Radostné tělo: Divoká smyslnost - ŽENY, KTERÉ BĚHALY S VLKY

ŽENY, KTERÉ BĚHALY S VLKY
KAPITOLA 7
Radostné tělo: Divoká smyslnost

Uchvacují mě některá vyjádření autorky a její prožitky, o tom jaký přerod prožila ohledně svého těla a přístupu k němu.
Myslím, že toto téma je v dnešní době velice aktuální a já si udělám tu práci, že alespoň části pro vás tady přepíšu.
Než se dostaneme k samotným výňatkům této kapitoly, ráda bych se podělila o svůj osobní příběh, který ukazuje jak "jedná malá poznámka" opakovaná častěji, může změnit mínění ženy (a podle mě i muže) o sobě a svém těle na dlouhá léta do budoucna.
Jako malá 5-6ti letá holčička jsem měla jednu sukni. Byla indigově-modrá s bílými puntíky a bílou krajkou odspod. V pase měla gumu a byla silně nařasená. Tuhle sukni jsem milovala, protože mi v ní každý krok připadal jako tanec. Mohla jsem se v ní volně pohybovat, nikde mě nic netlačilo a já se cítila skvěle. Nikdy, ani na malý okamžik mi nepřišlo hodnotit to jak v ní vypadám, vnímala jsem jen to jak se cítím a tento pocit převládal nad vším a jen on byl pro mě důležitý.
Jednou přišly k nám staré "tety", jedna z nich z nevymáchaným jazykem a očividně bez špetky vnímavosti a bez jakékoliv schopnosti dohlédnutí následků prohlásila: "Není ta Natálka nějaká tlustá? Anebo to dělá ta sukně?" (Nevíte proč dospělí mluví občas před dětmi jako by tam nebyly a byly úplně hloupé a nerozuměly tomu co se na jejich adresu říká?) Samozřejmě tuto poznámku nevynechala už pak skoro žádnou další návštěvu.
Babička mě tehdy bránila a říkala, že v ní vypadám hezky, ale škoda už byla způsobená. Od té doby jsem se začala prohlížet v zrcadle a najednou jsem si začala připadat tlustě. Připadala jsem si, že nejsem dost hezká, že jsem opravdu tlustá.
Byla jsem trošku plnější, to ano, ale nebyla jsem tlustá (soudě z fotek z dětství). Další problém byl když jsem začala dospívat dřív než většina dívek a ve škole mi to začalo dělat potíže. Prsa mi začala růst už asi v první, druhé třídě, což způsobilo nemalý posměch. Takže jsem si připadala ještě víc nepatřičně. Pocit, že jsem tlustá mi zůstal prakticky do doby než jsem začala chodit na gympl. Tam nevím co se stalo, ale v jedné chvíli (já mám vůbec v životě samé takové situace, že "z ničeho nic" blik!) jsem UVIDĚLA, že vůbec tlustá nejsem a absolutně jsem nedokázala pochopit proč jsem si to myslela. Vzpomněla jsem si na tetu "megeru" (jak jsem jí začala nazývat) a nejraději bych jí nakopla do té její zadnice podle jejíhož vzoru viděla tu mou :D
Než jsem, ale přijala tělo do té míry, že dokážu ocenit jeho kvality, byla cesta ještě na mnoho dalších let. A stále nekončí. Stále mám co poznávat a přijímat, jak se těšit a oceňovat tělo které mi bylo dáno jako ŽENĚ.

*Poznámka. Ještě jsem chtěla dodat, že proč jsem si připadala tlustá v negativním slova smyslu. U nás v rodině to toiž bylo známkou něčeho negativního. Např. v Indii je plnost postavy známkou hojnosti a stále je to v tamějších lidech povětšinou otisknuto jako něco pozitivního.

VLCI:

Vždy jsem byla unesená způsobem, kterým se vlci navzájem dotýkali svých těl při běhu a hře; staří vlci měli svůj způsob, stejně tak mladí, hubení, tlustí, dlouhonozí, i ti s nepravidelnýma ušima a divnými ocasy, i ti, jimž zlomeniny srostly křivě. Všichni měli své vlastní držení těla a sílu, svou vlastní krásu. Žili a skotačili s ohledem na to, jací, kdo a jak jsou. Nepokoušeli se být něčím, čím nejsou.
Nahoře na severu jsem pozorovala jednu starou vlčici, která měla pouze 3 nohy; byla jedinou která mohla projít puklinou v ledu, kde byly borůvky. Jednou jsem viděla šedivého vlka vyskočit a prolétnout takovou rychlostí, že to na vteřinu zanechalo ve vzduchu obraz stříbrného oblouku. Také si vzpomínám na jeden hezký pohled, kdy erstvá matka, stále ještě s velkým břichem, našlapovala mechovou tůňkou se vznešenou chůzí
Pro všechnu jejich krásu a schopnost zůstat silnými se o vlcích často nemluví pěkně: Ach, máš příliš velký hladm tvoje zuby jsou příliš ostré, tvoje chuť k jídlu příliš vyvinutá. Jak o vlcích, tak i o ženách se někdy mluví tak, jako kdyby byl přijatelný pouze určitý temperament, pouze jejich určitá, omezená plocha. Často dochází k poměřování vlastnostmi morálního dobra a zla vzhledem k tomu, zda velikost, výška, chůze a tvar odpovídají jedinému nebo vyhraněnému ideálu. Jsou-li ženám doporučovány jen nálady, způsoby a situace, odpovídající jedinému ideálu krásy a chování, jsou lapeny tělem i duší a nejsou svobodné.

...

Tělo je organismus, který hovoří mnoha jazyky. Hovoří svojí barvou a teplotou, přívalem poznání, září lásky, popelem bolesti, horkem vzrušení, chladem nedůvery. Hovoří svým jemným tancem, někdy se kymácí, někdy poskočí, někdy se chvěje. Hovoří tlukotem srdce, klesáním ducha, propastí uprostřed a rostoucí nadějí
Tělo si pamatuje, kosti si pamatují, klouby si pamatují, i ten malý malíček si pamatuje. Paměť je uložená v obrazech a pocitech v samotných buňkách. Jako houba nasáklá vodou, i tělo, kdekoliv se na něj zatlačí, zmáčknutím nebo jen lehkým dotykem, způsobí to, že paměť tryská proudem.
Odsoudit krásu a hodnotu těla k něčemu jinému než k této nádheře znamená nutit tělo žít bez svého právoplatného ducha, bez své právoplatné formy, bez práva k radostnému triumfování. Aby se o něm přemýšlelo jako o něčem ošklivém a nepřijatelném, protože je jeho krása mimo momentální trend, je hluboce zraňující pro přirozenou radost, která patří k divoké povaze.


...

ŘEČ TĚLA:

Má přítelkyně Opalanga, afroamerická griot, vyprávěčka, a já jsme jednou předváděly tandemové vyprávění příběhů Řeč těla, které bylo o objevování dávných požehnání od našich blízkých přátel a příbuzných. Opalanga je vysoká a štíhlá. Já jsem una Mexicana, nevyrostla jsem daleko od země a mám rozložité tělo. Jako přídavek v trýznění, že je moc vysoká, jí jako dítěti ještě říkali, že mezera mezi jejími předními zuby je známkou toho, že je lhářka. Mně říkali, že tvar a velikost mého těla jsou známkami podřízenosti a toho, že nemám sebekontrolu.

...

Když jsme se s Opalangou poprvé setkaly, zdálo se nám oběma, jak to u vypravěček bývá, že už se známe věky. Začaly jsme si vyprávět naše životní příběhy.
S úžasem jsem vyslechla, jak moje přítelkyně, již jako dospělá, cestovala do Gambie v západní Africe a našla tam některé ze svých předků, kteří ve svém kmeni měli stejně velké lidi, jako je ona, stejně štíhlé, kteří měli také mezeru mezi předními zuby. Vysvětlili jí, že tato mezera se nazývá Sakaya Yallah, což znamená boží otvor a je chápán jako známka moudrosti.
Ona byla také překvapená, když jsem jí vyprávěla, že jako dospělá jsem cestovala do Isthmu v Mexiku a našla jsem tam některé své předky, kteří měli v kmeni obří ženy, silné, koketní a poroučivé. Poplácavali mě a oštipovali za poznámek, že nejsem dost tlustá. Mám dost jídla? Nebyla jsem nemocná? Vysvětlili mi, že se musím více snažit, protože ženy jsou La Tierra, stavěné jako země sama, a na zemi se toho tolik vejde.-HEART-
V našem vyprávění, stejně jako v našich životech, končily naše osobní příběhy, začínající jako mučivé a depresivní zkušenosti, radostí a silným pocitem vlastního Já. Opalanga chápe, že její výška je její krásou, její úsměv je úsměvem moudrosti a že boží hlas je vždy blízko jejích rtů. Já vím, že moje tělo je spojené se zemí, že chodidly udržuji rovnováhu; že mé tělo je jako loď, určená pro velký náklad. Od silných lidí mimo území Spojených států jsme se naučily, abychom svá těla přehodnotily, abychom odmítaly myšlenky a jazyk, které tajemné tělo urážejí nebo které ženské tělo odmítají považovat za nástroj poznání.

...

Tvrdé soudy o přijatelnosti těla vytváří národ pokřivených vysokých dívk, malých žen na vysokých podpadcích, silných žen, oblečených jakoby do smutečního, velmi štíhlých žen, pokoušejících se vycpávat a dalších žen, které se raději ukrývají před zraky světa. Ničení ženské instinktivní sounáležitosti s jejím přirozeným tělem jí zbavuje sebevědomí. Přemítá, zda je přijatelným člověkem či nikoliv, a vlastní hodnotu staví na tom, jak vypadá, místo toho, kým vlastně je. Nutí ji to plýtvat energií starostmi o množství jídla, které sní, nebo starostmi o váhu a výšku. Je tím zatížená, promítá se to do všeho, co dělá, do všech plánů, do všech nadějí. V instinktivním světě je nemyslitelné, aby žena byla takto přetěžována.
Absolutním smyslem je zůstat zdravá a silná, být co nejlepší výživou pro tělo. Musím souhlasit, že je mnoho hladových žen. Ne však hladových po tom, aby dosáhly určitého tvaru, velikosti nebo výšky, ani hladových po docílení stereotypu; ženy jsou hladové po základním uznání od společnosti, která je obklopuje. Ten hlad uvnitř je touha, aby se ženou bylo zacházeno s respektem, aby byla přijata a aby se od ní nevyžadoval stereotyp. Je-li uvnitř opravdu žena, která naříká aby se dostala ven, naříká proto, aby skončily znevažující projekce ostatních na její tělo, tvář nebo věk.

...

Divoká příroda by nikdy neobhajovala týrání těla, kultury nebo země. Divoká příroda by nikdy neodsouhlasila ubití formy proto, aby se prokázala hodnota, kontrola, charakter něčeho, aby byly oči potěšeny, aby finanční hodnota stoupala.
Žena nemůže zvýšit uvědomělost společnosti tím, že řekne, že je potřeba změna. Může však změnit svůj vlastní přístup k sobě samotné, čímž způsobí, že znevažující projekce se od ní odrazí. ...

SÍLA BOKŮ

... pokračování příště ... -FLOWER- (pravděpodobně někdy dneska odpoledne :-))

Asi si knihu budu muset pořídit, já zase celý život poslouchám OD VLASTNÍCH RODIČŮ!!!! poznámky typu "nežer, naroste ti prdel", "nežer, podívej se jak vypadáš" a to přesto, že jako dítě jsem byla chrt, v pubertě jsem se zakulatila a kostru mám robustní, ale honila jsem se po tělocvičnách, bazénech a pod. a postavičku jsem měla jak lunt. Jen jedno období, jsem byla fakt tlustá, ale to až potom, co jsem nastoupila do práce a nastala velká změna životního stylu.
Zpět k hlavní myšlence i stokrát opakovaná lež se stane pravdou a hloupé rodičovské popichování "jsi tlustá" se mi hluboko zakořenilo v podvědomí a mám vážně pokroucené sebevnímání.
Hergot slzička by mi ukápla,... na jednu stranu jsemsi vědoma toho, že jsem kus, nemalá část opačného pohlaví mi to dává dost jasně najevo, ale já jako by ve mně bylo něco, co se snaží tuhle informaci zablokovat zavčasu a nepropustit dál, než na povrch.. Jak bych se někomu mohla líbit, když jsem tlustá..

Túto knihu mám prečítanú, je vynikajúca. Presne vystihuje to ako vnímam ženské v sebe ja. Čo veta, to skvost.
Zastavím sa pri tejto časti.
Divoká příroda by nikdy neobhajovala týrání těla, kultury nebo země. Divoká příroda by nikdy neodsouhlasila ubití formy proto, aby se prokázala hodnota, kontrola, charakter něčeho, aby byly oči potěšeny, aby finanční hodnota stoupala.
Žena nemůže zvýšit uvědomělost společnosti tím, že řekne, že je potřeba změna. Může však změnit svůj vlastní přístup k sobě samotné, čímž způsobí, že znevažující projekce se od ní odrazí. ...

Možno si to málokto uvedomuje ako málo vyžaruje osobnosť zo žien, ktoré podľahli diktátu momentálnej normy.
Čím viac sa spoločnosť zameriava na formu a nie na obsah, tým viac sa obsah stráca a forma sa stáva šablónou.
Až by prírodné národy kamsi zmizli a hollywoodska kultúra úplne zachvátila svet a krása rozmanitosti a prirodzenosti by zanikla, ostali by už len oči pre plač.
A to by Boh zaplakal nad tým, čo sme to z jeho dielom urobili.

krasne citanie!:) a velka pravda.....dodnes mam na pamati najkrajsiu zenu aku som kedy videla....a nebolo to kvoli jej postave, symetrii, ani podla toho co povedala alebo urobila, podla spolocenskeho diktatu by do nej mnohi tlacili nech zmeni to a ono, bola malicka a sialene chuda, vlasy na vsetky strany, obrovske mnozstvo vrasok napriek mladsiemu veku, teda krasny pohlad a tym, ze z nej vyzarovala taka neuveritelna spokojnost so zivotom, so sebou, nie v zmysle sebavedomia, ale akejsi slobody, neviem to ani popisat, musela som sa na nu divat a divat a ked uz som ju nestretavala tak mysliet a mysliet......prave ta vnutorna sila, sloboda a neviem co este lebo neviem najst spravne slova, su fascinujuce, len dodam, ze ked som ju stretla bola v dost nezavideniahodnej situacii a napriek tomu jednala akoby bola niecim pevnym a vsetko ostatne po nej stecie....

Peter Paul Rubens: Venuše před zrcadlem (1613-1615)

Současné umístění
Deutsch: Fürstlich Lichtensteinische Gemäldegalerie

Takéto poznámky, hlavne od matky voči dcére, sú často spúšťačom vzniku mentálnej anorexie.
Tiež sa hnevám, keď moja svokra mojej dcére zvykne povedať "aká si tučná!". Pritom netrpí nejakou nadváhou, je plnšia, ale nie tlstá. K tomu je dosť vysoká, tak občas mám obavy, aby do niečoho problematického nevhupla.

pekna kniha ,tie vlky

Tuhle knížku jsem četla kdysi dávno a potom jsem jí někomu dala, je fajn si ji připomenout. Tenkrát mě úplně vtáhla, přečetla jsem ji skoro najednou, měla jsem v tom období pocit, že je napsaná pro mě. Je to moudrá kniha, hodnota každého člověka, každé ženy je v tom, jaký je uvnitř, to ano.... jenože vždycky jsem měla pocit a mám dosud, že muži se tou hodnotou začnou zabývat jedině tehdy, když je spojená s esteticky přijatelným zevnějškem, že jsou tak naprogramováni a nemůžou jinak. Tím pádem potom málokterá žena dokáže milovat svoje tělo jen kvůli tomu, že je živé, že se hýbe..., plastická chirurgie je velký byznys, drahá kosmetika, diety, anorexie....všechno jen kvůli tomu, že každá žena chce být milována a často nemá pocit, že by ji muž mohl milovat jen kvůli její duši. Je to těžké...Každopádně knížka stojí za přečtení.

Já se na to dívám s jiného uhlu a z vlastní skušenosti. Také jsem se neměla ráda, své tělo od mládí i když jsem měla 3 prsa, vážila jsem 45 kg , štíhly pas a boky ženské. Pořád jsem své tělo ráda neměla, hledala na něm chyby. Pak přišlo 10 těžkych operací břicho samá jízva, dokonce v 25 letech jsem přestala byt ženou, přišla jsem o dělohu i vaječníky. Dnes je mi 5roků, kg navíc, naučila jsem se mít sama sebe ráda, milovat se taková jaká jsem, přijímat se . Uvědomila jsem si , že tohle tělo jsem si vybrala já sama. Pak mé tělo začalo samo od sebe pomaloučku ubírat na váze , je pravda, že nemám 45 kg , ale mám své tělo ráda a cítím se skvěle.

Všem děkuji za příspěvky -FLOWER-

Další příspěvek koresponduje s příspěvkem každé z vás.

*Vysvětlivka k Bohyni Baubo - (Greek Goddess of Mirth) řecká bohyně veselí symbolizující pozitivní sílu ženské sexuality a léčivé síly smíchu.
Myslím, že obrázek obličeje na břiše a klíně je docela výstižný.

http://www.goddessgift.com/goddess-myths/goddess-baubo.htm

SÍLA BOKŮ

Co to znamená zdravé tělo v instinktivním světě? Na nejzákladnějším stupni jsou to prsa, břicho, cokoliv, kde je kůže, kdekoliv jsou nervy k přenášení pocitů, otázkou není tvar, velikost, barva nebo věk, ale to, zda cítíme, zda děláme to, co máme, zda můžeme reagovat, a pociťujeme škálu pocitů? Bojí se, je paralyzováno bolestí a strachem, je v bezvědomí prožitými traumaty nebo má svou vlastní hudbu, naslouchá břichem jako Baubo, používá své mnohé způsoby vidění?
Když mi bylo kolem dvaceti, měla jsem dva zásadní zážitky, zkušenosti, které vyvracely všechno, co mě do té doby učili o těle. Při jednom večerním setkání žen u ohně jsem, blízko horkých pramenů, spatřila nahou, asi pětatřicetiletou ženu; prsa měla vyprázdněna častým kojením, břicho rozbrázděné porody. Byla jsem velmi mladá a cítila jsem lítost nad takovými útoky na její světlou a jemnou kůži. Někdo bubnoval na bubínek a ona začala tancovat, její vlasy, prsa, kůže, končetiny, to vše se pohybovalo různými směry. Jak byla nádherná, vitální. Její vznešenost byla úchvatná. Dříve jsem se vždy smála rčení oheň v rozkroku. Tu noc jsem to však zpatřila. Spatřila jsem moc jejích boků. Viděla jsem to, co mě učili ignorovat, tu sílu ženského těla při vnitřním oživení. Ještě i nyní, téměř po třech desetiletích, jí vidím v noci tančit a stále mě ta síla těla ohromuje.
Druhé probuzení způsobila mnohem starší žena. Vzhledem k běžným měřítkům měla boky příliš hruškovité, její ňadra byla v poměru k nim příliš malá, všude na stehnech měla tenké fialové žilky a dlouhou jizvu po těžké operaci, která se táhla kolem jejího těla, od žeber k páteři, a která připománala způsob, jakými se okrajují jablka. Pas měla velmi široký.
Bylo tedy tajemstvím, proč se kolem ní muží slétají, jako kdyby byla krásnou květinou. Chtěli si ukousnout něco z jejich hruškovitých stehen, chtěli olizovat tu jizvu a chovat ten hrudník, položit si tváře na její pavoučí žíly. Měla oslňující úsměv, krásnou chůzi, a když pohlédla na něco svýma očima, ty oči skutečně braly do sebe to, co spatřily. Znovu jsem tedy viděla, co mě učili ignorovat, tu moc v těle. Moc těla je jeho krása, ale moc v těle se vyskytuje řídce, protože mnozí jé odehnali svým týráním nebo studem za tělesnost.
V tomto smyslu může divoká žena pátrat v osvícení svého vlastního těla a chápat je nikoliv jako něco hloupého, co jsme odkázáni nosit celý život, nikoliv jako nějaké protivné břemeno, se kterým se pohybujeme životem, ale jako sérii dveří, snů a básní, kterými se učíme a poznáváme všechno možné. Divoká duše chápe tělo jako bytost se svými vlastními právy, bytost, jež nás miluje, je na nás závislá, je bytostí, pro kterou jsme jednou matkami my a někdy je ona matkou nám.

LA MARIPOSA, MOTÝLÍ ŽENA


ABYCH TI MOHLA ŘÍCI o moci těla ještě jiným způsobem, musím ti povědět příběh, skutečný, a dost dlouhý příběh.
Po léta duněly kroky turistů přes velkou americkou poušť, spěchajíce spirituálním okruhem; Monument Valley, Chaco Canyon, Mesa Verde, Kayenta, Keams Canyopn, Painted Desert a Canyon de Chelly. Zírali skrz pánev Velkého kaňonu, pokyvovali hlavami, krčili rameny a spěchali domů, aby se opět příští léto hnali přes poušť hledat víc, pozorovat víc.
Za vším tím je stejný hlad po duchovním zážitku, který lidé cítili od začátku věků. Někdy je však tento hlad znásoben tím, že mnoho lidí ztratilo své předky.* (*Poznámka: Spojení se ztrácí, nevíme-li, kde jsou pohřbení naši přátelé a příbuzní.) Často neznají jména těch, kteří žili před jejich prarodiči. Zejména přišli o rodinné příběhy. Duchovně tato situace způsobuje lítost... a hlad. Někteří se tedy snaží obnovit pro duši něco velmi důležitého.
Po léta přicházejí turisté také do Puyé, což je velká prašná vyvýšenina uprostřed ničeho v Novém Mexiku. Zde dříve volali starodávní Anasazi jeden na druhého přes kopce.Říká se, že prehistorické moře vymlelo tisíce šklebících se, naříkajících a svádějících úst a očí do tamních skalních stěn.
Všechny pouštní iniánské kmeny sem přicházejí společně. Diné (Navahové), Jicarilla, Apači, jižní Uti, Hopi, Zuni, Santa Clara, Santa Dominigo, Laguna, Picuris a Tesuque. Je to na tomto místě, kde tancem přenášejí sami sebe do prastarých sosen, zvěřiny, zpět do orlů a Katsinas mocných duchů.
A sem také přicházejí návštěvníci, z nichž někteří hladovějí po svých genových mýtech, oddělených od duchovní placenty. Zapomněli totiž na své staré bohy. Přicházejí pozorovat ty, kteří nezapomněli.
Cesta nahoru na Puyé byla zbudována pro koňská kopyta a mokasíny. Časem však převládly automobily, a nyní sem zdejší lidé i návštěníci jezdí auty všeho druhu. Všechna tato vozidla se vinou a kouří nahoru po cestě v pomalém, prašném procesí.
Každý parkuje na kopcích trochimochi bez ladu a skladu. Kolem poledne vypadá okraj vyvýšeniny jako dopravní nehoda tisícce vozidel. Někteří parkují hned vedle vysokých topolovek s tím, že rostliny prostě zničí při otvírání dveří u vozu. Ale stoleté topolovky jsou jako staré ženy ze železa. Ti, kteří vedle nich zaparkují, jsou ve svých autech uvězněni.
V poledne se slunce mění na rozžhavenou pec. Každý ztěžka kráčí v horkých botách, tazížen deštníkem pro případ deště (pršet bude), a jsou-li návštěvníky, vlečou i fotografické aparáty (pokud je jim to povoleno) a spoustu filmů, které jim visí na krku jako věnce česneku.
Návštěvníci přicházejí s různými druhy očekávání, od posvátných k profánním. Přicházejí spatřit něco, co se jen tak někomu nepoštěstí, nejdivočejšího z toho divokého, žijící zázrak, La Mariposu, Motýli ženu.
Poslední událostí dne je Motýlí tanec. Každý s velkou radostí očekává a těší se na tento tanec jedné osoby. tancuje jej ženy, ale jaká žena! Když začíná zapadat slunce, přichází starý muž, který září tyrkysovým, svátečním oblekem, vážícím dvacet kilogramů. Zašeptá do mikrofonu z třicátých let a z reproduktorů, vřískajících jako kuře, když spatří jestřába, se ozve: A naším dalším tancem bude Motýlí tanec. Potom se odkulhá pryč, šlapaje si na záložky džínsů.
Na rozdíl od baletního představení, kdy je ohlášen začátek, opona se rozhrne a tanečnice přihopkají, zde na Puyé, stejně jako při jiných tancích kmenů, může ohlášení tance předcházet vystoupení o dvacet minut nebo o věčnost. Kde je tanečnice? Možná uklízí ve stanu. Vysoké teploty vzduchu jsou běžné, takže i poslední opravy propocených barev na těle jsou zapotřebí. Pokud se opasek, který náležel dědečkovi tanečníka, cestou do arény rozbije, tanečník nevystoupí vůbec, neboť duch opasku potřebuje odpočinek. Tanečníci mají zpoždění, protože hrají pěknou píseň ve vysílání rádia Taos, Indiánská hodinka s Tonym Lujanem.

...

A čas plyne
A plyne.
A plyne.
Lidé chrastí penězi v kapsách. Návštěvníci se nemohou dočkat, až uvidí ten úžasný motýlí tanec.

Potom znenadání začne bubeník bubnovat posvátný motýlí rytmus a pěvci začnou lkát k bohům, co jim síly stačí.
Pro návštvníky je motýl jemným stvořením. Ach, křehká krása, říkají si. Jsou tedy zákonitě otřeseni, když se vynoří Maria Lujan. A je silná, opravdu silná, jako Wiilendorfova Venuše, jako Matka dnů, jako hrdinná žena Diega Rivery, která postavila Mexico City pouhým otočením zápěstí.
A Maria Lujan je stará, velmi stará, jako žena, která se vrátila z prachu, stará jako stará řeka, stará jako staré sosny. Jedno rameno má obnažené. Její červeno-černá manta, šaty z deky, poskakuje nahoru a dolů s Marií uvnitř. Její těžké tělo a hubené nohy z ní dělají napodobeninu pavouka, zabaleného do těsta.
Poskakuje nejprve na jedné noze, potom na druhé. Mává svým vějířem z peří sem a tam. Ona je tím motýlem, který přišel posílit slabé. Je tím, o čem si většina lidi myslí, že není silné; věk, motýl, ženskost.
Vlasy Motýlí panny sahají až k zemi. Jsou husté a šedivé. Má na sobě motýlí křídla, taková, která uvidíme na malých dětech, předvádějících v dětských hrách anděly.. Její boky jsou jako dva poskakující koše a horní část zadku je tak široká, že by mohla vozit dvě děti.
Skáče a poskakuje, nikoliv jako králík, ale takovými skoky, které zanechávají ozvěnu.

Jsem zde, zde, zde ...
Jsem zde, zde, zde ...
Probuď se ty, ty, ty ...

Mává svým vějířem nahoru a dolů, pokrývaje zemi a lidi opylujícím duchem motýla. Její náramky z mušlí chřestí jako hadi, její podvazky se zvonky cinkají jako déšť. její stín s velkým břichem a krátkýma nohama tancuje z jedné strany tanečního kruhu na druhou. Chodidla zanechávají za sebou malé obláčky prachu.
Kmeny se chovají důstojně. Ale někteří návštěvníci pohlížejí jeden na druhého a mumlají: "To je ono? Toto je Motýli panna?" jsou zmateni, někteří i zklamaní. Zdá se, že si již nevzpomínají, že svět duchů je místo, kde vlci jsou ženy, medvědi jsou manželé a stařeny obrovských rozměrů jsou motýli.
Ano, je správné, že Divoška Motýlí žena je stará a podsaditá, neboť v jednom prsu nosí bouřlivý svět a ve druhém podsvětí. Její záda jsou křivky planety Země s veškerou svojí úrodou a potravou a zvířaty. Zátylek vystačí východ a západ slunce. Její levé stehno má v sobě všechny póly, pravé všechny vlčice světa. V břiše nosí všechna novorozeňata, která se kdy narodí.
Motýlí panna je ženská oplodňovací síla. Přenášením pylu z místa na místo oplodňuje, stejně jako duše oplodňuje mysl nočními sny, stejně jako archetypy oplodňují dnešní svět. Ona je středem. Dává protiklady dohromady tím, že vezme trochu toho a předá to jinam. To je to, co ona vyučuje. To je způsob jak to dělá motýl. Způsobem, jakým jedná duše.
Motýlí žena vyvrací chybné názory, že proměna se týká pouze mučených, svatých nebo úžasně silných. Naše Já nemusí kvůli proměně přenášet hory. Stačí málo. Málo stačí na hodně věcí. I málo dokáže hodně změnit. Oplodňovací síla nahradí přenášení hor.
Motýlí panna opylovává duše na zemi. Říká, že je to jednodušší, než si myslíš. Natřásá svůj vějíř z peří a poskakuje, protože rozprašuje duchovní pyl na všechny přítomné; původní obyvatelé, malé děti, návštěvníky, všechny. Používá jako požehnání celé své tělo, své staré, křehké, silné, krátkonohé a krátkokrké tělo. Totot je žena, která je ve spojení se svou divokou povahou, tlumočnice všeho instinktivního, oplodňovací síla, léčitelka, pamětnice starých myšlenek. Ona je La voz mitológica. Ona je zosobněním Divošky.
Motýlí tanečnice musí být stará, protože představuje starou duši. Má široká stehna a boky, protože má velký náklad. Její šedivé vlasy potvrzují, že při dotýkání se druhých nemusí dodržovat žádná tabu. Může se dotknout každého; chlapců, novorozeňat, mužů, žen, děvčátek, starých, nemocných a mrtvých. Motýlí žena se může dotknout kohokoliv. Její výsadou je konečně se dotknout všech. To je její síla. Má tělo La Mariposa motýla.

Určitě si knihu koupím, děkuji -FLOWER-

Moc doporučuju, tobě by se mohla určitě líbit -FLOWER-

A ještě poslední úryvek z této kapitoly:

ZÁVĚR:

Tělo je jako země. Samo o sobě je územím. Je zrovna tak zranitelné nadměrným zastavěním, dělením na parcely, nadměrných těžením a odebíráním vnitřních sil. Divoká žena nepřistoupí snadno na nějaké nové plány budování. Pro ni neplatí otázka jak vytvářet, ale jak cítit. Prso ve všech tvarech má funkci cítit a živit. Živí? Cítí? Je to dobré prso.
Boky mají důvod být široké, uvnitř se ukrývá saténová, slonovinová kolébka pro nový život. Ženské boky jsou rameny pro tělo nad nimi i pod nimi; jsou portály, měkkými polštáři, rukojetěmi lásky, místem, za kterým se ukrývají děti. Nohy jsou určené k tomu, aby nás přenesly, někdy poháněly; jsou to tahači, které nás pozdvihují, jsou anillo, prstenem k obejmutí milence. Nemohou být příliš takové nebo onaké. Jsou tím, čím jsou.
U těl neplatí žádné mělo by být. Otázkou není velikost tvaru nebo roky věku, protože u některých je to prostě jinak. Otázka pro divokou ženu však je, zda to tělo cítí, zda má správné spojení s radostí, se srdcem, s duší, se vším nespoutaným? Má štěstí? Může se svým vlastním způsobem hýbat, tančit, křepčit, kymácet a vlnit? Na ničem jiném nezáleží.

...

Ntozake Shange napsala krásný verš ve své hře Pro barevné dívky, které po spatření duhy pomyslelaÿ na sebevraždu (For colored girls,who have considered suicide when the rainbow is enuf). Ve hře hovoří fialově oděná žena, která těžce zápasí se svými psychickými i fyzickými aspekty, které společnost ignoruje nebo ponižuje. Krátce to rekapituluje těmito moudrými a klidnými slovy:

zde je to, co mám ...
básně
velká stehna
malá prsa

a

tolik moc lásky

A to je ta moc těla, naše moc, moc divoké ženy. V mýtech a pohádkách testují víly a ostatní duchové lidská srdce tím, že se představují v různých formách, aby tím skryli božkost. Vystupují v róbách, hadrech, stříbrných šerpách nebo mají chodidla od bahna. Ukážou se s pletí tmavou jako staré dřevo, nebo mají šupiny z růžových lístků; mohou být křehkým dítětem, zažloutlou stařenou, mužem, který nemůže mluvit, či zvířetem, jež mluvit umí. Tyto mocné síly zkoušejí, zda se lidé již naučili rozeznat velikost duše ve všech jejích různých formách.
Divoška se objevuje v mnoha velikostech, tvarech, barvách a stavech. Zůstaňte ostražití, abyste tu divokou duši rozpoznali v tom velkém množství jejích převleků.

Já ve skutečnosti nejsem vůbec tučná, nedržím žádné diety, dopřávám si všeho někdy i bez míry :-) mám vypracovanou sportovní postavu a přesto hezké ženské tvary, boky, útlý pas a moc dobře si všímám, že se líbím, jen tomu nevěřím, nevěřím sobě.. v havě maglajz..