Cesty tela i ducha -
Rozprava o Biblii
ved to najhorsia institucia na svete sama falos,klamanie ludi a tolko ludi im to hlta a to len preto aby mali nejaku barlicku lebo inak si nevedia vysvetlit zivot na zemi a jezis nebol zas az taky ako tu pisete v detsve to bol zly chalan ktory ublizoval druhym rovesnikom arogantny treba si asi precitat aj inu literaturu ak si niekto mysli ze mu v niecom pomohol boh nie to urcite nie boh o akom tu pisete vy nie pomoct si clovek moze len sam . jana.
V skutočnosti nikdy nemôžeme definitívne tvrdiť, že niečo je tak, alebo onak, lebo nevieme, ako to naozaj je. Vieme pochopiť iba to, čo veci znamenajú pre nás v dnešnej dobe. Veď ako ťažko sa nám niekedy chápu už aj hodnoty našich otcov....
Asi nijaká kniha nás neposunie toľko, ako skúsenosť. Preto nezatracujem ani Starý zákon, ani tých ľudí, o ktorých sa všeobecne tvrdilo, že boli veľmi "skazení". Pojem skazení chápem do takej miery, že robili veci, ktoré sú pre súčasné hodnotové orientácie neprijateľné. Aj peruánksi indiáni boli označení za skazených, hovorí sa, že priniesli sifilis, lebo netlmili svoje sexuálne pudy a mali pomer aj so zvieratami. Menej sa už hovorí o tom, ako sa k nim správali Španieli a Portugalci, keď prišli, ako ich prinútili klaňať sa k ich modlám, ako sa správali k ich ženám. Existuje povesť, že keď zajali posledného peruánskeho náčelníka Atahualpa, povedali mu, že ak naplní miestnosť zlatom, nezabijú ho. On tú miestnosť naplnil, a predsa ho zavraždili. Proste každá svätá, historická a akákoľvek kniha je plná subjektívne vyberaných informácií.
A to isté si myslím o viere, o ceste životom, o cieli nášho života. Každý veríme niečomu a možno raz prídeme prezmenu na to, že namá zmysel zovšeobecňovyať. Viera je vždy spojená s pochybnosťou, a tak nemôžeme vedieť, kam dospejeme, čo je za životom.
Čomu ja verím, je to, že žijeme tento život preto, aby sme sa oň starali. Lebo čím viac sa staráme o to, čo bude potom, tým menej času nám zostáva na zušlachťovanie našich vzťahov. Tým neskôr pochopíme, že život nám bol daný preto, aby sme ho žili. Ale tým nechcem povedať, že netreba veriť:)
To máš veľkú pravdu, že je šťastný človek, ktorý má čomu veriť.
Stala sa mi napr. takáto udalosť: Išla som do práce, stála som na schodíkoch pri zastávke a kolegyňa, ktorá ma zbadala na mňa zavolala: "Lúú, poď sem k nám!" A ja jej naspäť kričím: "Nie, nemôžem, stojím na svojom šťastnom schode.":)
Vždy, keď som išla do práce, postavila som sa naň, lebo som verila tomu, že keď stojím na tom schode, v práci bude pokoj a kľud. A naozaj bol. Keď som deň predtým stála s tou istou kolegyňou dole pod schodami, bol tam poriadny randál. Tak by som možno k tomu tvojmu doplnila .. že šťastný blázon, ktorý má čomu veriť. Keby na psychiatrii vedeli, čomu všetkému verím, už by mi tam dávno urobili miesto:)
Ak by si sa na to pozrel trochu z ineho uhla, napr. ze nebo a peklo nie je niekde "tam", ale tu a teraz...a na veky vekov (ze tento zakon bude platit vecne), tak ti, ktori veria v Jezisa, skrze vieru maju pokoj a jednotu, su uz teraz v raji (nech sa deje cokolvek)...a k tomu pokoju dopracovat sa je fakt riadna drina a sebazapretie (kadeco nas rozptyluje, rozculuje,...riesime "podstatne nepodstatne" problemy...), tak potom ten vyrok nie je az tak od veci.
Nech si hovori kto chce co chce - Jezis jednoznacne hlasal predovsetkym lasku blizneho k bliznemu - a keby sa jeho ucenie skutocne aj uplatnovalo tak ako to on povedal, tak by tu na Zemi bol uz davno mozno aj raj .......
To ze neveris v Boha Ti vobec nevycitam a nemyslim si ze si zla - myslim si prave ze sa snazis vsetko pochopit, a preto kladies spustu roznych otazok.
:)
Tá priateľka bola vtedy veľmi smutná a potrebovala vedieť, že niekto jej veľmi blízky iba na nejaký čas odišiel, proste potrebovala veriť o to viac, o čo viac začala pochybovať. Tak som mu pre istotu predtým ich stretnutím zavolala a keď som nevedela, ako začať, tak mu vravím: "Počuj.... a ty si veriaci?" A on na to, že "nie". Požiadala som ho teda, aby sa zdržal a nehovoril jej to, keby sa náhodou opýtala, aby proste radšej povedal, že je veriaci. A on mi povedal: Ak jej to pomôže, rád oklamem. Veď klameme občas všetci. Neublížil by som nikomu, som len skromný ateista.
Tak som si uvedomila, že aký dobrý človek je to.
Ale obdivujem ľudí, ktorí znesú to vedomie, čo ty, že ich nikto nečaká. O to silnejšie je asi u nich ľudské pochopenie.
Aj môj rozum často spochybňuje, lebo nie so všetkým, čo presadzujú náboženstvá, sa stotožňujem, ale vo vnútri cítim, že to citové a jemné, čo ma s blízkymi spája tu dole, nás spojí aj tam "hore".
Aj keď tiež niekedy rozlišujem medzi bohabojnými, ktorí chcú veriť, a medzi pravovernými, ktorí svoju vieru nesú ako prirodzený cit. Rozdiel medzi nimi vidím len v tom, že na tých prvých sa viac odráža ľudské hľadanie istoty, a na tých druhých pokoj, lebo tú istotu cítia.
Človek ma komplet spiralu DNA vedcami prestudovanu,a tvori to tiez malinke percento z cloveka. Clovek vyuziva okolo 10-15 perc kapacity mozgu ...a nemyslim si,ze to je konecny vyvoj ...Ak sa vo svete ovsem nieco nezvrtne....
Mnohe veci su okom neviditelne,ale srdcu nie ;)
to najjednoduchsie riesenie "BYVA ZVYCAJNE" to spravne,,a toto je take naobycajnejsie rozumove.
Lidi tuto knihu špatně chápou, protože je taky psaná stylem jiným....
začnem potopou světa....
vesmírné sondy bez lidské posádky k Jupiteru a Saturnu potvrdili mnoho o sumerských vědomostech o naší sl.soustavě...všchny i satelity s vlastní atmosférou mají nárok na život jak již tvrdili sumerové před 6000 lety př. Kr.
v kronikách je také zapsáno, že bůh Ra později v sumeru Marduk, Enkiho prvorozený syn vládl v egyptě 1000 let čili bůh +sumer poté rozdělil vládu mezi Usira a Sutecha...
jinak dcera nejvyššího Anua NIN.MAH( velká paní) Enlilovi porodila syna, Enkimu dcerua byla s láskou nazývána Mammi (matka bohů) převzaté slovo pro lidi mami-matka
Další zajímavost:
Život na Nibiru (Marduk) se zřejmě vyvinul dříve a rychleji než na Zemi. Již před 450 000 lety právě z této planety při některém z obletů Slunce přistáli na Zemi její obyvatelé, již v té době technicky vyspělí tak, že mohli uskutečňovat meziplanetární lety. Sumerové je nazývali Anunnaki, což v překladu znamená "ti, jež přišli z Nebes na Zemi". I Bible se o těchto bozích zmiňuje a nazývá je Nefilim (králický překlad používá slovo "obři").
Účelem přistání Annunaků bylo hledání zlata na Zemi. Ne ovšem pro výrobu šperků, ale jako nutný prostředek proti úniku tepla či atmosféry z jejich domovské planety, nebo v podobě jemně rozptýlených částeček zlata nad atmosférou jako ochranný štít proti kosmickému záření. Prvním místem přistání byl Perský záliv, kde těžba zlata měla být z mořské vody v laboratořích v zemích dnešního jižního Iráku. Jako první přistál se skupinou asi 50 mimozemských astronautů vůdce-vědec Enki.
Výtěžnost zlata touto metodou byla ale nízká, na Zemi proto přistála další skupina vedená Enlilem, nevlastním bratrem Enkiho. Astronauti byli pod vedením Enkiho vysláni do pevninské Afriky, kde těžili zlato hornickým způsobem v dolech. Zpracované zlato bylo odesíláno kosmickými loděmi na planetu Nibiru. Vyčerpávající práce při těžbě zlata v podzemních dolech v Africe se pro většinu Annunaků-astronautů stávala postupně nesnesitelnou a v dolech došlo ke vzpouře. Důvody dělníků byly uznány a řešení přišlo záhy. Enki, vědec ovládající znalosti genetiky spolu s Ninchursag, svou sestrou-lékařkou, přišli s ohromujícím návrhem vytvořit primitivního dělníka, který bude schopen tuto těžkou práci zastat. "Bytost, kterou potřebujeme, už existuje, všechno, co musíme udělat je vložit jí naši pečeť".
Stalo se to před cca 300 000 lety: Již existující hominid s chápavými palci na rukách, vyvinutý evolucí na zemi, byl geneticky zdokonalen přidáním některých genů vysoce vyvinutých Annunaků. Ano, o tom je možno se dočíst i v Bibli v knize Genesis: "Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho." Nikoliv já sám jeden jediný bůh.
První člověk však nebyl schopen se sám dál rozmnožovat a zřejmě mnoho pokusů a omylů doprovázelo tuto snahu, dílo se však nakonec podařilo. Na starém pečetním válečku pozdvihá Ninchursag vytvořené dítě do výše a volá: "Moje ruce ho udělaly!" Tak byl stvořen Adapa - ADAM! (V sumerštině toto slovo znamená otrok, dělník). Adam byl prvním dítětem ze zkumavky...
Toto počínání se však Annunakům časem začalo vymykat z rukou až se posléze na Zemi počaly objevovat zrůdy a podivné bytosti: literární a umělecké nálezy ze starého Egypta, Babylonu i sumeru to dokládají (pečetní válečky, stěny chrámů). Na obrázku chycená lidská zvířata na babylonském obelisku (Britského muzeum). Nakonec docházelo ke křížení lidí se samotnými Bohy-Annunaki. Však čtěme Bibli, knihu Genesis, kapitolu 6: "... vidouce synové Boží, dcery lidské any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali .... Obrové pak byli na Zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží ke dcerám lidským, ony rodili jim. To jsou ti mocní, ktříž z dávna byli, muži na slovo vzatí." Kdo byli "synové Boží, obři", atd.? Proč pak ale najednou "litoval Hospodin, že učinil člověka" a rozhodl se jej vyhladit? Tak vlastně začíná příběh o Noe a potopě světa.
O potopě světa se dovídáme nejen z Bible, ale z mýtů a pověstí po celé zeměkouli. Je nezvratně prokázaná jako historický fakt někdy cca 11 000 let př. Kr. Objasnění jejích příčin nám dnes připadá se Zechariem Sitchinem zcela jasné. Po skončení doby ledové na Zemi před asi 13 000 lety došlo k výraznému oteplení a tím uvolnění obrovských ledových vrstev v Antarktidě, které při průletu Nibiru Sluneční soustavou vlivem její velké gravitace (slapové síly) sklouzly do přilehlých oceánů. Tato katastrofa vyvolala obrovskou vlnu mořské vody (tsunami) výšky možná stovek metrů, která doslova zalila pevninu nejen Mezopotámie ale na všech kontinentech.
Annunaki tuto katastrofu samozřejmě předvídali a sami se včas vzdálili do bezpečí na své orbitální stanice obíhající kolem Země. Ostatně celá potopa se jim zřejmě hodila k "vyčištění" lidské rasy od různých mutací. Rozhodli se nevarovat lidstvo a zcela jej vyhladit. Tvůrce lidí Enki se však rozhodl zachovat lidský rod a našel způsob, jak varovat svého vyvoleného přívržence Ziusudra (biblický "Noe") a nařídil mu, aby dle přesných pokynů postavil Archu, na níž zachrání sebe, rodinu i přátele a zachová i "sémě" živoucích zvířat...
A tak byl lidský rod zachován. Anunakové si uvědomili, že pro obnovu Země zpustošené potopou budou lidi jako své pomocníky naléhavě potřebovat a začali proto lidstvo technicky a kulturně zdokonalovat a vzdělávat. Tento proces dosáhl svého vrcholu vznikem Sumerské civilizace.
Tragedie, o které podává podrobné svědectví i Bible, nastává o mnoho tisíc let později (za života Abraháma). Mocenské spory mezi bohy vrcholí nukleární katastrofou, při níž jsou srovnána se zemí kromě kosmodromu na Sinajském poloostrově též "hříšná" kanaánská města Sodoma a Gomora. Západní "vítr nese radioaktivní mrak k Sumeru. Lidé umírají strašlivou smrtí, zvířata hynou, voda je otrávená, půda spálená. Sumer a jeho velká civilizace je v troskách".
"Navíc, z biblického pohledu byl JHVH něčím daleko více než jen králem, pánem Olamu, něčím víc než Anu na Nibiru. Několikrát je vzýván jako El Olam, Bůh Olamu (Genesis 21.33) a El Elohim, Bůh Elohim (Jozue 22.22, Žalm 50.1 a 136.2). Biblické sdělení, že Elohim - tedy "bohové", Anunnakové - měli Boha, se zdá na první pohled naprosto neuvěřitelné, ale je vcelku logické."
Pre lepšie pochopenie všetkých názorov, ktoré sú v tejto diskusii a tiež preto, aby sme vedeli, že časť pravdy nosí najskôr každý z nás, sem vložím jeden článok. Sú to vlastne poznámky, ktoré som si urobila z knihy, ktorú mi požičala Zuzka (ďakujem:)).
Pri tejto diskusii som sa musela vrátiť o niekoľko stránok dozadu, lebo práve vďaka všetkým, ktorí sa tu prejavili, som lepšie pochopila obsah toho, čo som si zapísala (je toho trochu viac, veď koho to nezaujíma, nebude čítať).
Sorokin neabsolutizoval poznatky a nedelil veci na pravdu a nepravdu. Na základe výskumov 100 000 významných umeleckých diel a tiež na základe intuitívnych chápaní Spenglera určil tri sústavy pravdy, ktoré sa v cyklických intervaloch opakujú v dejinách. Tieto „tri pravdy“ sa odvíjajú z centrálnych hodnôt v konkrétnych kultúrach, pričom prvé dve sa pohybujú v extrémnom protiklade. Ide o senzitívnu, ideačnú a idealistickú sústavu pravdy.
1. Obrazom ideačnej sústavy pravdy je idealizmus. Jej mentalita je introspektívna, zameraná na poznanie vnútorných, psychických a mentálnych procesov. Podporuje rozvoj mysticizmu, teológie, poznanie materiálneho sveta v týchto obdobiach stagnuje. Idealista nakoniec spiritualizuje aj vonkajší svet. Zdroj poznatkov a kritérium pravdivosti sú nadzmyslové: zjavenie, inšpirácia, intuícia, mystická skúsenosť, autorita Písma. Viera alebo vnútorná skúsenosť sú spoľahlivejšie ako svedectvo zmyslov. Sociologickým variantom je univerzalizmus – spoločnosť je niečo viac, ako suma jednotlivcov. Ideačná sústava má tendencie k indeterminizmu (pozn.: v súvislosti sa kauzálnosťou) – slobodná vôľa, prozreteľnosť, Boh môžu prerušiť príčinnosť.
Podľa ideačnej sústavy je človek tým slobodnejší, čím má menej želaní a psychických závislostí. Plnenie si prianí a potrieb považuje za otroctvo materiálnym silám. Ideačná kauzalita je vertikálna (pozn.: radikálna redukcia dejín z hľadiska duchovnej stránky, t. j. 9 sfér, hierarchizovaných v stredoveku). Ideačný typ je introvertnejší, pozostáva z transcendentálnych kategorických imperatívov (pozn.: nadpozemských morálnych zásad), ktoré sú nemenné.
Táto sústava pravdy dominovala v období stredoveku a v období romantizmu. Z iných zdrojov je známe, že čerpala najmä z filozofie Hegela a z mysticizmu Majstra Eckharta či ďalších...Pre lepšie pochopenie ideačnej sústavy pravdy uvediem jeden citát Majstra Eckharta: „Keď mám kázať, hovorím vždy o oddelenosti, o tom, že sa človek musí zbaviť sám seba a všetkých vecí. A človek, ktorý takto stojí v plnej oddelenosti, ten je natoľko unášaný do večnosti, že sa ho už nič pominuteľného nemôže dotknúť, a že už nepociťuje to, čo je telesné, a je mŕtvy pre tento svet, lebo už mu nechutí nič, čo je pozemské. To mal na mysli svätý Pavol, keď povedal: »Nežijem už ja, ale žije vo mne Kristus« (Gal 2, 20).”
2. Filozofiou senzitívnej sústavy pravdy je materializmus. Mentalita tejto sústavy je zameraná na vonkajší, hmotný svet a je spojená vždy s veľkým rozvojom prírodných vied. Tento systém pravdy je založený na svedectve zmyslových orgánov. Tie sa stávajú jediným sudcom toho, čo je pravdivé a čo mylné. Tento typ materializuje a mechanizuje všetky duchovné a psychické javy. Všetko nadzmyslové sa ignoruje a prehliada ako povera. Sprievodným znakom tejto sústavy je nominalizmus – názor, že existujú len jednotliviny. Sociologickým variantom je singularizmus – spoločnosť je suma jednotlivcov. Senzitívna sústava je spojená s tendenciami k determinizmu (pozn. v zmysle kauzality) – všetko vo svete je nevyhnutne príčinne podmienené.
Podľa senzitívnej sústavy je človek tým slobodnejší, čím viac príležitostí dokáže využiť, aby uspokojil svoje želania. Odtŕhanie sa od želaní považuje za obmedzovanie, neslobodu. Senzitívna kauzalita je horizontálna (dejiny redukované na pohľad prírodovedy) a extrovertná – typ morálky a hodnôt je relativistický, mení sa podľa hodnôt danej spoločnosti. Táto sústava pravdy bola dominantná najmä období rokov 1350 – 1900 (predpokladám vrátane). (Pozn.: viď najmä novoveké technické objavy, ktoré svoj vrchol dosiali v období 19. a 20. storočia a tiež filozofické, smery, ako empirizmus, racionalizmus a i.)
Tieto dve sústavy predstavujú dva protikladné póly pravdy, no napriek tomu sa nikdy neuskutočňujú v čistej podobe. Striedavo jedna a druhá prevláda. (Pozn: Podľa môjho názoru sa ani v človeku samotnom nemôže jedna alebo druhá sústava pravdy objavovať v čistej podobe. Jednoducho povedané, aj totálny idealista dokáže oceniť svetskú, zmyslovú krásu (napr. spev) a aj absolútny materialista cíti pri ňom pohyb nadpozemskej duše. Záleží na tom, do akej miery jedna alebo druhá prevláda.)
3. Medzi senzitívnou a ideačnou sústavou pravdy sa nachádza tzv. „IDEALISTICKÁ“ sústava pravdy. Idealistické umenie je súčasne ideačné a vizuálne. Vizuálna je forma, ale obsah je ideálny. Zobrazuje z pozemského sveta len to najdokonalejšie, najvznešenejšie, najkrajšie. Nezobrazuje nadzmyslový svet, no ani obyčajných ľudí, ale „Boha“ vteleného v človeku:. V dôsledku tohto sú postavy síce pozemské, ale idealizované, typizované, zbavené osobných zvláštností, pretože predstavujú archetyp. Námetom sú heroické a vznešené činy pozemšťanov. Idealistické umenie teda vizuálnu, umeleckú hodnotu, ale súčasne aj ideovú hodnotu. Dosahuje sa v ňom idealistická syntéza v myslení. Zjavenie, rozum aj empíria si neprotirečia, ale svedčia jednotne o tom istom. Dokazuje sa, že výroky Písma zodpovedajú výsledkom vedeckého bádania. Idealistická sústava pravdy je teda nadzmyslová aj zmyslovo empirická. Dominovala v 5 stor. pred Kr. (Sokrates, Platón, Aristoteles) a v gotickom umení 13 stor. Vo vrcholnej scholastike ju predstavuje Albert Veľký a Tomáš Akvinský, pre ktorého je človek jednota duše a tela. (Pozn.: Duša je podľa neho bezprostredne stvorená Bohom, ľudské telo sa musí vyvinúť do určitého stupňa, aby dušu prijalo. Podľa neho sa tak deje už niekoľko týždňov po počatí.)
Cyklická oscilácia sústav pravdy znamená to, že tzv. vedecká, empirická metóda nie je jediná oprávnená. Rovnako oprávnené sú intuícia, inšpirácia, zjavenie. Čo sa javí ako pravdivé a čo nie (čo je platným kritériom pravdy), to do veľkej miery závisí od typu kultúry (doby). Tým som chcela povedať, že aj chápanie Písma záleží najskôr od rozdielnosti vnímania, od toho, ktorá sústava pravdy v ňom dominuje. Možno v živote hľadáme práve ten nám neznámy bod spojenia, v ktorom sa tieto pravdy prelínajú, preto stretávame rozdielnych ľudí, vymieňame si poznatky a učíme sa chápať a prijímať to odlišné.
Sorokin prognózuje, že v európskych dejinách sa už od roku 1900 objavujú v umení náznaky prevládania ideačnej sústavy pravdy. Vyznie to možno ako postavené na hlavu, ale keď som tak uvažovala, napadlo ma, že možno aj celkový duch doby spôsobuje krízu ekonomiky, politiky atď.. Možno bola dlho materiálna oblasť preceňovaná, čo sa prejavovalo v nerovnomernom rozložení moci. Veď keď si uvedomíme situáciu vo svete, 2/3 ľudstva hladujú, my našťastie patríme medzi tých, ktorí sa majú „relatívne“ dobre.
