Ľudská duša -
obeta
nedávno ma naštvalo slovo obeta (zrejme nemám niečo doriešené) a preto by som rada o tomto slovíčku pokecala s vami, priatelia...považujem obetu za negatívnu činnosť, ktorá nemá s Láskou nič spoločné,,,čo vy na to?
Jinak každý si interpretuje vše přes filtr svých zkušeností, to je normální. S něčím rezonuješ, něco tě naštve a něco je ti absolutně fuk...
Slovo oběť mám spojené spíš s Plutem, s tématem moci a bezmoci než s láskou.
Taká obeta istotne zmysel nemá.
To slovo je ale ťažké aj definovať, práve preto ako rôzne je vnímané.
Ale verím aj v skutočnú obetu v zmysle, čím viac lásky dáš, tým viac sa ti z nej vráti späť. :)
len v tej poslednej vete mi to nejak nedocvakáva...skutočná obeta: čím viac lásky dáš, tým viac sa ti z nej vráti späť - veď dávať lásku nie je obeta, mala by to byť radosť, dávať lásku sa dá len vtedy, ak ju dávať chceme, sami od seba a nič za to neočakávame....potom by som to ako obetu necítila...
čo je to tá kresťanská obeta?
a čo je to obeta (nemyslím nekresťanská,dd)
Nemusím to urobiť, ale urobím to. Iba tak z lásky. A presne v duchu toho ako píšeš. Bez očakávania. Lebo ak sa do toho pridá, čo len kúsok toho očakávania, tak sa z toho celého stratia práve tie pojmy, láska a radosť.
Krasťanská obeta neviem, čo je. Možno nejaký farár by vedel. :)
Inak teda obeta je dost zludovele slovo, ktore kazdy uziva na cokolvek. Ked hovorime o obete tak podla mna by to malo byt len ked jedna strana bud uprie sebe nieco vitalne a dobrovolne si uskodi aby pomohla niekomu druhemu. Alebo ak jedna strana vlastnou volou rozhodne ze bude uprene nieco vitalne dolezite niekomu druhemu. V prvom pripade sebaobeta, v druhom pripade obetovanie niekoho ineho. A myslim ze musi byt pritomna nerovnovaha, jeden musi mat viac moznosti/sil/moci nez druhy.
Takze obeta by mala byt ojedinele rozhodnutie, uskodit sebe v prospech niekoho druheho alebo uskodit druhemu a ziskat sam. Su to momenty na ktore niektori ludia cakaju ako na svoju zivotnu sancu, slapnu niekomu na hlavu aby ziskali viac svetla. Bohuzial na Slovensku si casto myslime ze to je ten spravny zivotny pristup, lebo inak clovek nic neziska. Takze ked z casu na cas zivot prinesie situaciu v ktorej mame moznost rozhodnut v prospech viacerych alebo v prospech seba, mnoho ludi bez rozmyslania pretlaci seba vpred. Par menej egoistickych ludi, tzv. "slaby" pre zmenu volia vzdy cestu prospechu vsetkych. Takze mame na jednej strane ludi co bez vahania v zaujme vlastneho prospechu slapnu cloveku na krk, a na druhej strane takych co rozdaju aj posledny kusok chleba a uhladuju sa k smrti ak si myslia ze tak niekomu pomozu.
Aj ked sa to nezda, obe tieto obety su rovnako zle. Zatial co ten sebaobetujuci typ citi dosledky svojich cinov na vlastnej kozi a musi si ich odtrpiet. Tak clovek ktory sa rozhodne obetovat druhych a slape po hlavach si vecsinou lahko uchova zdanie ze urobil spravne rozhodnutie, kedze dosledky svojich rozhodnuti prenechava spolocnosti.
Takze tieto obety vnimam negativne aj ja. To co ja povazujem za dobru obetu je nieco na styl darovania krvi, transplantacie organu. Nezabit seba a nenechat umriet toho druheho, ked uz upadol. No, nema zmysel darovat krv mrtvemu. Takze skor v duchu: "Nechat zit co je zive a nechat mrtvym co je mrtve". Pricom ta stredova cesta je rovnako tazka ako tie dva po bokoch.
Obetovat mozno na ciste racionalnom principe: bezdetny hasic dobrovolne vyrazi do rizikovejsej casti poziaru aby tam neposlali toho s detmi. Podobne starsi clovek s odzitym zivotom prenecha svoje miesto pod slnkom mladsiemu. Netreba na to vieru a je to obeta. Preto sa obeta prisudzuje k Plutovi, je to rozhodnutie co ma zit a co ma zomriet, resp. v menej fatalistickej skale je to zasadne rozhodnutie o smerovani, po ktorom jeden clovek bude mat viac a druhy menej zo zivota.
Zatial co Neptun je vyssi eticky princip, viera v Boha, spolocne dobro, ludstvo. Jeho opacna stranka je deziluzia, pomatenie a sklamanie. S Neptunom mozno verit, sklamat sa a pomiast sa. Mozno sa vzdat materialneho majetku a zit spokojne dalej. To ale nie je obeta, lebo davam nieco co mi nie je dolezite, nepotrebujem to a z nematerialistickeho neptunovskeho pohladu to pre mna nie je vitalne. Zatial co pod Pluta patria tie zasadne momenty, to slapanie si po hlavach a laktovacky, co je blizsie k obetovaniu nez neptunovske nematerialno a vysoke hodnoty.
http://www.tedeum.cz/1_2006/alfons_12006.htm
To čo Štefan opisuješ, to je podľa mňa iba boj o moc, kto z koho. Aj keď sa tam používa slovo obeta, ale iba v zmysle "obetovať toho slabšieho, nad kým mám moc".
V skutočnosti toto ani ja ako obetu nevnímam. To slovo mi tam pripadá nevhodné, až alibistické. Akoby malo čosi ospravedlniť.
Zatiaľ čo viera a obeta mi tak prirodzene idú k sebe. Lebo bez viery v niečo vyššie ako je ego a hmota, nemám najmenší dôvod upierať si "slasti a radosti" života v prospech niekoho iného.
A prirodzenou snahou ega je ťahať všetko k sebe, nielen ako princíp zachovania sa, ale aj ako princíp náhrady za to vyššie, čo dáva práve viera.
mám tak dve minúty na odpoveď než upadnem do kómy:
chlapci, neptun, pluto, je mi fuk, okrem pluta na slnko, neptuna na neptun, si tam kľudne dosaďme aj saturn na asc a urán na slnko...tranzituje mi šicke!-WALL-
píšte ľudkovia ďalej, ja si myslím prozatimne, že boh obety od nás nežiada!
Zuzana: Ked vytrhnem z tych troch odstavcov tamtu pasaz tak tam to neznie moc obetavo :-) Cele co som sa tym snazil povedat je ze obeta ma dva strany, nie je to vzdy len dobra vec. Ale asi som tom napisal moc nezrozumitelne.
Inak upieranie si slasti v suvislosti s vyssimi hodnotami sa vecsinou oznacuje ako asketizmus. Ak si upieram materialno pretoze moja viera vo vyssie hodnoty ma odtiahla od beznej reality, to nie je obeta ale askeza. A to je Neptun.
obetovalo sa aj pre vyjadrenie ucty, nielen zo strachu...teda obet je vacsinou chapana ako doplnok lasky (neptun vyssia oktava venuse)...
a ked spominas toho Jezisa, tak ten je prave charakterizovany Rybou...a ta jeho smrt moze symbolizovat prechod z 12.domu (ryby) do 1.domu (baran).;)
Pierre de Lasenic:
MYSTERIUM OBĚTI
Přednáška konaná na členské schůzi „Universalie“ 15. II. 1935.
Dříve než přistoupím k vlastnímu tématu dnešního večera, dovolil bych si říci úvodem několik
slov, abych odůvodnil, proč program našich přednášek veden jest v duchu především filosofickém a
jsou probírány často problémy zdánlivě tak abstraktní a teoretické, jako jest i dnešní — mystérium
oběti.
Co praktického mohou přinésti podobné otázky modernímu člověku? Jaké materiemi hodnoty
lze z nich čerpati pro dnešní dobu? Jak se srovnávají s hermetismem? Možno jimi zbohatnouti? Přivádějí
k řešení technických úkolů, nebo dávají recepty k léčení nemocí? Nic z toho; tyto problémy jsou
pouze mezníky na cestě k universální syntéze.
Nechápati jejich důležitost znamená nechápati hermetismus a zaměňovati jej se sběratelstvím
kuriosních nebo užitečných receptů, nebo chcete-li s čarodějstvím.
Již středověk rozlišoval alchymisty od tak zvaných suflérů; totéž dá se i aplikovati v našem případě.
První, když byli jednou dospěli k tak zvané universální syntéze, tvořili podle zákona o analogiích
synteticky svoje vlastní pracovní směrnice a plány, druzí sbírajíce recepty více nebo méně obskurní
řadili je, mnohdy zkreslené do svých foliantů, aniž by pochopili jádro toho, co píší.
A tato problematická suflérská moudrost způsobila známý skeptický názor na celý hermetismus,
třebaže dnešní věda nečiní nic jiného, než potvrzuje velkolepé syntézy, které opravdoví hermetikové
snili u svých atanorů.
Cílem hermetismu jest a bude vždy universální syntéza; z této vycházeje nachází hermetik
praktické aplikace na kterýkoliv obor lidského vědění.
Hermetik syntetizuje a tvoří, cílem čaroděje nebo sufléra jsou naproti tomu recepty.
Tolik úvodem, abych zdůvodnil téma dnešní a předchozích přednášek.
Studujeme-li jakýkoliv náboženský systém, nebo mytologii kteréhokoliv národa, setkáváme se
v každém případě s legendami o molochistické, lidské nebo božské oběti.
Co jest v principu oběť?
Obětí rozumíme dobrovolné zřeknutí se určitých individuálních, sobeckých výhod ve prospěch
jiného, ať už jest to bytost, kolektivum nebo idea.
V zásadě možno děliti obět na dvě hlavní kategorie:
Oběť tak zvanou molochistickou, kde člověk obětuje své idei bytost nebo věc, jež jest jeho majetkem,
jež odpovídá příslušným rituelním předpisům, nebo k níž má určitý citový nebo zájmový
vztah; biblické příklady molochistické oběti jsou oběť Kainova a Ábelova, nedokonalá oběť Abrahamova
atd.
V druhé, vyšší kategorii oběti, tak zvané osobní, nebo individuelní, stává se obětující bytost i
předmětem oběti, ať jest to již zřeknutí se určitých individuelních výhod nebo dokonce vlastního života.
Molochistickou oběť, kterou se zřetelem na vymezený čas určený k dnešnímu pojednání nutno
přejíti pouze poznámkou, možno posuzovati jako prostředek k určitému mentálnímu posismu, jenž jest
nezbytný ku každému magickému úkonu, jako náznakový rituál, nebo jako obřad, jehož účelem jest
vybavení potřebných vitálních fluid.
Oběť individuelní jest vedle lásky základním kamenem náboženství antropocentrického, tedy
křesťanství, v němž vyvrcholila v určitém systému.
A tento systém oběti bývá často omylem pokládán za originelní invenci Nového Zákona.
Dříve než přejdeme k filosofickým prvkům oběti a její aplikaci na morálku hermetickou pokusíme
se dokázati z několika zlomků egyptské mytologie, že tento systém byl již několik tisíciletí před
Kristem ve svých základech znám a že byly pravděpodobně již tehdy předvídány události, jež o celé
věky později daly vznik křesťanství.
Nejdůležitější z legend v mytologii egyptské na oběť se přímo vztahující jsou: Legenda o oku
Reově, oku Horově, legenda o Banebdžetovi a mytologické prvky zodiakálního znaku Skopce.
Vzhledem k tomu, že legendy tyto jsou základními prvky filosofie oběti, nelze se vyhnouti jejich
stručnému citování.
2
Legenda o oku Reově.
Z neznámého důvodu opustilo Reovo oko svoje místo na čele Reově; když se vrátilo, shledalo, že
na jeho místě vyrostlo již nové oko; i naříkalo, ronilo slzy a tyto měnily se v lidi. Re smiloval se nad
ním, proměnil je v hada a vložil na své čelo, takže nyní vládne celému světu jsouc odznakem jeho královské
moci.
To jest asi v úhrnu vše, co víme o legendě o oku Reově.
Okem Reovým byl míněn dle jedné verse měsíc, dle druhé verse bohyně Eset.
První verse, svým esoterním smyslem vztahuje se přímo na základní ideu textu Smaragdové
desky:
Slunce (Re) jest jeho otcem a Měsíc (oko) jest jeho matkou; dle teorie moderních egyptologů
vznikla idea o tvůrčí síle Reova oka chybnou etymologií slov Romet to jest člověk a Romjet, to jest
slza.
Druhá verse, identifikující oko Reovo s Esetou má mnohem větší význam pro naše téma:
Oko všeobecně, jak z následujícího jasně vysvítá, jest symbolem oběti; tedy per analogiam lidéslzy
povstali z oběti a bolesti přírody-Esety.
Tato plodící a regenerující oběť stává se pak silou přírody (had), člověka i silou a atributem božím,
jenž vládne všemu, co bytuje.
Legenda o oku Horově.
Bůh Geb měl s bohyní Nutou čtyři dítky: syny Usira a Sutecha a dcery Esetu a Nebthetu. Eset
stala se pak manželkou Usirovou a Nebthet Sutechovou. Svoji říši rozdělil Geb na dva stejné díly a
podělil jimi své syny. Poněvadž pak Usirev vládl lépe než jeho bratr, byl Sutechem nenáviděn a jednou,
přes úzkostlivou ochranu Esety, podařilo se Sutechovi svého bratra zavražditi.
Eset se svou sestrou Nebthetou nalezly mrtvolu Usireva a ukryli ji. Přesto ale Sutech znovu nalezl
mrtvé tělo, rozsekal je na kusy a roznesl po celém Egyptě.
Tu poslal Re bohyním na pomoc Anupa, s nímž shledali všechny části mrtvoly Usirovy a Anupev
tělo sestavil a balsamoval. A když bylo dílo dokonáno, snesla se Eset v podobě holubice na mumii a
počala takto Hora, syna Usireva.
Když Hor dospěl, chtěje napraviti chybu spáchanou na svém otci, utkal se se Sutechem ve strašlivém
boji, v němž ztratil Sutech pohlaví a Horovi bylo vyraženo oko, jež jeho protivník spolkl.
Ale Bůh Thovt donutil Sutecha ve jménu Soudu Božího k vydání oka, jež vyléčil a vrátil Horovi.
Hor, ale nevložil je zpět do svého čela, ale dal je pozříti mumii Usirově a touto obětí synovské
lásky vzkřísil za pomoci svých čtyř synů svého otce Usireva, jenž se stal králem podsvětí.
A Horovi pak bylo přisouzeno celé dědictví Gebovo. Odtud pak jeho tituly: Harsieset, Hamezjotev,
Harsemtavi a Harsopdev.
Tím by byla zhruba načrtnuta legenda o oku Horově; nehledě ke komplexu bratrovražedné závisti
vystupující v analogické versi biblické o Kainu a Ábelovi, lze snadno vytušiti, že symbol oka, jmenovitě oka
božského, značí v egyptské symbolice oběť.
Morálka, jež v legendě je skryta, poukazuje na nesmrtelnost velikých ideí i když jsou obětovány;
naopak v tom případě rodí jimi oplodněná příroda je znovu, silnější, regenerované, aby svou průbojností
učinily destruktivní zlo neplodným.
Oběť sama o sobě stává se pak silou, která nezastavuje se ani před branami smrti.
Oko, její symbol, jest posvátným Šémem Boha, jehož Jménem jest Hetep a čtyři synové Horovi
připomínají čtyři živly přírodní: Amset, Duamutev, Hepi a Kebehsenuv.
Z tohoto aspektu porozumí hermetik snadno profánnímu egyptologovi nesmyslným slovům, jež
napsána jsou na stěnách pyramidy Venisovy: Usire Venisi! Vezmi si oko Horovo, svůj chléb a jez! Ono
tě očistí a vše co v tobě bylo zkaženého, odstraněno bude holubicemi Usirovými!
Jest to jasná narážka na křesťanské mystérium proměny oběti a přijímání.
Bůh bývá v křesťanské symbolice zobrazován jako zářící oko v trojúhelníku; s podobnými kresbami
setkáváme se i v emblémech zednářských.
A v pyramidních textech nesčíslněkráte se opakuje obraz boha Thota, řeckého Hermesa, kterak
v rukou nese trojúhelník, v jehož středu jest vyryto oko.
Trojúhelník, hieroglyfický znak pro K, vznikl k obrazu konického chleba.
3
Tedy symbolicky trojúhelník-chléb, jenž jest božským tělem a upomínkou na božskou oběť.
Usire Venisi! přijímej chléb, jenž jest tělem božím a památkou jeho dětí a jez! On tě očistí!
A toto bylo napsáno dva tisíce let před narozením Krista.
Třetím egyptským arkánem oběti jest kult Berana zvaného Banebdžet nebo Chnum, který patří
do komplexu zodiakálního.
Jeho znak — esoterně symbolisující vztažené ruce, nebo tryskající pramen, vyjadřuje zvířetníkového
skopce — jaro — kdy vše se probouzí k novému životu, ale i velikonoční dobu oběti.
A rouno beránka, jenž v této době byl obětován, sloužilo v Egyptě za posvátnou ozdobu svatostánků
chrámových a jeho jméno v egyptštině bylo Kalach, což značí obětní rouno a i vrch nebo
horu, na níž odbýval se obřad tohoto hříchy snímajícího symbolu nevinnosti.
V syntéze rekonstrukce staroegyptské iniciační legendy z daných prvků byla by asi tato:
Obětí přírody povstal člověk a oběť stala se universální silou a zákonem Božím a všeho, co jest
živé.
Ti, kteří šlapali po pravdě, přivedli ji na cestu oběti.
A obětí oplodnila pravda přírodu a příroda vydala její sémě dvojnásobně silné.
Tak zrodí se Syn přírody, který zvítězí a pak bude obětovati pravdě, aby ji vrátil životu a učinil
zlo neplodným.
A zváti jej budou Beránkem a obětovati bude na vrchu a stane se dědicem obou světů.
To by byla asi esence citovaných legend.
A poznámkou k tomu, co bylo zde řečeno, chtěl bych se zmíniti ještě o slově, jež zahrnuje mimo
jiné v sobě i význam oběti a které vyskytuje se několikráte napsané v pyramidních textech kobkou
Venisovou počínaje.
Bývá nazýváno egyptským Šémem nebo klíčovým slovem, a jest prý známo pouze nejvyšším
stupňům určité mimoevropské esoterní společnosti a několika jedincům.
O jeho konstrukci nemohu bohužel podati bližších informací, jsa vázán úctou k jeho tajemství;
tolik však mohu říci, že porovnáme-li je s Tarotovým klíčem Thotovým, jenž byl uveřejněn v Kircherově
díle o Egyptě, dává po dosazení číselných hodnot číslo 4270, jež značí podle staroegyptské esoterní
chronologie rok 29 našeho letopočtu.
A v této době asi odehrála se největší známá oběť syna člověka, oběť, jež dala vznik pozdějšímu
křesťanství.
Kdo zná techniku tak zvaného slovního rituálu evokačního, ví, že ve většině případů konjurace
opírá se o dějinné události doby minulé.
Jako příklad uvedl jsem ve článku o „Egyptské knize mrtvých“ zkázu Atlantidy.
Konjurem, které skrývalo a skrývá dosud v sobě světové události budoucí, zapojuje se však operatér
do proudů, jež spějí neodvratně do určitého ohniska v budoucnu.
A to jest, myslím, tajemství šesti tisíc let trvání Egypta a záruka jeho budoucnosti.
Podle legendy otevírá prý tento šém brány chrámů celého světa a všech národů tomu, kdo jej
zná a bude prý jednou užit k osvobození celého Orientu od nadvlády evropských mocností, až situace
urovná se tak, aby jeho hrozná síla neroznítila to, co nazýváme dnes žlutým nebezpečím.
Zbývá ještě zmíniti se o aplikaci filosofie oběti na život člověka.
Pokusím seji vyjádřiti v 7 hlavních zákonech, které kdyby byly synteticky se zákonem lásky
upraveny do geniální dekalogické konstrukce Dra Kefera, přivedly by k antropocentrickému, tedy
novozákonnému, dosud neznámému desateru.
1. V bolesti a oběti se rodíme, bolestí a obětí zmíráme; oběť jest mezníkem nových evolučních
fází bytí. Přijímejte ji tak, jako její protiklad.
2. Život lidský jest složen z radostí a slz; ten, kdo nedovede vystupňovati zápor před obětí kladu,
nedovede ani obětovat, ani vážně tvořiti a mysliti.
(Toto jest arkánum rovnováhy. Opravdový hermetik chápe potřebu a nutnost smíchu a radosti
právě tak jako vážnosti kladného tvoření. Tentýž zákon platí i pro tvůrčí duchy jakékoliv úrovně;
tedy člověk, který si říká hermetik a nevychází z hrobové, vážné pózy, jest pouze špatným
hercem, nebo lhářem).
3. Moudrý nevyhledává ani oběti ani radosti, ale přijímá vše, co život dává; směje se jako by
4
trpěl a trpí jako by se smál.
4. Člověk má pracovati a milovati nejenom pro svůj užitek, ale hlavně proto, aby své dílo a
svou lásku obětoval jiným. Neboť podstata pravého štěstí jest činiti šťastnými jiné.
5. Kdo obětuje přijímá a může znovu tvořiti všechen život, který do sebe obětí vsál. Jen blázni
ukazují světu svoje slzy; moudrý ví, že slza, jež byla viděna, jest silou, která prchá.
6. Zlo odsuzuje se samo vědomě k bolestem a oběti. I ono jest účelné v plánu Božím. Nemáme
proto práva souditi, neboť i zlo je cestou ke glorifikaci, nejtěžší dráze evoluční.
(Výkladu k této tézi nutno se; vyhnouti, poněvadž nelze voliti slov, jež by nebyla špatně vysvětlována;
biblická legenda o návratu ztraceného syna vztahuje se na tento problém.)
*
V zahradách tvých, ó Pane, skláněl jsem se nad nejkrásnějšími květy života.
Ptal se mně kdosi, co jsem zažil na své pouti.
V Ankhor Watu obdivoval jsem zapadajcí slunce, jež zlatilo kovovým leskem jeho pohádkové
skulptury, v Hali ben Gaa, pět hodin zápasil jsem se smrtí v písečné bouři a v Tanarive loučil jsem se
navždy s bytostí, jež mně byla nadevše drahou.
To jest vše, co stojí za zmínku.
Ale nevrátím se v tato místa již nikdy, neboť světlo krásy, majestátnost smrti a hrůza bolesti, kterým
jsem se tam postavil v tvář, byly příliš strhující a příliš krásné, a to stojí za to, aby byly obětovány
životu.
Jednou viděl jsem i boha; a ten byl v očích matky, která obětovala pomstu nad vrahy svého dítěte.
A tehdy jsem poznal, že není vyšších sil a zákonů nad lásku a oběť.
Neboť ani lásce ani oběti nemůže svět dáti protiváhu a není bytosti, jež by dovedla změřiti tu
strašlivou sílu fascinace, která září ze zvlhlých, resignujících a současně odpouštějících očí na zenithu
bolesti.
V tvých zahradách, ó Pane, skláněl jsem se nad nejkrásnějšími květy; vyrostly ze semene slz a
pokvetou i dále z vašich obětí...
A až v prachu života pokořeni ležíce, položíte i svoje unavené srdce na kamenný oltář zemské
oběti; až nebudete litovat ničeho, co jste zde ztratili a co kdysi jste platili nocemi hrůzy bolesti a zoufalstvím,
až přes vaše vyprahlé rty přejdou slova odpuštění a díků, tu světlo, jež bylo od věků a z něhož
i vy jste vyšli, promění se v anděla před vaším čelem, vás se dotkne a řekne vám slovy písma:
Člověče, tobě pravím vstaň! Neboť naplnila se míra oběti tvé, a ty jsi já a já jsem ty a všechno
jsme co jest a vítězně se mnou stoupati budeš po divuplných cestách k trůnu věčnosti, tam daleko
v tichu mezi hvězdami...
Převzato z časopisu LOGOS — revue pro esoterní chápání života a kultury,
roč. 8, č. 2, Praha 1990
slba