Duchovní člověk- atributy

To je moje cinske znameni.No a ja se pokousim aby ohen mou vodu nevysusil a ma voda ohen neuhasila.

no tam je leda tak kun ale ne ohnivy he tipny si co som takasi ja.jjjj

Ne.Je tam ohnivy.Rodi se v intervalu 60 let. Je tam je je je

A DARI SA TI TO ZHARMONIZOVAT TU VODU A OHEN.

Ted neslysim co riiikas.Tece tady voda a je mi horko!

Prosty je normální člověk, ktery nemusí mít tituly, ani nemusí byt nápadní nebo jinak vyčnívat.

A ja som ohnivakoza:D a skorpion-YES-

Svým způsobem máte pravdu. Jen bych upřesnila, že tak jak se znovu objevil zájem o esoterické vědy, začali se lidé dělit na ty, kteří studují různé esoterické nauky a na ty, kterým je to šumafuk. O těch prvních se dá mluvit jako o duchovních lidech. Vidí už svět jinýma očima, více přemýšlejí o životě a o lidech, vidí skryté souvislosti...Ale záleží také na jejich duchovní úrovni.Někdo se spokojí se čtením Spiritu a jiný čte staré mistry, aby do jejich učení transformoval současný život.

Milá Tuano, názor, že jenom lidé, kteří se zajímají o esoterické nauky, mají právo na spiritualitu a že jako jediní přemýšlejí hlouběji o životě a vidí skryté souvislosti je zavádějící, arogantní a s prominutím zhovadilý. Možná, že vaše samotná (jak říkáte) duchovní úroveň není tak vysoká, abyste byla schopna prohlédnout fakt, že mezi "nevědomci" a Vámi je v podstatě jediný rozdíl: v míře a povaze informací. První fáze této cesty nebývají snadné: cítíte, že Vám nikdo nerozumí, ale zároveň že Vy rozumíte všemu. To je, uznávám, doopravdy náročné dilema, kterým trpí mnozí znalci duchovna :) Ale jestliže chcete vidět Jeruzalém, musíte opravdu trochu přidat a odložit zbytečná zavazadla ;)
Pro Vás a Vám podobné tady mám pár krásných úryvků z knihy Siddhárta od Hermanna Hesse. Doufám, že v nich najdete inspiraci.-FLOWER-

* * *

"Jinak se nyní díval na lidi než dříve, méně chytře, méně povýšeně, zato vřeleji, zvědavěji, účastněji. Když přepravoval obyčejné pocestné, dětinské lidi, kupce, válečníky, ženské, nepřipadali mu tak cizí jako kdysi. Rozuměl jim, chápal a sdílel jejich život, řízený nikoli myšlenkami a názory, nýbrž výhradně pudy a přáními, cítil se jako oni. I když byl blízko dokonalosti a nesl svou poslední ránu, přesto se mu zdálo, že tito dětinští lidé jsou jeho bratři, jejich marnivost, dychtivost a směšnost ztratily pro něho svoji směšnou stránku, staly se pochopitelnými, roztomilými, staly se dokonce hodnými obdivu. Slepá láska matky k dítěti, hloupá, slepá pýcha namyšleného otce na jediného synáčka, slepé, bezuzdné dychtění mladé, marnivé ženy po špercích a obdivných pohledech mužů – všechny tyto pudy, všechna tato dětinství, všechny tyto prosté, pošetilé, ale nesmírně silné a životaschopné, silně se prosazující pudy a žádostivosti nebyly teď pro Siddhárthu žádným dětinstvím, viděl, jak lidé kvůli nim žijí, jak se kvůli nim nekonečně snaží, podnikají cesty, vedou války, nekonečně trpí, nekonečně snášejí, a dokázal je za to milovat, viděl život živoucí, nezničitelné brahma v každé vášni, v každém jejich činu. Hodní lásky a obdivu byli tito lidé ve své slepé věrnosti, ve své slepé síle a houževnatosti. Nic jim nechybělo, nic neměl vědoucí a přemýšlející oproti nim navíc, až na jednu jedinou drobnost, jednu jedinou malinkou věcičku: uvědomění, pochopení jednoty veškerého života. A Siddhártha mnohdy dokonce pochyboval, není-li toto vědomí, tato myšlenka, ať jakkoli cenná, není-li snad také ona dětinstvím přespříliš myslícího člověka. Ve všem ostatním byli lidé světa mudrci rovnocenní, často ho daleko předčili, tak jako se může zdát, že zvířata ve svém houževnatém, neúchylném plnění nutnosti mohou předčit lidi.
V Siddhárthovi pomalu vzkvétalo, pomalu zrálo poznání toho, co je vlastně moudrost, co je cílem jeho dlouhého hledání. Nebylo to nic jiného než pohotovost duše, schopnost, tajné umění každým okamžikem, uprostřed života, myslet myšlenku jednoty, dokázat cítit a vdechovat jednotu."

(Další část bych rád věnoval všem oponentkám toho mého KDYKOLI-BYE--FLOWER-)

„Poslouchej dobře, můj milý, poslouchej dobře! Hříšník, jaký jsem já a jaký jsi ty, je hříšníkem, ale bude zase jednou brahma, dosáhne jednou nirvány, bude Buddha – a teď podívej: Tohle JEDNOU je klam, je jen podobenství! Hříšník není teprve na cestě k buddhovství, není teprve ve vývoji, i když si naše myšlení neumí ty věci představit jinak. Ne, v hříšníkovi je již nyní a dnes budoucí Buddha, jeho budoucnost je celá již tu a na tobě je, abys v něm, v sobě, v komkoli, uctíval nastávajícího, možného, skrytého Buddhu. Svět, příteli Góvindo, není nedokonalý, ani není na pomalé cestě k dokonalosti: Ne, je v každém okamžiku dokonalý, každý hřích nese v sobě již milost, všechny malé děti mají v sobě již starce, všichni kojenci smrt, všichni umírající věčný život. Nikomu není dáno, aby o druhém věděl, jak daleko je na své cestě, v lupiči a v hráči kostek je Buddha, v bráhmanovi lupič. Je možno v hluboké meditaci zrušit čas, všechen jsoucí, minulý a nastávající život spatřit současně, a pak je vše dobré, vše dokonalé, vše je brahma. A proto se mi zdá všechno to, co je, dobré; zdá se mi smrt jako život, hřích jako svatost, moudrost jako bláznovství, všechno tak musí být, všechno potřebuje jen můj souhlas, mou dobrou vůli, mé laskavé porozumění, tak je to pro mě dobře a nemůže mi nikdy ublížit. Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel.“

A závěrem:

Góvinda mlčky naslouchal.
„Proč jsi mi o tom kameni vyprávěl?“, ptal se po chvíli váhavě.
„Nebylo to bez záměru. Anebo jsem to možná mínil tak, že právě miluji kámen a řeku a všechny ty věci, které pozorujeme, a od nichž se můžeme učit. Kámen mohu milovat, Góvindo, a také strom, nebo kousek kůry. To jsou věci a věci je možno milovat. Ale slova milovat nemohu. Proto pro mne nauky nic neznamenají, nemají žádnou tvrdost, žádnou měkkost, žádné barvy, žádné hrany, žádný pach, žádnou chuť, nemají nic než slova. A to je možná to, co ti brání nalézt mír a pokoj. Je to možná příliš mnoho slov. Neboť i vykoupení a ctnost, i samsára a nirvána, jsou pouhá slova, Góvindo. Není žádná věc, která by byla nirvána; je jen slovo nirvána.“
Pravil Góvinda: „Nirvána není jen slovo, příteli. Je to myšlenka.“
Siddhártha pokračoval: „Myšlenka, může být. Musím se ti přiznat, můj milý: nerozlišuji příliš mezi myšlenkami a slovy. Otevřeně řečeno, na myšlenky moc nedám. Více si vážím věcí. Například tady na té pramici byl mým předchůdcem a učitelem jeden svatý muž, který mnoho let prostě věřil v řeku, jinak v nic. Všiml si, že hlas řeky k němu promlouvá, učil se od ní, ona ho vychovávala a učila, řeka se mu zdála být bohem, mnoho let nevěděl, že každý větřík, každý obláček, každý pták, každý brouk je právě tak božský a stejně tolik toho ví a může učit, jako ona uctívaná řeka. Když ale odcházel ten světec do lesů, věděl všechno, věděl víc než ty a já, bez učitelů, bez knih, jenom proto, že věřil v řeku.“
Góvinda řekl: „Ale je to, co nazýváš věcí, vůbec něco skutečného, něco jsoucího? Není to jen klam Máji, jen představa a zdání? Tvůj kámen, tvůj strom, tvoje řeka – jsou to skutečnosti?“
„Ani to mě moc netrápí,“ řekl Siddhártha. „Ať už jsou věci zdáním nebo ne, nakonec i já bych byl zdáním, a tak bychom si byli stále rovni. To je to, proč jsou mi tak milé a proč si jich vážím. Jsou stejné jako já, proto je mohu milovat. A to je teď nauka, které se zasměješ: ze všeho, co je, ó Góvindo, zdá se mi být hlavní věcí láska. Pronikat zraky svět, vysvětlovat ho, pohrdat jím, to ať zůstane věcí velkých myslitelů. Mně ale záleží jedině na tom, abych mohl svět milovat, nemusel jím pohrdat, nemusel jej a sebe sama nenávidět, abych mohl na svět a na sebe a na všechny bytosti hledět s láskou a obdivem a úctou."

* * *

-YES-

Proč jste na ni tak příkrý?
Není míra Vaší příkrosti jen měrou Vašeho vlastního odloučení a z toho nitkující povýšenosti?

Možná se ale pletu a nerozumím Vám, promiňte.

Určitě jste krásný muž.

Ano, je to možné, jinak bych se k tomu asi takhle nevyjádřil.

...díky-FLOWER-

Ta odpoved je dost zavadejici...aspon pro mne-ROLL-

Chápu, nemám pokaždý náladu někomu vyvracet jeho dojem.

Nezadam vyvraceni meho dojmu. Rekla jsem svuj nazor. Vety i slova si prece muze kazdy vysvetlit a pochopit ruzne.

Tak to je nedorozumění, protože já neměl na mysli Tvůj dojem.

Ach, to je opravdu nedorozumeni. Predvedla jsem ukazku toho co jsem rekla o /ne/pochopeni vyznamu vety-ROLL-:)

O právu na spiritualitu jsem ale vůbec nepsala. Jen to, že někteří se zajímají a někteří ne. Délka Vašeho příspěvku je pro mě znakem jisté povýšenosti a potřeby ukázat, jak jste duchovně vzdělaný.
Promiňte, ale tohle na mě neplatí. Mám ráda nenásilné diskuze, kde probíhá spíše výměna názorů bez toho, aby jeden napadal druhého. Obvzlášť, pokud se to týká internetové diskuze, kdy jeden druhého osobně nezná.
Nemusíte mi už nic psát, s Vámi nechci diskutovat o ničem. Přes mou pokoru a úctu k lidem si pořád můžu vybírat, s kým chci mluvit a s kým ne. Není to o ublíženosti mého ega jako o tom,že moudřejší ustoupí.