Dokáže byť človek naozaj silný?

Ahoj...myslím si, že všetci máme v sebe silu a človek toho zvládne možno viac ako si myslí keď je donútený...motivácia tomu výrazne pomáha, ale aj pokiaľ je skutočne na dne, úplne opustený, bez cieľov a niečoho, čo by ho dokázalo nakopnúť, vždy sa myslím ešte ozve pud sebazáchovy a keď človek nemá okrem neho už naozaj nič iné, možno na sile toho pudu bude závisieť či to všetko prežije...-FLOWER-

milovať bez očakávaní-to je ONO.Tie nesplnené očakávania nám tam robia tú neplechu.Milovať bez očakávaní,že mi láska bude opätovaná,že bude presne taká /alebo aspoň podobná/ mojim predstavám o láske.Toto je-aspoň pre mňa-ešte problém.Väčšina utrpenia v živote si vyrábam ja sama-pretože OČAKÁVAM.
Ale aj to raz bude-prijať svet bez hodnotenia a očakávania a mať z neho aj tak radosť-YES-

Nejen že dokáže být silný, vím že je silný. Jen to někdy sám neví a potřebuje to obejmutí na to aby to uvědomění v sobě našel. Není to až tak těžké a opravdu vím že mi lidí dokážeme moc....

Jednou,mi někdo pověděl,že člověk vydrží víc než kůň..trochu drsné přirovnání ale v podstatě hodně pravdivé.Kolik žalu a bolesti musí snést matka,které zemře dítě,zármutek ze ztráty milovaného člověka,ať už rozchodem či smrtí,je další životní rána a dalo by se takto,pokračovat donekonečna.Ano,člověka tohle vše může na čas porazit ale síla,kterou má v sobě každý,nebo-li vůle k životu,většinou,vítězí.

Mám to podobně ;)
Myslím, že téměř všechna utrpení si vyrábíme sami, neboť náš život tvoří naše myšlenky, naše postoje. To, co vysíláme se nám vrací. Jen je potřeba si to přiznat a začít na tom pracovat, abychom to změnili, ale je to dlouhá cesta.
Vždy když se mi podaří něco zpracovat a překonat, narazím na něco nového, o čem jsem neměla ani ponětí. Poznání sama sebe je pro mě ta nejtěžší a zároveň nejdobrodružnější cesta. Ale věřím, že jediná správná pro mě.
S tím očekáváním bojuji také stále a také s posuzováním a hodnocením..-YES-

V čem spočívá osobní síla? Je to spíš o odvaze přijímat vše v našem životě tak, jak přichází (dobré i zlé) a nehroutit se? Dokáže to každý, nebo snad většina? Nemyslím, že je to tak samozřejmé .. spousta z nás si význam hraniční události sám uvědomí až po proběhnutí nebo dokonce za pomocí přátel, lékařů a zklidňujících prostředků.
Osobně si myslím, že sílu v sobě objevíme tehdy, až budeme umět všechny události přijímat s klidem, uvědomovat si při tom emoce, které do situace vstupují a rozpoznávat význam (proč se nám to děje) pro náš život. Řekla bych, že je to vrchol soustředění se a nalezení jistoty v tom, že vše je proměnlivé

..chce to asi nevzdávat se a při brečení škytat.Škytáním při pláči z těla odcházejí záporné emoce.

Všecko, asi ne. Při/po nečem určitě dotyčný umře..
A je otázka, zda se znovuzrodí v tom smyslu, jak praví karma...

Ale jinak bych řekla, že horší jsou chronická trápení. A ta většinou už kotví aspoň částí v lidské povaze, v nedostatku duševní hygieny, schopnosti přijmout situaci nebo z ní prostě utéct, pokud to jde. Chronická trápení, opakující se nešťastné situace jsou zrcadlem naší povahy.

Překvapením pro nás všechny, když jsme mladí, je právě to, že obtížný není ani tak jednorázový výkon, ale právě ta schopnost vydržet: vydržet pracovat, vydržet milovat, překonat pozitivně nesnáze a brát je jako poučení, obtížné situace jako zajímavé..

Chce to být zvídavý, pak máš nadhled a jsi připravena se poučit.

dokaze clovek vubec doopravdy milovat? nezistne nesobecky a bez ocekavani?

jsme schopni milovat nejen toho, s kym je nam dobre? ale i toho kdo se vuci nam provini? kdo nas urazi? ponizuje? odsuzuje? ublizuje? nenavidi a opovrhuje?

nebo to dokaze jen Buh? ktery nas hrisniky miluje natolik, ze pro nas obetoval sveho jedineho syna, jenz byl bez hrichu?

jak vubec muzeme mluvit o lasce, kdyz nechapeme ani jeji skutecny vyznam?

ps: to jsou jen recnicke otazky na ktere neocekavam, ani nechci zadnou odpoved, protoze ja jsem svou odpoved uz nasla.

Ľudia sú často ovplyvnení svojím okolím (nič nechápajúcim) Ak sa niekto pokúsi doopravdy milovat, nezištne, nesebecky a bez očakávaní - ak sa správa v štýle kto do mňa kameňom ja do neho chlebom - v ľudskom, svetskom ponímaní je toto správanie často označované za nedostatok sebavedomia, tupé nasledovanie, človek bez názoru čo potrebuje slepo obdivovať a nasledovať niekoho, ten čo si nechá s**ť na hlavu a podobne. Je veľmi tenká hranica medzi tým opisovaným bezpodmienečným ľúbením niekoho a medzi slepým vzhliadaním k niekomu a potom je veľmi ťažko rozoznať, čo človeku prospieva a čo škodí (milovať toho kto nás uráža, nenávidí a opovrhuje)..Lebo aj opačne sa stáva, že človek len príliš prispôsobivý, fanatický, zmanipulovaný či ľahko ovplyvniteľný nedokáže odhadnúť, čo bezpodmienečná láska v skutočnosti znamená a že s tým čo dotyčný cíti a skúša na druhých nemá nič spoločné.
Kto skutočne dokáže odpúšťať a preniesť sa cez z duchovného hľadiska "žabomyšie" situácie a prehliadať ich, ten je konzumnou a troška degradovanou spoločnosťou mnohokrát vnímaný ako jedinec len príliš submisívny, povedané slovami modernej doby - nevie si dupnúť a presadiť sa. Ano, to je často zbytočne vyzdvihovaná činnosť v dnešnej dobe - presadiť sa .. v práci, doma, v sporoch..
Stíšením svojho vnútra, vnímaním situácií a vzťahov z pohľadu bezpodmienečnej lásky sa podľa mňa ľudia v skutočnosti ešte veľmi zaoberať nevedia a preto vzniká mnoho nedorozumení, myslím teraz v pochopení toho výrazu vôbec..
Niektoré "výkriky" aj na diskusiách sú toho dôkazom..

Bylo tady řečeno spoustu krásných a pravdivých slov. Ve svém věku si už můžu dovolit hodnotit co život dal a co život vzal. Všechno jsem už prožila, spoustu radostí,starostí, bolesti i trápení. Všechno jsem vstřebala a srovnala se s tím. Jsem teď v poslední etapě života a když jsem se se životem srovnala a přijala ho takový jaký je, stal se zázrak. Potkala mě láska s velkým "L". Jak napsal Anonym, cítím teď srdce a ruku blízké osoby. Užívám si objetí a vznáším se. Cítím velké napojení. Je velká pravda, že to, co vysíláme, se nám vrací. Vůbec nemyslím na budoucnost, žiju teď, tady a naplno. Živoj dokáže být nádherný, jen je třeba ho umět žít.-HEART--FLOWER-

Nechceš odpověď, ale mně to nedá, abych k tomu něco nedodala. V naší kultuře je to těžké, jsme od dětství vychováváni, že lásku si musíme zasloužit, laska je v našich končinách obchodem. Je těžké se toho zbavit.

Můžeme milovat někoho, kdo se vůči nám provinil? Tady je to trošku ožehavější, jsou provinění, se kterými bych si taky neuměla poradit (pravděpodobně), např. kdyby někdo ublížil mým dětem atak., ale bráno obecně, to že bereme jako provinění každou blbos a užíráme se tím, je náš problém, ne toho kdo se toho vůči nám dopustil. Za naše pocity jsme zodpovědní pouze my sami a jen my sami s tím můžeme něco udělat, aby se nás nedotýkaly. Pokud nebudu v sobě držet tyto pocity, že nás někdo nenávidí, pohrdá námi atd. jak píšeš, nebudu mít problém s láskou, vůči němu a pevně věřím, že ta láska mění i pocity toho protějšku. Často jsou tyto pocity jen v našich hlavách ne skutečné.

Na to je velmi jednoduchá rada, ale bohužel není tak jednoduché se k tomu dopracovat. Je potřeba začít u sebe, naučit se milovat sama sebe, když nemiluješ sebe, nemůžeš milovat oni ostatní. Potom když člověk miluje sám sebe, nezáleží mu na hodnocení druhých ani společnosti, nezáleží mu na tom, jestli vypadá nesebevědomě nebo jakkoliv jinak. Nepotřebuje totiž ověřovat si svoji hodnotu z okolí. Ale já si myslím, že pokud člověk opravdu miluje sám sebe a podle toho vystupuje, nemůže vypadat, tak jak to popisuješ. Vyzařuje tu lásku a podle toho se k němu ti ostatní i chovají a vlastně nepotřebuje nic oplácet nebo se bránit, protože tyto situace už k němu nepřicházejí.-FLOWER-

Je to tak..Pokial sa bavíme o láske všeobecne, nie len o milostných vzťahoch, bežný človek prichádza do situácií kedy je denne konfrontovaný s vlastnými pocitmi, ktoré nevie pomenovať, spracovať, ktoré zaháňa, iné vyzdvihuje, ktoré cíti voči svojmu okoliu, k tým, ktorí prichádzajú s ním do styku, ubližujú jeho deťom, alebo jemu samému - ako napríklad píšeš. A preto je veĺmi dôležité zaujať vlastný postoj tak, by sa nás čo to nedotýkalo, alebo aby ubližovalo čo najmenej, či vôbec..Je to len naše vnímanie. Len duchovne vyspelejší človek dokáže postupne toto pochopiť a aplikovať v praxi takzvane ..vo všedných bežných denných situáciách a vzťahoch, ktorými sa obklopujeme rozpustiť tie nánosy balastu a tú čistotu ponechať. Bojíme sa však tú čistotu odokryť, aby sa nezranila. V skutočnosti sa bojíme otvorene vyjadriť aj to, čo si myslíme, to čo cítime ani nehovorím..Bojíme sa že ostaneme nepochopení, nevyslyšaní, že musíme niečo urobiť preto, aby sme si tú pozornosť zaslúžili ako píšeš..Je to bežný jav. Človek čo sa otvorí a má takzvane hlavu v oblakoch je považovaný za snílka a naivku :)
Taký typický príklad- žena ked ju muž bije tak má viac možností - znášať to, alebo odísť, nenávidieť a spáliť mosty, alebo sa snažiť to urovnat ..
Ked odíde, tak je dosť často možný jav, že o niekolko rokov ju bude biť zas niekto iný, alebo sa z tohto vzťahu nikdy nevymaní a to len všetko pre to, lebo sama nevie pochopiť všetky tie súvislosti prečo sa to deje a kam to má smerovať. Nenávistným zbohom sa to nikdy nekončí, práve naopak, zhoršuje sa to napríklad zdravotne s rôznymi následkami. Ked od toho utečie, tak ju to dobehne inde.
Ak ona ale niečo zmení a častokrát to spočíva v tom, že zmení len to ako vníma tie svoje pocity (čo opisuješ) tak sa zmení nielen ona vnútorne ale naozaj aj tá okolnosť spôsobujúca to "zlo" a v konečnom dôsledku je možné, že sa zmení aj prostredník - ten čo pre tú facku nejde ďaleko. Tým samozrejme nechcem naznačiť že milovat niekoho kto nám ubližuje je - nechať sa otĺkať a znášať hulváta s výhovorkou - každý nesieme nejaký ten kríž a podobne. To patrí do diel predvojnovej slovenskej literatúry z čitateĺského denníka ale nie do našich životov r.2012.
Uvedomením si svojho vlastného podielu na situácii, stíšením emócií obrátením sa naopak do seba dosiahneme viac, než šľahaním všetkého okolo čo nám "ubližuje" To je tá tvoja veta - láska mění i pocity toho protějšku ..
Pridávam slová Majkla, ktorý sa tu objavil :)

Co znamená dostat srdce pod kontrolu?
Znamená to,že si máme stále častěji uvědomovat,že vše je dočasné a nakonec stejně dotyčné osobě odpustíme. Pokud tohle uvědomování budeme často trénovat,naučíme se ovládat své city a emoce a tím se zbavíme vnitřního utrpení a bolesti ve velmi krátké době.
Je to strašně těžké ale jde to.

-FLOWER--BYE-

My ľudia dosť často začíname skôr u druhých ako u seba :)-YES- Tak ako bezpodmienečná láska aj pojem "milovat sám seba" treba takisto vedieť správne pochopiť. Podľa mňa ľudia veľmi ľahko vycítia, čo človek v skutočnosti cíti a o aký zámer mu ide, nie len čo prázdno vyhlasuje..Sadnúť si na lúku a vyhlasovať "mám sa rád" je ľahšie ako to v skutočnosti NAOZAJ tak prežívať a cítiť. A preto je to okolie veľmi dobrým ukazovateľom nás samých. Ale to sme už zas odbočili k tomu obľúbenému "zrkadlu" tuším -LOL--LOL--LOL-
V jednej diskusii ofka vysvetlovala ako vždy najdôležitejší je ten ZÁMER..Síce som tam nepísala ale aspon tu, že ano, vždy vo všetkom ide o ten zámer. Ak od základu je náš zámer láskavý a myslíme to dobre, vždy sa to odrazí na okolí.

Ano, souhlasím a setkávám se s tím často. V podstatě spousta lidí ti odpoví na otázku, jestli se mají rádi, že ano, ale na jejich životech to vidět není. Já to o sobě netvrdím, učím se to, každou chvíli se přistihnu, že jsem k sobě kritická nebo, že se ohlížím na hodnocení od druhých, moje ego ho potřebuje, je to takový začarovaný kruh..-LOL--LOL--LOL-

Ano, dobře jsi to pojmenovala. Strach nás provází po celý život. Moc krásně to říká J. Dušek, nedávno jsem na něm byla. Říká, že strach potřebuje ego, je z něho živené, nikoliv duše, duše ví, že když se dostaneme do potíží, vždy se najde nějaký člověk nebo situace, která nám s tím pomůže, duše se nebojí, ona ví.
Přitom kolikrát ten strach je mnohem horší než ta situace sama a zbytečně se jím necháváme užírat.

Mluví tam i o odpuštění, že není třeba odpouštět někomu. Kdybychom se naučili nebrat si věci osobně, ani bychom neměli komu odpouštět. Neexistovali by věty typu: To co jsi mi před 3 lety řekl, to se mě dotklo.. Když to člověk takhle vidí napsané, je to docela směšná věta, co? :D
Tyhle věci, co se nás dotýkají, se v nás hromadí a nafukují a způsobují spoustu potíží nám samotným, tak proč odpouštět někomu, kdo o tom ani neví a nepamatuje si, co nám to řekl před 3 rokama. Máme prostě odpustit ve smyslu jako když máme plný močový měchýř, taky to prostě vypustíme. A takhle bychom měli odpouštet i ty citové újmy a naučit se nebrat si nic osobně.

Majkl to napsal moc hezky.-YES-

Krásně napsané -YES-.Mě nikdy nenapadlo brát to odpouštění tak doslova:D - přirovnání k m. měchýři nemá chybu -THUMBSUP--BOW-:D

je tam potreba pravidelne vydechnout,jinak clovek bouchne jako baloooon..-NOSMILE-

Jo přesně -THUMBSUP- mě to taky nadchlo. Do té doby mi to přišlo děsně složité, ale Dušek mi to vysvětlil. :D