"Vsichni jsme kokoti"

-ROLL- Vypínače jsou vůbec ošemetná záležitost .. šmátrám ve tmě pravou rukou a vypínač je vlevo .. řekli mi přece vpravo!! Ale měli na mysli pohled z místnosti, kdežto já vcházím. Hmm, jsme dezorientováni nebo chyba v komunikaci? Člověk člověku už nějak nerozumí, natož člověk sobě. -ROLL-:D
Ááále ..
to se spraví, stačí se zeptat (když víme, na co se ptát), no ne? -LOL-

a koho......
:)

-THUMBSUP--FLOWER--MUSIC-

Politika nemusi byt jen o vlade a ekonomice. On vytvoril svoji "politiku".
Jsou lide, kteri ho nasleduji, jini ne.
Rekl i , ze nejvetsim egoistem, ktere ma nejvetsi ego, je dite. Souhlasim s nim. A politiky prirovnava k deckam...ja jsem centrem pozrnosti, a vse bude jak ja chci...

Pripomina mi to Marcela Vaneka,ten si povie ci napise od huby co chce.
Ja si myslim,ze najviac ludi serie,ked je clovek v pohode.
Crement doporucoval nejaku metodu ako z toho kokotizmu vyjst alebo je bezmetodovy?

On to primo leci.Ale nedokaze vylecit beznadejneho kokota.

By mě teda zajímalo,do který kolonky řadíš léčení kokotismu:D

Nevim jak to presne myslis.Muze to byt i "schopnost cesty k urcitemu osviceni bez upalu":)

S tim ditetem jak pises nejak uuplne nesouhlasim.-NOSMILE-

No spíš jsem myslela,jestli to pán dělá za peníze,tak jakej je rozdíl v tom "léčit kokotismus" a koučovat pomocí videa,knížek a kurzů...

Je to vystudovany urolog.Po tom co dosahl urciteho postaveni,zacali se mu vyhybat kolegove,utekl od nej starsi syn a pak zena a zasel si za svym kolegou psychiatrem a postezoval si jak se k nemu vsichni zachovali zle,mu kolega rekl "JSI KOKOT" on se urazil a odesel.Po nejakem case kdyz koukal do usti muzske mocove trubice si najednou uvedomil ze je opravdu KOKOT. Vratil se ke kolegovi a zacal na sobe pracovat.Zena se k nemu vratila atd....Po teto zkusenosti vystudoval psych....obor a ma ordinaci.:) Specializu je se na "KOKOTY" v jinem slova smyslu..

MUDr. Xavier Crement
Dost bylo kokotů!
Za to, ţe umoţnili vznik této knihy, děkuji Všem, kteří mě nazývali "kokotem," ale nikdy mi nenabídli pomocnou ruku. Vy víte, koho myslím.
Tato kniha je věnována Vám.
Úvod
Jako téměř všichni ostatní lidé, i já se po většinu ţivota potýkal s kokoty. Většinu té doby jsem však, jako ostatně většina naší společnosti, lpěl na prastaré představě o kokotismu. Nebyl jsem schopen poznat, ţe kokoti jsou nemocní lidé, a tudíţ jsem se prostoduše domníval, ţe se jedná o morální vadu, která můţe být omezená nebo potlačená volním rozhodnutím.
Aţ nyní se mi podařilo pochopit skutečnou povahu kokotismu. Jedná se o návyk, který je stejně zhoubný, jako alkoholismus, drogová závislost nebo závislost na skupinové
protidrogové terapi .
Postihuje podstatnou část populace - a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, ţe jsou kokoty! Rozhodně tomu tak bylo v mém vlastním případě - neţ jsem se odhodlal k osobnímu zápasu s trpkou skutečností, ţe jsem byl normálním kokotem. Pro nikoho není snadné, má-li zrakům všech okolo odhalit své osobní chyby a nedostatky. Proto jsem po dlouhý čas váhal s napsáním této knihy a vyhýbal se i rozhovorům o tématech, které ji inspirovaly. Nepřál jsem si, aby se celý svět dověděl, ţe jsem k nim patřil! Nakonec mě však moje svědomí i mí přátelé a pacienti přesvědčili, ţe celý svět o mém kokotství uţ dávno věděl, a ţe bych, kdybych zveřejnil svůj příběh, mohl mnoha lidem okolo sebe pomoct, pokud bych jim umoţnil pochopit fenomén kokotismu a osvětlil cestu k vyléčení. Takto jsem se tedy v nejhlubší pokoře rozhodl sdělit světu příběh svého návykového kokotismu, příběh o namáhavé pouti, jeţ mě osvobodila z jeho spárů. Nyní jiţ dokáţu jasně a zřetelně obhlédnout dlouhá léta, kdy jsem byl kokotem. Tak, jak to dokáţe jen skutečný kokot, rozumím zármutku, bolesti a námaze zakoušené při léčení. Rozhodně se nejedná o proces, který bych si přál znovu podstoupit. Jakmile se však člověk stane kokotem, nemá na vybranou. Dříve nebo později vám do cesty vkročí sám Ţivot a znemoţní vám pokračovat ve stejných kolejích. "Jseš kokot," oznámí vám. Budete zapírat, budete s ním zápasit, vynadátáte mu, začnete na něj řvát, zkopete ho, začnete ho uprošovat, pokusíte se ho ignorovat, proklejete jej. Ale Ţivot před vámi neustoupí. Buďto se před ním pokoříte, nebo pokoří on vás.
Proto dnes v největší kajícnosti a zármutku přiznávám: Po více neţ dvacet let jsem byl agresivní výbušný kokot! Moji přátelé a příbuzní trpěli mým kokotismem tolik jako já. V
mnoha případech jsem je jednoduše strhl s sebou. Dokonce i pacienti museli snášet moje zaryté hulvátstvím a rozpínavý egoismus. Nyní si uvědomuji, ţe všechna ta bolest a utrpení nebyly nutné - kdybych jen dříve pochopil plnou pravdu a jiţ v mladším věku nastoupil cestu vedoucí k vyléčení.

Věřte mi - nikdy není dost brzy ani příliš pozdě, abyste na sobě rozpoznali výmluvné
příznaky kokotí existence. Stejně tak není nikdy dost brzy ani příliš pozdě, abyste změnili své zhoubné návyky, které od vás odpudily přátele, narušily vaše obchodní či pracovní
vztahy a zraňovaly lidi kolem vás zbytečnými výpady a uráţkami. Osobně jsem o tom, ţe jsem kokot, neměl nejmenší potuchy do svých téměř čtyřiceti let. Jako většina kokotů jsem i já byl hrdý na svou silnou osobnost, díky které jsem vţdy získal vše, co jsem si umanul. Uţ na střední škole jsem si prvně uvědomil, ţe umím dokonale vypnout své svědomí a neutralizovat jakékoli pocity viny. Jako vysokoškolák jsem záhy poznal, ţe získám, cokoli mě napadne, budu-li spoluţákům na kolejích zasahovat do soukromí - tak se mi dařilo přimět lidi, aby dělali přesně to,
co jsem po nich chtěl. Jakmile jsem nastoupil do zaměstnání, ještě jsem vybrousil svůj talent pro podlosti a agresivitu. Musíte si uvědomit, ţe jsem všechny tyto vlastnosti pokládal za pozitivní stránky své
osobnosti. Během studia medicíny jsem absolvoval hromady psychologických a psychiatrických testů.
Všechny mě bez výjimky označily za velmi silnou osobnost, disponující "velkou mírou sebedůvěry" a schopnou postarat se o sebe. Získal jsem vysoké hodnocení v síle osobnosti, byl jsem pozitivně orientovaný, samostatný, schopný sebekontroly a sebeposuzování. Jinými slovy, nikdo mě nemohl srazit na kolena, a kdyby se o to přece jen pokusil, oplatil bych mu to všemi prostředky. Byl jsem pyšný, ţe "to kaţdému spočítám dřív, neţ se na něco zmůţe."
Tyto charakterové vlastnosti mi dobře slouţily. Stal jsem se úspěšným a prosperujícím lékařem, specialistou v urologii. Oţenil jsem se s velmi přitaţlivou ţenou a měl s ní dvě
skvělé děti.
Kolegové si mě váţili, zastával jsem významné místo v nemocnici a získal dobrou pověst v místní pobočce lékařské společnosti.
Sousedé ve mně viděli skvělého odborníka disponujícího vlivem i hmotnými statky. Ţil jsem si skvěle. Byl jsem spokojený se svými úspěchy a nadšený sám sebou. Přesto však v říši MUDr. X. Crementa nebylo všechno v pořádku. Občas jsem míval děsivý pocit, ţe se mě kolegové spíše bojí, neţ aby si mě váţili - řekl jsem si však, ţe na tom příliš nezáleţí, dokud je v jejich strachu alespoň stín obdivu. Někteří kolegové z nemocnice jakoby přerušovali rozhovor a rychle kráčeli pryč, jakmile jsem se k nim přiblíţil, někteří přátelé jakoby nacházeli stále více výmluv, aby se se mnou nemuseli stýkat. Kdyţ jsem hovořil na schůzích, někteří lidé otráveně zírali do stropu nebo na podlahu a dávali najevo svou nervozitu. Později se chovali, jako by z mé řeči neslyšeli jediné slovo. Já byl samozřejmě přesvědčen, ţe to je jejich chyba. Pravděpodobně je trápily jejich osobní problémy.
Jednoho dne manţelka uspořádala večírek k oslavě mých narozenin. Mělo jít o překvapení, ale mě nejvíc překvapilo, ţe se dostavilo jen šest lidí, z nichţ tři byli má choť a mé dvě děti. Usoudil jsem ale, ţe mi přátelé pravděpodobně závidí mé
zářné úspěchy.
Řekl jsem si, ţe je mrzuté, kdyţ se ode mne odtahují kvůli čemusi tak smutnému, jako je jejich vlastní méněcennost a nedostatečnost, připisoval jsem to však lidské povaze. Jako oduševnělý a citlivý člověk - za jakého jsem se pokládal - jsem na jejich společenské lapsy a prohřešky pohlíţel s pochopením, uměl jsem odpouštět.
Pak jsem jednoho dne začal odhalovat sebeklam, ve kterém jsem ţil. Můj jediný syn mi po několikahodinové hádce oznámil, ţe nemíní studovat na vysoké škole; rozhodl se vstoupit k Válečnému námořnictvu. Můj jediný syn se mi vzepřel! Nechtěl jsem tomu věřit!
Po dvacet let se mým přáním nepostavil nikdo a poslední týpek, který se kdysi dávno odváţil, toho pak ještě dlouho litoval.

Přál jsem si, aby se z mého syna stal úspěšný odborník po vzoru jeho otce, ale on byl neústupný. To jenom posílilo mé rozhodnutí a já mu vstup do Válečného námořnictva zakázal. Poradil mi, abych na sobě provedl operaci, která by pro urologa nebyla aţ tak obtíţná, ale určitě by nepatřila k nejpříjemnějším, načeţ doslova vystřelil z domovních dveří. Mé ţeně oznámil, ţe se rozhodl odejít ode mě tak daleko, jak to jen bude moţné a svému slovu dostál. Přihlásil se do kosmonautického výcviku. Čin mého jediného syna mě dokonale zmátl a ranil. Stísněně jsem se obrátil na manţelku a dceru a ptal jsem se jich, co si o tomto náhlém zvratu událostí myslí. Doufal jsem, ţe mě utvrdí v mém přesvědčení, ţe jsem byl dobrým otcem, a ţe to byl můj syn, kdo se zachoval hloupě.
"Mám toho kluka rád," řekl jsem jim v slzách. "Co jsem mu udělal, ţe jsem si zaslouţil takovou vzpouru?"
Věřte, ţe jsem rozhodně nečekal odpověď, které se mi dostalo. Nejprve promluvila má dcera. "Jediný člověk, kterého jsi kdy měl rád," řekla mi, "jsi ty sám."
To mi vyrazilo dech. Konečně jsem se obrátil na manţelku, ve které jsem hledal poslední
oporu.
"Má pravdu," potvrdila dceřina slova. "Mám-li být upřímná, naše manţelství a náš
společný domov se zhroutily nejméně před pěti lety. Přeji si, abys do večera vypadl z domu."
Tomu, co se stalo, jsem nemohl uvěřit. Během několika málo hodin se celý můj svět rozsypal.
Po mnoho dní jsem se nad tímto zvratem zamýšlel. V hloubi duše jsem věděl, ţe jsem v právu - jako jsem, navzdory vášnivým odpůrcům, byl v minulých létech tolikrát. Kdosi mi odcizil moje milované a obrátil je proti mně. Rozhodl jsem se, ţe jakmile ho odhalím, rozdrtím mu obličej na kaši.
Předtím jsem se jiţ mnohokrát musel utkat s lidmi, které sjednocoval odpor k mým názorům a mému chování. Pouze nezlomná síla vůle mi pomáhala uchránit si osobní
důstojnost a sebeúctu.
Nakonec jsem tedy dospěl k názoru, ţe se má momentální situace nijak nelišila od problémů, které jsem překonával v minulosti.
Podaří-li se mi znovu si vybojovat lásku vlastní rodiny, bude to moje největší vítězství. Jenţe vše, co jsem vyzkoušel, abych je znovu získal, zklamalo. Nechtěli se se mnou sejít. Odmítali se mnou mluvit. Byli jsme si čím dál cizejší. Zoufale jsem si začal uvědomovat, ţe potřebuji odbornou pomoc!
Sešel jsem se na konzultaci s kolegou - psychiatrem. Vysvětlil jsem mu, co se stalo a ptal se ho, kde se stala chyba. Co se to děje s mou rodinou? Nezbláznili se? Ţádal jsem ho, aby mi řekl celou pravdu; jsem silný muţ a dokáţu se s ní vyrovnat, i kdyby byla jakákoli.
Můj přítel se odmlčel, potom se na mně zpříma podíval.
"Nezbláznili se, jsou normální."
Chvíli mi trvalo, neţ jsem si uvědomil všechny souvislosti. Bylo to na mně příliš silné.
"Ch-ch-chceš mi snad říct, ţe jsem se zbláznil já?"
"Ne, ani ty nejsi blázen. Jsi jenom kokot."
Následující půlrok se peklu na zemi, či alespoň peklu v urologické ordinaci, podobal víc, neţ si dovedete představit.
Litoval jsem sám sebe a pohlíţel na sebe jako na oběť neznámých sil - byl jsem nepochopen a přehlíţen těmi, které jsem miloval a krutě odmítnut člověkem, u kterého jsem hledal odbornou pomoc.
Jeden den jsem zuřil, druhý den trpěl zármutkem - nikdy jsem však nebyl šťastný či spokojený. Nedokázal jsem pořádně spát. Celý ten čas jsem proţíval strašlivé vypětí. V
kaţdém vyrušení, zdrţení nebo komplikaci jsem viděl součást záhadné vendetty proti mé
osobě. Nechápu, jak se mnou tenkrát sestřičky z mé ordinace - a, přiznejme si to, i moji pacienti - dokázali vydrţet. Stala se ze mě zrůda.
Konečně jsem si jednoho večera - sám, všemi opuštěn - uvědomil, ţe jsem ztratil vládu nad svým ţivotem. Také mi došlo, ţe jsem svůj ţivot vlastně nikdy zcela nezvládal - pouze jsem si to arogantně namlouval. Toto prozření mě jakýmsi způsobem uklidnilo, dokonce jsem usnul klidnějším spánkem neţ kdykoli v předchozích šesti měsících. Druhý den, zatímco jsem prováděl urologické vyšetření, do sebe náhle zapadly chybějící
články řetězce. Koukal jsem na ústí pacientovy močové trubice a v tu chvíli mi došlo, ţe pohlíţím do tváře holé pravdě o sobě samém.
Byl jsem kokot!

Vlozim sem cely ten clanok, bohuzial je v aglictine.
Ale podstata je v tom, ze dieta sa narodi uplne bezmocne, a takym bude niekolko rokov, na rozdiel od zvierat. Dieta zaplace, je prebalene, zaplace, je nakrmene atd. Nic nevie samo, o vsetko musi poziadat, a kedze inak nevie tak placom, postupne gestami, neskor recou. Stava sa centrum pozrornosti, vnima, ze je centrom rodiny, svojho vesmiru. Je milovane. Rastie, zacne chodit do skoly, veci i pozornost si musi zasluzit, bojovat o ne s inymi... Vytvara sa ego.
Osho to nemysli zle, hovori, ze ega sa da postupne zbavit....ze s egom nevieme milovat...ze je taka nasa ochranna supka, ktora sa za tie roky vytvorila...

Breaking Out of the Shell of the Ego

I have been always surprised by the number of people who come to me and say they are afraid of love. What is the fear of love? It is because when you really love somebody your ego starts slipping away and melting. You cannot love with the ego; the ego becomes a barrier, and when you want to drop the barrier between yourself and the other, the ego says, "This is going to be a death. Beware!"

The death of the ego is not your death; the death of the ego is really your possibility of life. The ego is just a dead crust around you, it has to be broken and thrown away. It comes into being naturally--just as a traveler collects dust on his clothes, on his body, and he has to take a bath to get rid of the dust. As we move through time, the dust of our experiences, our knowledge, of the life we have lived, of the past, collects. That dust becomes the ego. It accumulates and becomes a crust around you, which has to be broken and thrown away. One has to take a bath every day, in fact every moment, so that this crust never becomes a prison.

It will be helpful to understand where the ego comes from, to understand the roots.

A child is born and is absolutely helpless, particularly the human child. He cannot survive without others' help. Most children of the animals, the trees, the birds, can survive without the parents, can survive without a society, without a family. Even if sometimes help is needed, it is very little--a few days, at the most a few months. But a human child is so helpless that he has to depend on others for years. It is there that the root has to be sought.

Why does helplessness create the human ego? The child is helpless, he depends on others, but the ignorant mind of the child interprets this dependence as if he is the center of the whole world. The child thinks, "Whenever I cry, my mother runs immediately; whenever I am hungry, I just have to give an indication and the breast is given. Whenever I am wet, just a slight cry and somebody comes and changes my clothes." The child lives like an emperor. In fact he is absolutely helpless and dependent, and the mother and father, the family and his caretakers, are all helping him to survive. They are not dependent on the child, the child is dependent on them. But the mind of the child interprets this as if he is the center of the whole world, as if the whole world exists just for him.

And the world of the child is, of course, very small in the beginning. It consists of the mother, the caretaker, the father on the fringe--this is the child's whole world. These people love the child. And the child becomes more and more egoistic. He feels himself to be the very center of all existence, and in that way the ego is created. Through dependence and helplessness, the ego is created.

In fact the child's real situation is just the contrary from what he thinks; there is no real justification to create such an ego. But the child is absolutely ignorant, he is not capable of understanding the complexity of the thing. He cannot know that he is helpless, he thinks he is the dictator! And then for his whole life he will try to remain the dictator. He will become a Napoleon, an Alexander, an Adolf Hitler--your presidents, prime ministers, dictators, are all childish. They are trying to achieve the same thing they experienced as children; they want to be the center of the whole existence. With them the world should live and die; the whole world is their periphery and they are the center of it; the very meaning of life is hidden in them.

The child, of course, naturally finds this interpretation correct, because when the mother looks at him, in the eyes of the mother he sees that he is the significance of her life. When the father comes home, the child feels that he is the very meaning of the father's life. This lasts for three or four years--and the years at the beginning of life are the most important; never again will there be a time in a person's life with the same potential.

Psychologists say that after the first four years the child is almost complete. The whole pattern is fixed; throughout the rest of life you will repeat the same pattern in different situations. And by the seventh year the child has all his attitudes confirmed, his ego is settled. Now he moves out into the world--and then everywhere he encounters problems, millions of problems! Once you are out of the circle of the family, problems will arise--because nobody else bothers about you in the same way your mother bothered about you; nobody is as concerned about you as your father was. Instead, everywhere you find indifference, and the ego is hurt.

But now the pattern is set. Whether it hurts or not, the child cannot change the pattern--it has become the very blueprint of his being. He will play with other children and try to dominate them. He will go to school and try to dominate, to come first in his class, to become the most important student. He might believe he is superior but he finds that all the other children believe the same way. There is conflict, there are egos, there is fighting, struggle.

Then this becomes the whole story of life: there are millions of egos around you, just like yours, and everybody is trying to control, maneuver, dominate--through wealth, power, politics, knowledge, strength, lies, pretensions, hypocrisies. Even in religion and morality, everybody is trying to dominate, to show the rest of the world that "I am the center of the world."

This is the root of all problems between people. Because of this concept, you are always in conflict and struggle with somebody or other. Not that others are enemies to you--everybody else is just like you, in the same boat. The situation is the same for everybody else; they have been brought up in the same way.

There exists a certain school of psychoanalysts in the West who have proposed that unless children are brought up without their fathers and mothers, the world will never be at peace. I don't support them, because then children will never be brought up in any way! Those psychologists have something of truth in their proposal, but it is a very dangerous idea. Because if children are brought up in nurseries without fathers and mothers, without any love, with total indifference, they may not have the problems of the ego but they will have other, even more damaging and dangerous problems.

If a child is brought up in total indifference he will have no center. He will be a hotchpotch, clumsy, not knowing who he is. He will not have any identity. Afraid, scared, he will not be able to take even a single step without fear, because nobody has loved him. Of course, the ego will not be there, but without it he will have no center. He will not become a buddha; he will be just dull and crippled, always feeling afraid.

Love is needed to make you feel fearless, to make you feel that you are accepted, that you are not useless, that you cannot be discarded in the junkyard. If children are brought up in a situation where love is lacking, they will not have egos, that's true. Their life will not have so much struggle and fight. But they will not be able to stand up for themselves at all. They will be always in flight, escaping from everybody, hiding in caves in their own being. They will not be buddhas, they will not be radiant with vitality, they will not be centered, at ease, at home. They will simply be eccentric, off-center. That will not be a good situation either.

So I don't support these psychologists. Their approach would create robots, not human beings--and robots of course have no problems. Or, they may create human beings who are more like animals. There will be less anxiety, less ulcers, less cancer, but that is not worth achieving when it means that you cannot grow to a higher peak of consciousness. Instead you would be falling downward; it will be a regression. Of course, if you become an animal there will be less anguish, because there will be less consciousness. And if you become a stone, a rock, there will be no anxiety at all because there is nobody inside to feel anxious, to feel anguish. But this is not worth achieving. One has to be like a god, not like a rock. And by that I mean it to have absolute consciousness and still have no worries, no anxieties, no problems; to enjoy life like the birds, to celebrate life like birds, to sing like birds--not through regression but by growing to the optimum of consciousness.

The child gathers ego--it is natural, nothing can be done about it. One has to accept it. But later on, there is no need to keep carrying it. That ego is needed in the beginning for the child to feel that he is accepted, loved, welcomed--that he is an invited guest, not an accident. The father, the mother, the family, and the warmth around the child help him to grow strong, rooted, grounded. It is needed, the ego gives him protection--it is good, it is just like the shell of a seed. But the shell should not become the ultimate thing, otherwise the seed will die. The protection can go on too long, then it becomes a prison. The protection must remain a protection while it is needed, and when the moment comes for the hard shell of the seed to die into the earth, it should die naturally so that the seed can sprout and life can be born.

The ego is just a protective shell--the child needs it because he is helpless. The child needs it because he is weak; the child needs it because he is vulnerable and there are millions of forces all around. He needs protection, a home, a base. The whole world may be indifferent but he can always look toward home, and from there he can gather significance.

But, with significance comes the ego. The child becomes egoistic, and with this ego arise all the problems you face. This ego will not allow you to fall in love. This ego would like everybody to surrender to you; it will not allow you to surrender to anybody--and love happens only when you surrender. When you force somebody else to surrender it i... Breaking Out of the Shell of the Ego

I have been always surprised by the number of people who come to me and say they are afraid of love. What is the fear of love? It is because when you really love somebody your ego starts slipping away and melting. You cannot love with the ego; the ego becomes a barrier, and when you want to drop the barrier between yourself and the other, the ego says, "This is going to be a death. Beware!"

The death of the ego is not your death; the death of the ego is really your possibility of life. The ego is just a dead crust around you, it has to be broken and thrown away. It comes into being naturally--just as a traveler collects dust on his clothes, on his body, and he has to take a bath to get rid of the dust. As we move through time, the dust of our experiences, our knowledge, of the life we have lived, of the past, collects. That dust becomes the ego. It accumulates and becomes a crust around you, which has to be broken and thrown away. One has to take a bath every day, in fact every moment, so that this crust never becomes a prison.

It will be helpful to understand where the ego comes from, to understand the roots.

A child is born and is absolutely helpless, particularly the human child. He cannot survive without others' help. Most children of the animals, the trees, the birds, can survive without the parents, can survive without a society, without a family. Even if sometimes help is needed, it is very little--a few days, at the most a few months. But a human child is so helpless that he has to depend on others for years. It is there that the root has to be sought.

Why does helplessness create the human ego? The child is helpless, he depends on others, but the ignorant mind of the child interprets this dependence as if he is the center of the whole world. The child thinks, "Whenever I cry, my mother runs immediately; whenever I am hungry, I just have to give an indication and the breast is given. Whenever I am wet, just a slight cry and somebody comes and changes my clothes." The child lives like an emperor. In fact he is absolutely helpless and dependent, and the mother and father, the family and his caretakers, are all helping him to survive. They are not dependent on the child, the child is dependent on them. But the mind of the child interprets this as if he is the center of the whole world, as if the whole world exists just for him.

And the world of the child is, of course, very small in the beginning. It consists of the mother, the caretaker, the father on the fringe--this is the child's whole world. These people love the child. And the child becomes more and more egoistic. He feels himself to be the very center of all existence, and in that way the ego is created. Through dependence and helplessness, the ego is created.

In fact the child's real situation is just the contrary from what he thinks; there is no real justification to create such an ego. But the child is absolutely ignorant, he is not capable of understanding the complexity of the thing. He cannot know that he is helpless, he thinks he is the dictator! And then for his whole life he will try to remain the dictator. He will become a Napoleon, an Alexander, an Adolf Hitler--your presidents, prime ministers, dictators, are all childish. They are trying to achieve the same thing they experienced as children; they want to be the center of the whole existence. With them the world should live and die; the whole world is their periphery and they are the center of it; the very meaning of life is hidden in them.

The child, of course, naturally finds this interpretation correct, because when the mother looks at him, in the eyes of the mother he sees that he is the significance of her life. When the father comes home, the child feels that he is the very meaning of the father's life. This lasts for three or four years--and the years at the beginning of life are the most important; never again will there be a time in a person's life with the same potential.

Psychologists say that after the first four years the child is almost complete. The whole pattern is fixed; throughout the rest of life you will repeat the same pattern in different situations. And by the seventh year the child has all his attitudes confirmed, his ego is settled. Now he moves out into the world--and then everywhere he encounters problems, millions of problems! Once you are out of the circle of the family, problems will arise--because nobody else bothers about you in the same way your mother bothered about you; nobody is as concerned about you as your father was. Instead, everywhere you find indifference, and the ego is hurt.

But now the pattern is set. Whether it hurts or not, the child cannot change the pattern--it has become the very blueprint of his being. He will play with other children and try to dominate them. He will go to school and try to dominate, to come first in his class, to become the most important student. He might believe he is superior but he finds that all the other children believe the same way. There is conflict, there are egos, there is fighting, struggle.

Then this becomes the whole story of life: there are millions of egos around you, just like yours, and everybody is trying to control, maneuver, dominate--through wealth, power, politics, knowledge, strength, lies, pretensions, hypocrisies. Even in religion and morality, everybody is trying to dominate, to show the rest of the world that "I am the center of the world."

This is the root of all problems between people. Because of this concept, you are always in conflict and struggle with somebody or other. Not that others are enemies to you--everybody else is just like you, in the same boat. The situation is the same for everybody else; they have been brought up in the same way.

There exists a certain school of psychoanalysts in the West who have proposed that unless children are brought up without their fathers and mothers, the world will never be at peace. I don't support them, because then children will never be brought up in any way! Those psychologists have something of truth in their proposal, but it is a very dangerous idea. Because if children are brought up in nurseries without fathers and mothers, without any love, with total indifference, they may not have the problems of the ego but they will have other, even more damaging and dangerous problems.

If a child is brought up in total indifference he will have no center. He will be a hotchpotch, clumsy, not knowing who he is. He will not have any identity. Afraid, scared, he will not be able to take even a single step without fear, because nobody has loved him. Of course, the ego will not be there, but without it he will have no center. He will not become a buddha; he will be just dull and crippled, always feeling afraid.

Love is needed to make you feel fearless, to make you feel that you are accepted, that you are not useless, that you cannot be discarded in the junkyard. If children are brought up in a situation where love is lacking, they will not have egos, that's true. Their life will not have so much struggle and fight. But they will not be able to stand up for themselves at all. They will be always in flight, escaping from everybody, hiding in caves in their own being. They will not be buddhas, they will not be radiant with vitality, they will not be centered, at ease, at home. They will simply be eccentric, off-center. That will not be a good situation either.

So I don't support these psychologists. Their approach would create robots, not human beings--and robots of course have no problems. Or, they may create human beings who are more like animals. There will be less anxiety, less ulcers, less cancer, but that is not worth achieving when it means that you cannot grow to a higher peak of consciousness. Instead you would be falling downward; it will be a regression. Of course, if you become an animal there will be less anguish, because there will be less consciousness. And if you become a stone, a rock, there will be no anxiety at all because there is nobody inside to feel anxious, to feel anguish. But this is not worth achieving. One has to be like a god, not like a rock. And by that I mean it to have absolute consciousness and still have no worries, no anxieties, no problems; to enjoy life like the birds, to celebrate life like birds, to sing like birds--not through regression but by growing to the optimum of consciousness.

The child gathers ego--it is natural, nothing can be done about it. One has to accept it. But later on, there is no need to keep carrying it. That ego is needed in the beginning for the child to feel that he is accepted, loved, welcomed--that he is an invited guest, not an accident. The father, the mother, the family, and the warmth around the child help him to grow strong, rooted, grounded. It is needed, the ego gives him protection--it is good, it is just like the shell of a seed. But the shell should not become the ultimate thing, otherwise the seed will die. The protection can go on too long, then it becomes a prison. The protection must remain a protection while it is needed, and when the moment comes for the hard shell of the seed to die into the earth, it should die naturally so that the seed can sprout and life can be born.

The ego is just a protective shell--the child needs it because he is helpless. The child needs it because he is weak; the child needs it because he is vulnerable and there are millions of forces all around. He needs protection, a home, a base. The whole world may be indifferent but he can always look toward home, and from there he can gather significance.

But, with significance comes the ego. The child becomes egoistic, and with this ego arise all the problems you face. This ego will not allow you to fall in love. This ego would like everybody to surrender to you; it will not allow you to surrender to anybody--and love happens only when you surrender. When you force somebody else to surrender it i...

Treba vrazit Ego do decaku......

https://www.youtube.com/watch?v=JHDmhqwZCBg&feature=player_embedded

Spoustu veci u ditete bych nespojoval s EGEM.Pokud se narodi a neni schopno se najist a postarat se o sebe.Tak se vlastne "snazi prezit"

Pokud mu zacnu vstepovat jiz ve skolce,skole"soutezivost " a touhu "neco dokazat" pak uz asi buduji jeho ego. Staci uz jen ciselne znamkovani a "ruzne odmeny"


Dite ma treba jen jiny nazor a uz se na nej vyviji tlak"Nic s tebe nebude! skoncis u lopaty!"

..uz od malicka je jim napriklad systemem "zhnusovana" poctiva prace...

Uz mi je vse jasne-BOW--FLOWER-

Od toho chlapceka sa vsetci mozme ucit-YES- Tam by Egu bylo smutne-NOSMILE-