Ľudská duša -
Detská duša po potrate
Pocit viny jsem cítil kvůli tomu, že jsem nevědomě přejímal nějaké vzorce z kolektivního vědomí, jakmile jsem si to vyříkal sám se sebou, vyříkal jsem si to i s tou duší, vím že s ní tak jako tak v nějakém vztahu jsem.
Mám nějaké letmé zkušenosti z Rodinných konstelací. Nechtěné, potracené nebo z jiného důvodu nenarozené děti jsou celkem typické "rodinné tajemství", které dokáže v systému nadělat zmatek (asi jako všechno, co se zamlčuje) ať už jsou okolnosti nebo osudy jakékoli.
Byla jsem dostkrát u toho, když si někdo potřeboval podobnou zamotanici (ať se týkala předků nebo jeho samého) zpracovat a několikrát dělala v systému i "herce", zastupujícího duši potracených či mrtvě narozeného děťátka...
U toho mi docela došlo, jak hrozný úraz je taková věc pro ženu.
Ta ďěťátka ale nikoho nesoudí - ani se na nikoho nezlobí, jejich dušičky jsou spíš takoví pozorovatelé cvtkotu (někdy docela pobavení, jako by jim ani o nic nešlo). Přitom vědí, jaká je situace, proč se matka rozhoduje, jak se rozhoduje...
Nejhůř ze všech to odnášejí a nejdýl zpracovávají vždy maminky (ať už je potrat přirozený nebo uměle vyvolaný) a VŽDY to potřebuje hodně ošetřit...
Samotné konstelace to realizují aspoň dodatečně sehraným modelovým PŘIJETÍM dítěte oběma rodiči a uznáním jeho místa v rodinném systému... takovou nějakou symbolickou rozpravou mezi nimi... Asi jde o to, tu bezvýhradnou lásku, navzdory okolnostem, které to nasměrovaly jinam, vyjádřit, pozvat jej navždy do svého srdce... Tak nějak se to tam, konec konců taky ošetřuje i vzhledem k celému rodinnému systému a všem jeho členům.