Lakoff a Johnson: Metafory, kterými žijeme

nakl. Host, Brno 2002, přeložil Mirek Čejka


29. EXPERIENCIALISTICKÁ ALTERNATIVA: JAK DÁT NOVÝ VÝZNAM STARÝM MÝTŮM

Okolnost, že mýty subjektivismu a objektivismu vydržely v západní kultuře tak dlouho, poukazuje na to, že každý z nich slouží nějaké důležité funkci. Každý mýtus je motivován reálnými a rozumnými zájmy a každý má jisté zakotvení v naší kulturní zkušenosti.


CO EXPERIENCIALISMUS UCHOVÁVÁ ZE ZÁJMŮ, KTERÉ MOTIVUJÍ OBJEKTIVISMUS

Základním předmětem zájmu je u mýtu objektivismu svět vně individua. Tento mýtus po právu zdůrazňuje skutečnost, že jsou reálné věci existující nezávisle na nás, které kladou jistá omezení jednak na to, jak s nimi vstupujeme do interakce, jednak na to, jak je chápeme. Zaměření objektivismu na pravdivost a faktické poznatky se zakládají na významnosti takového poznání pro úspěšné fungování v našem fyzickém a kulturním prostředí. Tento mýtus je rovněž motivován starostí o poctivost a nestrannost v případech, kdy je to důležité a kdy je toho možno dosáhnout nějakým rozumným způsobem.

Zkušenostní (experiencialistický) mýtus v té podobě, jak jsme jej načrtli, všechny tyto zájmy a starosti sdílí. Experiencialismus se však odchyluje od objektivismu ve dvou základních věcech:

Existuje absolutní pravda?

Je absolutní pravda nezbytná k tomu, abychom uspokojili tyto zájmy a starosti - tedy zájem o poznání, které nám umožňuje, abychom úspěšně fungovali, a starost o poctivost a nestrannost?

Experiencialismus odpovídá na obě tyto otázky záporně. Pravda je vždycky relativní vůči porozumění, jež je založeno na neuniverzálním pojmovém systému. To ovšem nijak nevylučuje uspokojování legitimního zájmu o poznání a nestrannost, který motivoval mýtus objektivismu po celá staletí. Objektivita je neustále možná, avšak dostává nový význam. Objektivita stále znamená pozvedat se nad individuální předpojatosti, ať už jde o poznatky nebo o hodnoty. Avšak tam, kde je objektivita rozumná, nepožaduje absolutní univerzálně platné hledisko. Být objektivní znamená vždy relativitu vzhledem k pojmovému systému a množině kulturních hodnot. Rozumná objektivita by nemusela být možná tam, kde existují konfliktní pojmové systémy nebo konfliktní kulturní hodnoty, a je důležité mít schopnost přijmout to a uznat to, kdykoli tomu tak je.

Podle mýtu experiencialismu je vědecké poznání stále možné. Avšak vzdát se nároku na absolutní pravdu by mohlo dodat vědecké praxi více odpovědnosti, jelikož by se dospělo k obecnému povědomí, že vědecká teorie může zastírat stejně mnoho věcí, jak mnoho jich dovede osvětlit. Pokud by si lidé všeobecně uvědomovali, že věda neposkytuje absolutní pravdu, změnilo by to bezpochyby sílu i prestiž vědeckého společenství, jakož i praxi financování ze strany federální vlády. Výsledkem by byl rozumnější odhad toho, co je vlastně vědecké poznání a kde jsou jeho meze.


CO EXPERIENCIALISMUS UCHOVÁVÁ ZE ZÁJMŮ, KTERÉ MOTIVUJÍ SUBJEKTIVISMUS

Subjektivismus je motivován především vědomím, že význam je vždycky významem pro nějakého člověka. Co je smysluplné pro mne, záleží na tom, co má pro mne význam. A to, co má pro mne význam, nebude záležet pouze na mém racionálním poznání, ale i na mých minulých zkušenostech, hodnotách, pocitech a intuitivním vhledu do věcí. Význam není něco amputovaného a vysušeného; je to věc fantazie i záležitost tvorby vnitřních souvislostí. Objektivistický důraz na dosažení jakéhosi univerzálně platného hlediska zcela zanedbává to, co je pro jednotlivce důležité, intuitivně závažné a koherentní.

Zkušenostní (experiencialistický) mýtus souhlasí s tím že v porozumění jsou skutečně zahrnuty všechny tyto prvky. Jeho zdůrazňování interakce a interakčních vlastností ukazují, jak je význam vždy významem pro nějakého člověka. A jeho důraz na konstruování koherence prostřednictvím zkušenostních gestaltů podává vysvětlení, co to znamená, že je něco pro nějakého jedince významné. Nadto podává vysvětlení, jak porozumění využívá primárních zdrojů fantazie skrze metaforu a jak je možné dávat zkušenosti nový význam a vytvářet nové skutečnosti.

Experiencialismus se odchyluje od subjektivismu právě svým zamítáním romantické myšlenky, že obrazné porozumění je naprosto bez jakýchkoli omezení.

Souhrnně řečeno se domníváme, že zkušenostní (experiencialistický) mýtus je schopen uspokojit skutečné a rozumné zájmy, jimiž byly motivovány jak mýtus subjektivismu, tak objektivismu, avšak jednak bez objektivistické posedlosti absolutní pravdou, jednak bez subjektivistického trvání na tom, že fantazie je naprosto nespoutaná.

30. POROZUMĚNÍ

Za oběma mýty - mýtem objektivismu i subjektivismu - vidíme jednu jedinou lidskou motivaci, totiž zájem o porozumění. Mýtus objektivismu zrcadlí lidskou potřebu porozumět vnějšímu světu, aby člověk byl schopen v něm úspěšně fungovat. Mýtus subjektivismu se zaměřuje na vnitřní aspekty porozumění - co jednotliví lidé považují za smysluplné a kvůli čemu je jejich život hoden toho, aby byl žit. Zkušenostní (experiencialistický) mýtus naznačuje, že tyto dva zájmy nejsou v protikladu. Nabízí perspektivu, z jejíhož hlediska lze vyhovět oběma z nich současně.

Staré mýty mají jednu společnou perspektivu: člověka, který je odtržen od svého prostředí. V rámci objektivistického mýtu vyrůstá zájem o pravdu ze zájmu o úspěšné fungování. Vychází-li se z předpokladu, že člověk je odtržen od svého prostředí, pak se úspěšné fungování chápe jako ovládání tohoto prostředí. Odtud pocházejí objektivistické metafory VĚDĚNÍ JE SÍLA a VĚDA DÁVÁ VLÁDU NAD PŘÍRODOU.

Základním tématem mýtu subjektivismu je pokus překonat odcizení, které vyplývá z pojetí člověka jako odtrženého od svého prostředí a od ostatních lidí. K tomu pak patří i zaujetí svým já - zaujetí individualitou a spoléhání se na osobní pocity, intuici a hodnoty. K romantické verzi ještě patří kochání se smysly a city i pokusy splynout s přírodou tím, že se jí pasivně oddáváme.

Experiencialistický mýtus zaujímá perspektivu člověka jakožto součásti svého prostředí, nikoli jako člověka, který je od něho odtržen. Zaměřuje se na neustálou interakci s fyzickým prostředím a s jinými lidmi.V prostředí se nedá fungovat, aniž bychom je proměňovali nebo jím byli proměňováni.

U zkušenostního mýtu se porozumění rodí z interakce z neustálého jednání s prostředím a jinými lidmi. Vynořuje se na povrch takto: přirozená povaha našich těl a našeho fyzického a kulturního prostředí zavádí do naší zkušenosti strukturu v podobě přirozených dimenzí toho typu, o němž jsme mluvili. Opětující se zkušenost vede k vytváření kategorií, jež jsou zkušenostními gestalty právě s těmito přirozenými dimenzemi. Takovéto gestalty definují v naší zkušenosti koherenci. Své zkušenosti rozumíme přímo, vidíme-li jak je koherentně strukturována na základě gestaltů které se zrodily přímo z interakce s naším prostředím a v něm. Své zkušenosti rozumíme metaforicky, používáme-li gestaltů z jedné oblasti zkušenosti pro strukturaci zkušenosti v jiné oblasti.

Z hlediska experiencialismu závisí pravda na porozumění, které se rodí z fungování ve světě. Právě skrze takové porozumění splňuje experiencialistická alternativa požadavky objektivistů na vysvětlení pravdy. Právě skrze koherentní strukturaci zkušenosti experiencialistická alternativa uspokojuje subjektivistické požadavky osobního významu a smyslu.

Experiencialismus však poskytuje více než pouhou syntézu, která by uspokojila motivační zájem objektivismu a subjektivismu. Zkušenostní (experiencialistický) výklad porozumění poskytuje perspektivu bohatšího pohledu na významné oblasti zkušenosti v našem každodenním životě jako jsou:

Interpersonální komunikace a vzájemné porozumění
Sebeporozumění
Rituál
Estetická zkušenost
Politika

Máme dojem, že objektivismus i subjektivismus poskytují na všechny tyto oblasti ochuzený pohled, protože každý z nich opomíjí motivační zájmy toho druhého. A oba pak opomíjejí ve všech těchto oblastech kreativní porozumění založené na interakci. Zaměřme se nyní na experiencialistický výklad povahy porozumění v každé z těchto oblastí.

INTERPERSONÁLNÍ KOMUNIKACE A VZÁJEMNÉ POROZUMĚNÍ

Pokud lidé, kteří spolu mluví, nemají společnou kulturu, poznání, hodnoty a předpoklady, může být vzájemné porozumění mimořádně obtížné. Takové porozumění možné je na základě dohody o významu. Aby se bylo možno s někým o významu dohodnout, musíme si uvědomovat a musíme respektovat rozdíly co do pozadí u obou komunikantů i okolnosti, kdy jsou tyto rozdíly důležité. Je zapotřebí dosti velkého rozdílu v kulturní a osobní zkušenosti, abychom si byli vědomi, že rozdílné pohledy na svět skutečně existují a jaké vůbec jsou. Je zapotřebí i trpělivosti, jisté pružnosti v pohledu na svět a velkorysé shovívavosti vůči chybám, jakož i talentu při hledání správné metafory pro sdělení závažných částí nesdílených zkušeností nebo pro zvýraznění sdílených zkušeností a oslabení důrazu na zkušenosti ostatní. Metaforická fantazie je rozhodující dovedností při navazování kontaktu a při sdělování povahy nesdílené zkušenosti. Tato dovednost spočívá do značné míry ve schopnosti přizpůsobit svůj pohled na svět a upravit způsob kategorizace své zkušenosti. Problémy vzájemného porozumění nejsou nic exotického; vznikají při každém důkladnějším rozhovoru, u něhož je důležité porozumění.

Když na tom opravdu záleží, význam se téměř nikdy nesděluje podle metafory POTRUBÍ, tj. když jeden člověk předává jistou neměnnou, jasnou propozici jinému člověku s pomocí výrazů v běžném jazyce, kde obě komunikující strany mají k dispozici všechnu relevantní společnou znalost, předpoklady, hodnoty atd. Když jde do tuhého, význam se projednává, dohaduje: pomalu si začneme uvědomovat, co máme společného, o čem se dá bezpečně mluvit, jak se dá komunikovat o nesdílené zkušenosti nebo jak vytvořit sdílenou představu. Při dostatečné pružnosti, jak přizpůsobit svůj pohled na svět, a při dost velkém štěstí, šikovnosti a shovívavosti se jistého vzájemného porozumění dosáhnout dá.

Komunikační teorie založené na metafoře POTRUBÍ mohou mít nejen žalostné důsledky, ale mohou nadělat i mnoho škody, pokud se jich používá nekriticky ve velkém měřítku, řekněme při státním dozoru nebo u počítačově zpracovávaných úředních kartoték. Zde se téměř nikdy nepočítá s tím, co je nejpodstatnější pro skutečné porozumění, a předpokládá se, že slova v úředních papírech a kartotékách mají význam sama o sobě - význam odhmotněný, objektivní, srozumitelný. Žije-li společnost do velké míry podle metafory POTRUBÍ, pak je pravděpodobným produktem tohoto faktu nedorozumění, pronásledování a mnoho horších věcí.

SEBEPOROZUMĚNÍ

Schopnost sebeporozumění předpokládá schopnost porozumění vzájemného. Zdravý rozum nám říká, že je snadnější rozumět sobě samým než rozumět lidem jiným. Koneckonců máme tendenci domnívat se, že k pocitům a myšlenkám vlastním máme přímý přístup, ale nikoli k pocitům a myšlenkám toho druhého. Jako by sebeporozumění mělo před vzájemným porozumění přednost, a v jistém smyslu tomu tak je. Avšak jakékoli hlubší porozumění tomu, proč děláme to, co děláme, proč cítíme to, co cítíme, proč se měníme, jak se měníme, ba i proč věříme tomu, čemu věříme, nás posunuje za nás samé. Porozumění sobě samým není nepodobné jiným formám porozumění - vychází z našich neustálých interakcí s naším fyzickým, kulturním a mezilidským prostředím. Přinejmenším ty dovednosti, které jsou vyžadovány pro porozumění vzájemné, jsou nezbytné i pro přístup k sebeporozumění. Stejně jako při vzájemném porozumění neustále vyhledáváme společné jádro zkušenosti, hovoříme-li s druhými lidmi, tak i při sebeporozumění neustále hledáme, co sjednocuje naše vlastní rozmanité zkušenosti, abychom svému životu dodali koherence. Stejně jako vyhledáváme metafory, abychom zvýraznili a učinili koherentním to, co máme společného s někým jiným, tak hledáme i osobní metafory, abychom zvýraznili a učinili koherentním svou vlastní minulost, své přítomné činnosti a také své sny, naděje i cíle. Velkou částí sebeporozumění je hledání náležitých osobních metafor, které dávají našemu životu smysl. Sebeporozumění vyžaduje nekonečné probírání a opětné vypořádávaní se s významem vlastních zkušeností pro sebe samého. Například v terapii tvoří velkou část sebeporozumění vědomé rozpoznání dříve nevědomých metafor a toho, jak podle nich žijeme. Patří k tomu neustálá konstrukce, nových koherencí ve vlastním životě, koherencí, které dodávají nový význam starým zkušenostem. Proces sebeporozumění je plynulé rozvíjení nových životních příběhů pro sebe samého.

Ke zkušenostnímu (experiencialistickému) postoji k procesu sebeporozumění patří:
Rozvoj uvědomování si metafor, podle nichž žijeme, a uvědomování si toho, kdy vstupují do našeho běžného života a kdy nikoli
Získání zkušeností, které mohou tvořit základnu pro alternativní metafory
Vytvoření „zkušenostní pružnosti"
Účast v nekončícím procesu nazírání vlastního života prizmatem nových alternativních metafor

RITUÁL

Neustále provozujeme rituály, a to od neformálních, jako je příprava snídaně, s touž každodenní posloupností kroků nebo jako je sledovaní poledních zpráv v televizi od začátku až do konce (ačkoli jsme je už viděli v šest ráno); až po chození na fotbal, na slavnostní recepci, na přednášky významných hostí univerzity a tak dále až po nejslavnostnější předepsané obřady náboženské. Všechno to jsou opakované strukturované praktiky, některé vědomě naplánované do posledních podrobností, některé provozované uvědoměleji než jiné a některé vznikající spontánně. Každý rituál je opakovaným, koherentně strukturovaným a jednotným aspektem naší zkušenosti. Když takové rituály provozujeme, dodáváme svým činnostem strukturu a smysl, potlačujeme chaos a rozdílnost ve svých činnostech na minimum. Podle našich termínů je rituál jistým druhem zkušenostního gestaltu. Je to koherentní posloupnost činností strukturovaná na základě přirozených dimenzí naší zkušenosti. Náboženské rituály jsou typicky metaforické druhy činností, k nimž obvykle náleží metonymie - předměty reálného světa, které zastupují entity ve světe definovaném pojmovým systémem náboženství. Koherentní struktura rituálu je běžně chápána jako paralela některých aspektů takové skutečnosti, jak ji nazírá náboženství.

Každodenní osobní rituály jsou rovněž zkušenostními gestalty a sestávají z posloupností činností strukturovaných podle přirozených dimenzí zkušenosti – struktury části-celku, fáze, příčinných vztahů a prostředků k dosahování cílů. Osobní rituály jsou tedy přirozené druhy činností pro jednotlivce nebo pro členy jisté subkultury. Mohou ale nemusejí být metaforickými druhy činností. V Los Angeles je například běžné účastnit se rituální činnosti jízdy v blízkosti domů hollywoodských hvězd. Je to metaforický druh činnosti založený na metonymii DŮM ZASTUPUJE ČLOVĚKA a na metafoře FYZICKÁ BLÍZKOST JE OSOBNÍ BLÍZKOST. Ostatní každodenní rituály, ať už jsou metaforické, nebo ne, poskytují zkušenostní gestalty, které mohou být základem pro metafory, např. „Nevíš, čemu otevíráš dveře", „Vyhrňme si rukávy a pusťme se do práce" atd.

Předkládáme k úvaze, že

Metafory, podle kterých žijeme, ať už kulturní, nebo osobní jsou částečně zachovávány v rituálu.
Kulturní metafory a hodnoty, které z nich vyplývají jsou předávány dále rituálem.
Rituál tvoří nenahraditelnou součást zkušenostní základny našich kulturních metaforických systémů. Nemůže existovat kultura bez rituálu.

Analogicky nemůže existovat koherentní pohled na své já bez osobního rituálu (typicky neformálního a spontánně se vytvářejícího druhu). Stejně jako naše osobní metafory nejsou nahodilé, nýbrž tvoří systémy, jež jsou koherentní s našimi osobnostmi, tak i naše osobní rituály nejsou nahodilé, nýbrž jsou koherentní s naším názorem na svět, jakož i s námi samými a s naším systémem osobních metafor a metonymií. Naše implicitní a typicky nevědomá pojetí sebe samých, i hodnot, podle nichž žijeme, se asi nejsilněji odrážejí v drobných věcech, které děláme neustále znovu a znovu, tj. v neformálních rituálech, které se zrodily v našem běžném životě spontánně.

ESTETICKÁ ZKUŠENOST

Viděno z úhlu experiencialismu je metafora záležitostí fantazijní racionality. Umožňuje porozumění jednomu druhu zkušenosti na základě jiného druhu, vytvářejíc koherence díky zavádění gestaltů, které jsou strukturovány přirozenými dimenzemi zkušenosti. Nové metafory jsou s to vytvářet nová porozumění a tedy i nové skutečnosti. To by mělo být zřejmé v případě básnických metafor, u nichž je jazyk médiem, skrze něž se vytvářejí nové pojmové metafory.

Metafora však není pouze věcí jazyka. Je to věc pojmové struktury. A pojmová struktura je nejen věcí intelektu - zahrnuje i všechny přirozené dimenze naší zkušenosti včetně aspektů smyslových zkušeností: barvy, tvaru, struktury, zvuku atd. Tyto dimenze strukturují nejen zkušenost tohoto světa, nýbrž i zkušenost estetickou. Každé umělecké médium si vybírá jisté dimenze své zkušenosti a vylučuje jiné. Umělecká díla poskytují nové způsoby strukturace naší zkušenosti na základě těchto přirozených dimenzí. Umělecká díla vytvářejí nové zkušenostní gestalty, a tedy i nové koherence. Z hlediska zkušenostního (experiencialistického) je umění v obecném smyslu věcí fantazijní racionality a jistým prostředkem,jak vytvářet nové skutečnosti.

Estetická zkušenost tak není omezena na oficiální umělecký svět. Může se objevit ve kterémkoli aspektu našeho běžného života, jakmile si povšimneme nebo vytvoříme pro sebe samé nové koherence, které nejsou součástí našeho konvencializovaného vnímání nebo myšlení.

POLITIKA

Politická debata se typicky týká tematických okruhů svobody a ekonomiky. Člověk však může být i svobodný, i ekonomicky zajištěný, ale vést přitom zcela prázdnou existenci bez jakéhokoli smyslu. Vidíme, že metaforické pojmy SVOBODY, ROVNOSTI, BEZPEČÍ, EKONOMICKÉ NEZÁVISLOSTI, MOCI atd. jsou různé způsoby, jak se nepřímo dostat k otázkám smysluplné existence. Jsou to všechno nezbytné aspekty adekvátní diskuse tohoto problému, avšak pokud víme, žádná politická ideologie se nestaví k této hlavní otázce přímo. Ve skutečnosti mnoho ideologií argumentuje, že záležitosti osobní nebo kulturní smysluplnosti jsou druhotné nebo se o nich bude jednat později. Každá taková ideologie je odlidšťující.

Politické a ekonomické ideologie jsou zarámovány do metaforických termínů. Jako všechny ostatní metafory i politické a ekonomické metafory mohou ukrývat aspekty skutečnosti. Avšak v doméně politiky a ekonomie mají metafory větší váhu, protože omezují naše životy. Určitá metafora v politickém nebo ekonomickém systému může díky tomu, co ukrývá, vést k degradaci člověka.

Všimněme si pouze jednoho příkladu: PRÁCE JE PŘIROZENÝ ZDROJ PROSTŘEDKŮ. Většina moderních ekonomických teorií, ať už kapitalistických nebo socialistických, bere práci jako jistý přírodní zdroj nebo zboží, na stejné úrovni jako suroviny, a mluví z téhož hlediska o její ceně a dodávaném množství. Ale touto metaforou je zastřena povaha práce. Nečiní se žádného rozdílu mezi smysluplnou prací a odlidšťující prací. Mezi všemi statistikami týkajícími se práce není ani jedna o smysluplné práci. Pokud přijmeme metaforu PRÁCE JE PŘIROZENÝ ZDROJ prostředků a budeme-li předpokládat, že cena prostředků definovaná takto má být stále nízká, pak se stane levná práce něčím dobrým, podobně jako levná nafta. Vykořisťování lidí skrze tuto metaforu je nejzřetelnější v zemích, které se chlubí "potenciálně nevyčerpatelnými zdroji levné pracovní síly" - neutrálně znějící ekonomické tvrzení, které skrývá skutečnost lidské degradace. Avšak potenciálně všechny větší průmyslové země, ať kapitalistické nebo socialistické, užívají ve svých ekonomických teoriích i politikách téže metafory. Slepé přijímání této metafory může skrýt degradující skutečnosti, ať už jde o nesmyslná dělnická a úřednická místa v průmyslu "vyspělých" společností nebo o potenciální otroctví všude na světě.