ji. A přes neúspěch vytrvat a hledat cesty k pokroku.
Ať vyhrajeme nebo prohrajeme, v každém dni můžeme najít nějaký poklad. Úspěch, nebo zkušenost. Každý den nám tedy musí přinést pozitivní informaci. A záminku, proč chtít být zítra lepší než dnes. Když pro nic jiného, tak pro vlastní pocit naplnění, že věříme, že to zvládneme.
Proč vlastně žijeme?
Abychom nic v životě nezažili?
Abychom všemu novému, co nás může naplnit, uhýbali a schovávali se?
Naopak nechme život, ať se nás dotkne. Ať nás klidně postrčí, když to uzná za vhodné. Vím, má špičaté nehty a někdy to postrčení bolí, když jsme se nerozhodli správně. To přece nevadí. Nikdy však nedopusťme, aby nás strach z možného špatného rozhodnutí ochromil natolik, že bychom jen pro ten strach neučinili raději vůbec žádné rozhodnutí.
Svět je nepředstavitelně velký a plastický. Neustále nabízí tolik možností, kam se můžeme posunout – i za cenu chyb, z nichž se poučíme. Nebojme se tedy chyb. Nebojme se posměšků okolí. Nebojme se života. A už vůbec se nebojme sami sebe. Jenom se bojme dne, kdy už na chyby, posměšky i život bude pozdě. Dne, který bude poslední v životě a my se sami sebe zmateně zeptáme: A na co jsme to vlastně chtěli být pyšní?
Stránka:
Počítam horoskop...