Ľudská duša -
Léčivé dotyky: Objetí znamená přijetí
to môj kocúr si sadne na práčku, hodí na mňa zbožný pohľad a čaká na objatie. a dokáže v tom objatí zotrvať nekonečne dlho, vychutnávajúc si to.
zvlášte, jeho vzťah ku mne sa rokmi prehlbuje. u huskyho bol ten vzťah vzájomne hlboký a intenzívny od prvého momentu. veď si ma aj vybrala :)
rozplizlá citová sentimentální sračka.
Člověk s hodnotami si je vědom toho že jeho intimní prostor není veřejný dům.
A s tímto taky nesouhlasím.
Ale projevování citů bez studu, je srdečné, teplé, vřelé a léčivé. Téměř všechna zvířata, savci nesavci, upevňují vazby i citový život dotyky. Vyjma, napadá mne, hmyz - třeba pavouček neocení pohlazení po nožce.
Je zapotřebí objímat i ty mimo náš dům - fyzicky nebo jen duševně. Např. zvířata, rostliny, pohladit i cizí zvíře a dítě, obejmout strom...
Která dokáží překonat druhové rozdíly, a podmořští tvorové se mazlí s lidmi, anebo např. vorvani s delfíny, kde nejde pouze o odparazitování, ale o radost.
Ptáci si vzájemně něžně probírají peříčka, sdílejí spolu, důvěřují si, a nemusí jít o stejné druhy.
Fyzický kontakt je zdravý, prospěšný, a v přítomném okamžiku celí bytost.
Ten pokus robili s malými opičkami. Dali im dve náhradné matky.
Jedna bola tuším z kovového pletiva, ale dávala mlieko. Mala čosi ako bradavky, z ktorých sa dalo sať mlieko.
Druhá matka nedávala potravu, ale bola z materiálu, ktorý pripomínal teplé chlpaté telo reálnej opičej matky.
Opičky uprednostňovali matku, ktorej sa dalo dotýkať, pred matkou, ktorá poskytovala len potravu.
ale zvierata tiez selektuju
moja macka milovala mojho sibirskeho kocura, opatrovala ho starala sa o neho, spavala s nim v obajti... a nebol to partnersky vztah.
sibiraka uz niet a na jeho miesto prisiel MCO kocur, na pohlad su na nerozoznanie a predsa... hoci je mily, zlaty, neobtazuje ju, neublizil by jej, nemiluje ho tak ako sibiraka. spava v uctyhodnej vzdialenosti od neho.
Mám obavu, že se kvůli moderním technologiím bude přirozenost fyzického kontaktu a spojování si věcí, vytrácet.
Fakta: děti se učí na tabletu ale v přírodopisu nechodí do přírody, nesbírají listy, šišky, kaštany, a tudíž nežijí v realitě.
Jejich mozek zakrňuje, synapse se nepropojují, všechno jsou vzduchoprázdné teorie, zvláště, pokud je taková smyslová izolace od malička - čivy jsou moc důležité pro opravdový život. Pro přežití.
Divné jakožto nepřirozené mi to nepřijde - je to přirozené. Naopak odcizení od dotyků s rodiči anebo s reálnými věcmi - spíš mi to připomíná učení k robotizaci, myslím na ty výdobytky "moderní techniky" - odosobnění, potlačení rozvoje individuality, připraování systémem na strojovost. Jako telata odebraná matce. Krává si ulevuje při dojení a telata jako bio stroje jsou uměle a programově otupována.
To nahrává systému.
Tupí, neemoční, nebouřící se otroci v montovnách, anebo konzumenti, jenž nemají povědomí o své individualitě.
no viem čo chceš povedať a súhlasím
z absencie fyzického kontaktu sú najviac deprimované deti a starkí! dospelí ľudia medzitým sú voči akémukoľvek nedostatku len viac odolní
ja kludne vystískam kohokolvek na ulici AK mám rozvernú náladu a mmtálne som si zároveň spomenula na epizódku z busu keď sa na mňa dve zastávky tlačil nejaký objímací deprivant pri vystupovaní ma chytil za riť tož dostal spakruky popapuli, my sme tu skrátka vrúcni ľudia :)
časom k tomu môžem spísať viac (to o tých zvieratách) na dnes končím, čaves -BYE-
Často som od starších ľudí počúvala, ako sú teraz decká rozmaznané a nič nerobia, to oni v ich veku robilo to a to a nemali kedy sa hrať, nepočula som ani raz, že by opisovali stískania sa s rodičmi alebo spoločné hry s nimi.
Kamarátka má tri deti, dostávajú rovnakú lásku, objatia, výchovu, podporu.....každé je iné. Jedno neznáša objatia, druhé sa túli pri každej príležitosti, tretie je ešte malinké, to je nalepené na oboch rodičoch skoro nonstop.
Moja dcéra ku mne hocikedy príde a oblapí ma, chce sa túliť, inokedy dáva najavo, že na to nemá náladu...rešpektujem, chápem.
Nerobme z ľudí studené zombie, ak neoblapujú kde-koho, idúc po ulici.
Uz nezvyknem prispievat do diskusii, ale podelim sa s vami o svoj zazitok. Je o objatiach, detoch a starcoch. Umiera mi mama, je to otazka par dni, mozno hodin. Umiera doma, otec sa o nu obetavo stara. My prideme, odideme.... Je to tazke. Moja dvanastrocna dcerka, vrucne srdce, racica, sa vzdy pri odchode zvrtne k dedkovi, povie ahoj dedko a objime ho, tak vrucne, ako len ona vie. A dedko sa vdacne prituli, az cely skrehne, spocinu v objati na par sekund. A my len dojato cucime. Je to akoby ziva voda prudila, z dcery do neho, vystiznejsie to popisat neviem.
Tolko o dolezitosti objati. Taketo video mam parkrat za tyzden nazivo.
