Láska a vzťahy -
Top vlastnost
neznámy | 31.10.2016 15:45
Překvapivý elaborát. Jak uchopit myšlenky, a přitom netahat pod hladinu?
Z principu ti rozumím, přesto vidím nesrovnalosti.
Rozdělím "své" myšlenky na několik reakcí:
Vztah. To je, jako když spadne zlatý list do potoka a unáší ho proud. A lidé v něm stojí na břehu, proti sobě. Nikdy vedle sebe. To je totiž princip zamilovanosti: spojnice protikladů. Dva světy, co se nestřetnou. Ne, pokud se zamilovanost nepromění na něco trvalého.
Ti lidé můžou nechat list unášet proudem, můžou ho pozorovat. Můžou, jeden nebo druhý, ovlivňovat jeho směr. Můžou mu pomoci, můžou ho utopit. Nebo můžou od potoka úplně odejít. Jenže to už se nikdy nedozví, jakou by list zvolil cestu.
Z principu ti rozumím, přesto vidím nesrovnalosti.
Rozdělím "své" myšlenky na několik reakcí:
Vztah. To je, jako když spadne zlatý list do potoka a unáší ho proud. A lidé v něm stojí na břehu, proti sobě. Nikdy vedle sebe. To je totiž princip zamilovanosti: spojnice protikladů. Dva světy, co se nestřetnou. Ne, pokud se zamilovanost nepromění na něco trvalého.
Ti lidé můžou nechat list unášet proudem, můžou ho pozorovat. Můžou, jeden nebo druhý, ovlivňovat jeho směr. Můžou mu pomoci, můžou ho utopit. Nebo můžou od potoka úplně odejít. Jenže to už se nikdy nedozví, jakou by list zvolil cestu.
neznámy | 31.10.2016 15:46
„schopnost soustředit se na to dobré v člověku“
Normálně bych to asi shrnula pod slovo porozumění, ale nakonec tomu tak není, že? Protože porozumění druhému je přijmout nejen jeho (své) světlo, ale i stín. Nevím, jestli bych měla odvahu hledět jen do světla. Mě by nejspíš oslepilo. Naše vnímání je subjektivní. Co jinému přináší radost, jiný nepochopí. Člověk ve svém základním nastavení asi nemůže pochopit všechny. Pak je mu tedy za potřebí vytvářet vztahy a vazby.
Mě by třeba zajímalo, co je, podle tebe, to dobré v člověku. -COFFEE-
Myslím si totiž, že rozlišení na dobré a zlé má přesně tu moc, jakou tomu dáme.
Ideál. Myslím si, že se s ideálem, představou již rodíme. Že to není něco druhotného. Spíše je otázka, kdy si ten obraz v sobě uvědomíme. Jakou zkušeností musíme projít, aby měl ideál pevnější obrysy. Kdo nám ho na chvíli připomene. Myslím si, že ve skutečnosti nehledáme druhého, ale sebe.
Normálně bych to asi shrnula pod slovo porozumění, ale nakonec tomu tak není, že? Protože porozumění druhému je přijmout nejen jeho (své) světlo, ale i stín. Nevím, jestli bych měla odvahu hledět jen do světla. Mě by nejspíš oslepilo. Naše vnímání je subjektivní. Co jinému přináší radost, jiný nepochopí. Člověk ve svém základním nastavení asi nemůže pochopit všechny. Pak je mu tedy za potřebí vytvářet vztahy a vazby.
Mě by třeba zajímalo, co je, podle tebe, to dobré v člověku. -COFFEE-
Myslím si totiž, že rozlišení na dobré a zlé má přesně tu moc, jakou tomu dáme.
Ideál. Myslím si, že se s ideálem, představou již rodíme. Že to není něco druhotného. Spíše je otázka, kdy si ten obraz v sobě uvědomíme. Jakou zkušeností musíme projít, aby měl ideál pevnější obrysy. Kdo nám ho na chvíli připomene. Myslím si, že ve skutečnosti nehledáme druhého, ale sebe.
neznámy | 31.10.2016 15:47
„protože pokud bychom se hned na začátku vzájemně znali, pak by asi soužití bylo nemožné“
Lidé se nikdy nebudou vzájemně znát. Můžeme mít tu představu, že se známe. Můžeme mít vysokou pravděpodobnost, že se v odhadu trefíme. Můžeme kráčet spolu, nebo vedle sebe, ale nemůžeme s druhým prožít veškeré jeho zkušenosti. Jsme i nejsme jím. Můžeme pozorovat, být. Učit se, sdílet. Můžeme prožívat vnitřně, nebo mluvit. Ale emoce dvou lidí vedle sebe nikdy nebudou úplně stejné.
Pokud bys na začátku druhého skutečně znal, nepotřeboval bys ho. Žít s ním by pak bylo jako žít se sebou samým. Ale i tak si myslím, že jako místo, kde si člověk může odpočinout, by takový vztah sloužit mohl. Je otázka, zda to přijmout.
Lidé se nikdy nebudou vzájemně znát. Můžeme mít tu představu, že se známe. Můžeme mít vysokou pravděpodobnost, že se v odhadu trefíme. Můžeme kráčet spolu, nebo vedle sebe, ale nemůžeme s druhým prožít veškeré jeho zkušenosti. Jsme i nejsme jím. Můžeme pozorovat, být. Učit se, sdílet. Můžeme prožívat vnitřně, nebo mluvit. Ale emoce dvou lidí vedle sebe nikdy nebudou úplně stejné.
Pokud bys na začátku druhého skutečně znal, nepotřeboval bys ho. Žít s ním by pak bylo jako žít se sebou samým. Ale i tak si myslím, že jako místo, kde si člověk může odpočinout, by takový vztah sloužit mohl. Je otázka, zda to přijmout.
neznámy | 31.10.2016 15:48
„ láska do velké míry oslepuje a činí ideály reálnými.
měřítkem této reality je pak stupeň zamilovanosti.“
Oslepuje zamilovanost, ne láska.
----------------------------------
„ láska pak je umět odpustit či žít s tím druhým i přesto že vím jaký je.
protože ani já sám nejsem "bez viny", tedy bez vady.“
Láska je nehledat na druhém, a tím i na sobě, vady. Láska je nesoudit. Přijímat. Pokud vidíš, co se ti nelíbí – je to tvoje projekce. Ten druhý nemůže za to, že nenaplňuje tvou představu ideálu.
měřítkem této reality je pak stupeň zamilovanosti.“
Oslepuje zamilovanost, ne láska.
----------------------------------
„ láska pak je umět odpustit či žít s tím druhým i přesto že vím jaký je.
protože ani já sám nejsem "bez viny", tedy bez vady.“
Láska je nehledat na druhém, a tím i na sobě, vady. Láska je nesoudit. Přijímat. Pokud vidíš, co se ti nelíbí – je to tvoje projekce. Ten druhý nemůže za to, že nenaplňuje tvou představu ideálu.
marcie | 1.11.2016 20:42
neviem, možno som ti celkom neporozumela ... ale mala som dojem, že sa chceš vo vzťahu primárne sústrediť na svetlo ... čo podľa mňa bez súčasnej akceptácie tmy nie je možné - a čím jasnejšie svetlo, tým zákonite aj väčšia tma (monentálne "frčím" na Alanovi Wattsovi -PUH-) ...
Stránka:
Počítam horoskop...