Odpuštění

Potřebuju odpustit, hlava to pobírá a chce, srdce ne, konkrétně jde o matku... Nevim, jestli je univerzální návod, ale co v sobě zpracovat, čím začít? Budu ráda za každou zkušenost.

odpusť sebe :)
človek keď sa zmieri sám so sebou, zrazu už nemá dôvod obviňovať iných.....
bez viny nie už nieje ani dôvod k odpúšťaniu, je len láska a vďačnosť...

zbaviť sa pocitu ublíženia nie je vôbec jednoduché, pocity sú na mysli nezávislé

ja si myslím že cesta vedie cez zmierenie sa so sebou, odpustenie a samému sebe a prijatie seba

neviem čo potrebuješ mame odpustiť, no bez skúseností, ktoré ti to prinieslo by so nebola tým čím si, a čo ťa nezabije to ťa posilní

práve bolestnými skúsenosťami najviac rastieme a stávame sa lepšími ľuďmi, a to je dôvod k vďačnosti.... -HEART--FLOWER-

Mas ji rada?

Chcela som sem dať už dávno túto tému. Tiež ovládam všetko teoreticky, ale prakticky to nezvládam vôbec. Pritom je to jeden z najhlavnejších faktorov duchovného pokroku vôbec..Síce o moju mamu nejde, ale plne chápem o čom píšeš. Myslím, že fakt - rozhodnúť sa s tým niečo konečne robiť, aj to je už krok k úspechu. ja mám tendenciu vyťahovať veci po rokoch..po 20tich, aj po 30 tich..Myslím že už to dávno je spracované, nemyslím na tých ludí, neprajem im nič zlé, žijem si svoj život, zrazu príde nejaká situácia ktorá mi pripomenie isté momenty a mne sa vybavia obrazy ako živé a prežívam emócie - od hnevu, smútku, ľútosti, zúrivosti až k pocitom viny, že zas na niečo myslím, čo by som už nemala.
Raz mi Bimbulka (kedže sa poznáme osobne) odporúčala hooponopono. najprv som netušila čo to je, potom som tomu neverila, skúšala som si v istých situáciách to prevádzať a môžem potvrdiť, že to pomáha - prinajmenšom uvolniť to napätie a tú "agresiu" voči druhým ked to tak môžem nazvať
Ako pomôcka poslúži kniha Svet bez hraníc

http://www.mp3videoknihy.cz/kniha/joe-vitale/svet-bez-hranic/#axzz2Wpm8OsUL

píšem že pomôcka, lebo tým zaoceánskym štýlom velmi neholdujem, ale každý nech si vyberie z toho čo mieni. Metóda je jednoduchá a princíp je skutočne ľahký - zahnať tú toxickú myšlienku neustálym opakovaním slovíčok Milujem ťa, Prepáč mi, Odpusť mi, ďakujem ti a podobne, hoci aj svojimi slovami. Vizualizovať si proste tú situáciu, hoci aj objatie, svetlo, nejaké príjemné činnosti, opakovať tie slová a to aj v čase ked sme v stave najväčšej nenávisti. Práve vtedy by to malo byť doslova základom. Lebo cieľom je prelomiť tú energetickú líniu negativity. Niekde to preseknúť. Ešte nikdy človek nič nevyriešil, ked sa utápal v plači, zúrivosti, či vo vzdore. Pokial sa však človek ukludní a získa odstup a v podvedomí si tým akoby nachystá to podhubie, tak sa aspon krokom priblíži k tomu, k čomu spejeme všetci . A to je - k Jednote a k Láske. Ked ma niekto o**be o 100 tisíc, nie som samozrejme schopná niekomu len tak odpúšťať, tváriť sa že je všetko ok a mávnuť rukou, že do hrobu si to nevezmem. Ale uvedomením si, že odpinkávaním tej negativity sebe škodím, že tá situácia nastala preto aby mi ukázala ako to zvládnem, aby ma poučila, a že moja velkorysosť, súcit, videnie svetla aj v tom najväčšom zloduchovi je obrovským pokrokom - získame pocit pozdvihnutia vlastného bytia, prílev energie a posun minimálne v tom svojom vedomí. lebo metóda o ktorej píšem posúva energie samozrejme aj v tom druhom. Však ked si predstavím seba a toho čo ma odžubal niekde na zelenej lúke ako si odpúšťame, tak sa to určite prejaví, rovnako ako sa prejaví ked budem chrlit síru a oheň a preklínať ho do piateho kolena.
Hoci sa to zdá (spočiatku aj mne) ako taká neviem to nazvať - somarinka, oblbovák, :) skutočne ako prvá pomoc nie je od veci vyskúšať, hoci aj pri čistení zubov, väčší účinok je samozrejmý pri meditácii a podobne
Na zahodenie nie je ani rituálik, ked pri sviečke, s plným vedomím a svedomím napíšeme list, vyžalujeme čo sa čo nás trápi, vytkneme čo máme, vybalíme všetko čo by sme chceli vykričať a namiesto toho aby sme to zúrivo vykričali, tento list pri tej sviečke spálime zase s plným vedomím, že posielame tie emócie PREČ, premieňame ich na energiu inú, odpútavame sa od toho čo nás trápilo a podobne. To trápenie čo je v nás by sme nemali potláčať, lebo by nás to mohlo zabiť. Nemali by sme to ani ďalej šíriť, pretože to je problém náš, všetko čo vysielame sa predsa vráti. Preto to treba spracovať, premeniť na iné a poslať het. A to vždy formou lásky v akejkolvek podobe, iná forma neexistuje, hoci sa nám to zdá najprv smiešne, ponižujúce a ego sa tomu bráni. Však ten hajzel nám ublížil, a ja si to mám nechať ? A ešte mu priať dobro a vysielať lásku, že ??? Odpustenie nie je o prikyvovaní, nie je to súhlas so zlými činmi druhých, nie je to útlak do kúta že si nechám s*ať na hlavu, ale vedomé rozhodnutie, že ja v tom pokračovať nebudem, ani v bojoch, ani len v myslení na krivdu či odplatu. Múdrejší ustúpi je pozdvihnutie ducha a o to nám ide, ked sami cítime, že sa na nás odbavujú a vysielame že sme nad vecou (nie že sme ticho zo strachu) uveria tomu aj druhí a časom prestanú.
Som sa rozpísala zas, ale mne tie myšlienky tak bežia v jednom toku a ja to len ťukám ďalej ani to po sebe nečítam. Prajem krásny prvý letný deň -FLOWER-

Mně pomohlo, když jsem si uvědomila, že není na mně, abych své mámě odpouštěla. Jsem její dcera, ne soudce. Můžu říct, že jako matka naprosto selhala, ale je to její odpovědnost, vlastně s tím nemám nic společného. Že to bolí je přirozené, bude mě to bolet asi vždycky, nemá smysl snažit se to nějak potlačit. Kdokoli jiný mi v životě ublížil, nemám potřebu mu odpouštět, můžu ho maximálně pochopit, přestat se zlobit (možná to myslíš tím odpuštěním), ale nemám potřebu říct větu "odpouštím ti". Co se stalo, se nedá vrátit zpět a pokud někdo ublížil, žije s tou "vinou" bez ohledu na odpuštění druhých.
Přesto mám svoji mámu ráda, když jsem dospěla a najednou jsem uviděla, jak slabá a nevědomá bytost moje matka je, kdo mě to vlastně vychovával, přestala jsem mít na ní vztek, protože vím, že neuměla jednat jinak. Dodnes si možná myslí, že všechno bylo o.k. Někdy mám pocit, že kdyby zjistila pravdu o tom, co všechno se v našem dětství skutečně dělo a jak jsme to prožívaly, nepřežila by to. Vlastně cítím nad ní trochu lítost.

pochopenie zmierenie a láska :)
to je vlastne odpustenie -FLOWER-

Ja som mala tiez tento problem takmer cely zivot. Trapilo ma, ze mi nikdy nepovedala nic o sebe, o zenskych veciach, a najdolezitejsie: nikdy ma neobjala, nikdy mi nepovedala "mam ta rada", som na teba hrda, naopak nikdy za nic nebola vdacna-doma som drela ako kon od malicka, ucila som sa na same jednicky, krute ma trestala, ponizovala, strasila ma, ze ma da ciganom atd, brala mi peniaze, ktore mi obcas dala babicka, obliekala ma ako strasiaka...
Raz som jej ako pubertacka povedala, ze ju nenavidim...potom sme obidve plakali a hned som ju poprosila o odpustenie - musela som.
Takto to islo stale az do jej smrti...uz predtym som rozmyslala preco bola taka...a prisla som na to, ze tiez mala svoje problem, a mozno inak nevedela.
Kedze som nemohla ist za nou, poprosila som ju i seba o odpustenie. Tentokrat to bolo ozajstne. Odpisala mi ze vsetko lutuje, ze ma vzdy mala rada, ze mne nema co odpustit, naopak prosila ma aby som ja odpustila jej. Odpustila som jej v mojom srdci, nestacila som jej to uz povedat, lebo uz bola mrtva.-NOSMILE-

Moje mama neselhala.Kdyz zjistila ze je v jinem stavu,tak nesla na potrat.
No a tak jsem tady-FLOWER-

Iste ma z teba radost-FLOWER-

podla mna treba dospiet do takeho sebapoznania ze clovek uvidi sam seba ako sebastrednu bytost, nie ze by nieco ine nebolo, je to mimo slov a rozumu, je to sebapoznanie mimo slov a mysle. ak pochopim seba ako sebastredneho, okamzite pochopim cele ludstvo, kazdeho cloveka lebo to je to iste (clovek je zmateny a prazdny a tak v prvom rade kolom dokola musi mysliet na seba) toto sebapoznanie je pochopenie a toto pochopenie je odpustenie

To by jsi se musela zeptat mamy:)

a preco srdce nechce? a je to vazne srdce, ktore to nechce? kazde srdce, ak tym teda rozumieme to iste, chce odpustit. to co sa odpusteniu brani byva ego...

Já to měla podobně s otcem .. stále jsem se přesvědčovala o tom, že potřebuji odpustit, abych našla klid a hledala jsem všechny možné informace, abych mohla pochopit jeho chování .. Snažila jsem se, ale snaha nestačí. Až těsně před jeho smrtí (v březnu) když jsem mu posílala myšlenky smíření a klidu na duši, mi došlo, že on nemohl jinak. Celý dosavadní život jsem se snažila o to, aby mne přijal jako svou dceru a .. já bláhová, jaká marnost. Po tátově smrti se rozpovídali i další jeho blízcí a vycházelo najevo, jak se choval k nim. Nic hezkého a někteří to v sobě nesou dosud .. On by to však nepochopil (jak píšeš o svojí mamince) a asi by to spíš viděl jako útok na svou osobu.
Dnes se spíš zamýšlím nad tím, co mám s otcem společného (povahově) a co z toho stále nevidím :D

No, to je ohromné, nešla na potrat. Až se znovu narodím, chci být také tak skromná:)

Přesně tak, kdyby za mnou máma přišla a řekla, vím, že jsem se chovala dost blbě a mrzí mě to... Pak bych třeba mohla přemýšlet o něčem jako je odpuštění, i když to slovo mi stejně nějak nesedí. Ale ona o moje odpuštění vůbec nestojí, tak proč se tím vůbec zabývat? Jo, taky se zamýšlím, vím, že jsem jí v mnoha věcech podobná...zásadní rozdíl mezi námi je, že já nad sebou čas od času kriticky přemýšlím, snažím se o sebereflexi, pro ni je to neznámé slovo.

Děkuji všem za odpovedi, budu nad nimi přemýšlet.

Doro, já chci odpustit kvůli sobě, ne kvůli mámě. Sedí to na mě jako balvan a vim, že se toho musim zbavit. V rovině myšlení to proběhne, chápu mámy chování (nic drastického, tradiční studenej přísnej odchov), chápu, že jsou za tím jenom její bolesti, nic osobního. A že se vzájemně máme co učit. Ale pocitově to neproběhne a špatný pocity se vrací jako bumerang.


Alisa...ano, není to o srdci, to byl špatný výraz. Je to o egu.
Já se právě i dostala do fáze, kdy k mámě cítím lítost, pocitově jsem schopná ji obejmout, ale v tomto stavu se nacházím jen v určitých okamžicích. Většinou bohužel ne. A chtěla bych se dostat do stavu, kdy necítím nic negativního stále, protože to je velmi osvobozující a krásnej pocit. Jen nedovedu rozšifrovat, kdy a proč jsem někdy schopná necítit žádný křivdy a kdy mě to válcuje.
Křičí mi z toho, že potřebuju dospět, převzít za sebe odpovědnost. To je téma, který se mi stále vrací. -NOSMILE-


Jednazmala......pochopenie zmierenie a láska.... ano ano, zasekla jsem ve fázi pochopení a potřebuju dojít smíření.
Že musím odpustit sama sobě, nad tím budu přemýšlet, nevidím tam provázanost.

Děkuji za příspěvek :) Svět bez hranic jsem nečetla, asi je na čase, abych to změnila. Kdysi jsem se k této metodě dostala, ale nešly mi ty slova procítit. Trénink však dělá mistra, že :)

Tvoje příspěvky MI většinou nedávají smysl, ale v tomto máš pravdu.

Ono toto celé dost souvisí s vedlejším vláknem o bezpodmínečné lásce. Sama nechci vztahy jako výměnej obchod, ale v rodině to prostě nefunguje. Když si však řeknu, že sama musím začít dávat, ozve se ve mně to malý vzteklý dítě, který nedostalo, co chtělo -NOSMILE-
No trochu jsem si to v hlavě přeci jen srovnala :)