Cesty tela i ducha -
Nomen omen?
Intuitivně, či rozumem řízeno? Numerologicky určováno?
Anebo podle vzoru (mnou vymyšleným - někdy jsem fakt geniální -LOL-) "jméno křestní = máma běsní"?
Včera jsem byla svědkem opakovaného volání starší dámy na svého vnoučka. Zachariášku! Nic proti a ani nic pro (teď kecám, seděla u vedlejšího stolu zahradní restaurace, kde jsem se oddávala v klidu relaxaci ;)). Miminko bylo nedávno narozené a babiččino oslovování upřímně srdečně mazlivé.
Leč představa volání na mého odlitka takového jména (čistě hypotetická, díky Bohu) by mě ještě víc vytočila. Nebo naopak zklidnila. Než bych jméno správně vyslovila - soustředěna na jeho nezkomolení, určitě bych zapomněla, kvůli čemu jsem se vlastně nas.ala.
P.S. Nedávno jsem četla zajímavý článek o netypických jménech u nás, které ani matrikáři povolit nechtěli.
Sandokan není výjimkou. A že jich tu běhá po vlasti české...
Dcera se rozhodla opět navázat na rodinnou tradici. A tak se stalo, že moje vnučka nese jeho irskou podobu - Ava.
Kde to naše Duše "upekly", to ví snad jen pánbůh -PUH-
Trošku jsem odbočila od jména dětí i od slušného vyjadřování. Ale je to důležité kvůli pointě.
Vždy když šel se svým čtyřnohým miláčkem po náměstí, s oblibou na něj volal jeho jménem.
Otáčeli se však všichni...
https://www.youtube.com/watch?v=jK0JSHbwdxk
Indiáni to mali lepšie zariadené, ak je pravda, že meno si vlastne "vytvorili" svojou povahou, konaním... na to my ale nemáme čas... dieťa musí "byť označené"... dostať nálepku... veď aký chaos by vznikol na matrikách v papieroch!!! :)))
Ja som napríklad nemala predstavu, aké meno dať synovi... nakoniec som sa uchýlila k menu po jeho otcovi... a dodnes mám pocit, že chyba...
Přesně jako odráželo jeho nepřijímání můj komplikovaný vztah k ní, bylo projevem mého vlastního sebe(ne)přijímání. (Bože, to je věta)-ROFL-
Naštěstí se to v průběhu života začalo uzdravovat :)