pratele..

Myslím si, že keď sa nájdu takí, ktorí sa k sebe skutočne hodia, medzi ktorými je pravá duševná láska, tam záleží každej žene a každému mužovi na vzťahu maximálne, bez ohľadu na stupeň emancipácie. Ak je vzťah nepravý, tam samozrejme na vzťahu až tak partnerom nezáleží, či už s emancipáciou, alebo bez nej. Nemyslím si preto, že u ženy je to emancipácia, ktorá rozhoduje o tom, či jej na vzťahu záleží alebo nie.

A ty vieš vlastne čo je to pravá duševná láska? Čo od nej vlastne možno očakávať? Poznáš výrok Chalíla Džibrána o vzťahu muža a ženy " Nechte větry nebes ať tančí mezi vámi"? Myslíš že duševná láska by mohla súvisieť trocha aj s duševnou slobodou každého z tých dvoch? Dokázal by si ty niekoho takto milovať? Načo posudzovať niekoho, že či mu viac , či menej na vzťahu záleží? Najdôležitejšie je predsa to, čo človek cíti predsa.

Nechce sa mi filozofovať o tom teraz, ale skončím to pre tentoraz vetou, že mne sa nezdá, že ženám na vzťahu záleží v poslednej dobe nejako menej ako mužom. V dnešnej dobe je to vo vzťahoch zväčša len o nejakej majetníckosti, obmedzovaní sa kvôli tomu druhému,žiarlivosti...chýba tolerancia a pochopenie a to je problém dnešných vzťahov...a hlavne kopec ľudí je spolu len zo zvyku a to je smutné.

no my sme pochopili zee ty pravi muzsky jsou vyprodani:D

Nejspíš to bude tím,že vztah je dost abstraktní pojem a hodně (lží) se pod něj schová ;). Lidem kterým "záleží na vztahu" záleží ve skutečnosti na pozitivech,která má pro ně samé. Pozitivech,o která nechtějí přijít ani za cenu omezení druhého - tak zmizí láska,pochopení a tolerance,vznikne majetnickost a žárlivost.
Chalíl tohle musel vědět,jinak by tak přesně nenaordinoval preventivní léčbu -ZZZZ--THUMBSUP-.

:)...rada čítam Proroka, zbožňujem čo Chalíl píše o požitku...o včele a kvetine...

Nedá mi to, musím vám napísať kúsok z toho. :)
Citujem:

Když si odpíráte potěšení, často jen ukládáte žádostivost do tajných koutů svého nitra.
Kdo ví, jestli to, co sme dnes zdánlivě lhostejně přešli, nečeká na zítřek?
I vaše telo zná své dědictví a svůj oprávněný nárok a nenechá se podvést.
A tělo je harfou duše, a je na vás, zda bude znít líbeznou hudbou nebo zmatenými zvuky.

A nyní se v hloubi duše ptáte: " Jak rozpoznáme to, co je v požitku dobré, od toho, co není dobré?"
Vyjděte do polí a zahrad a naučíte se, že pro včelu je požitkem sbírat med z květiny, ale právě tak je požitkem pro květinu dávat med včele.
Neboť pro včelu je květina zdrojem života a pro květinu je včela poslem lásky, a obě, včela i květina, dávání a přijímání rozkoše potřebují a prožívají je v extázi.
-FLOWER--FLOWER--FLOWER-

...takže básník říká...opylovat opylovat opylovat? -LOL--LOL--LOL-

...pre jednoducho zmýšľajúcich sa to takto pochopiť dá-LOL-no pre tých čo dokážu medzi riadkami čítať ? jáááj nádhernééééééé-FLOWER--FLOWER--FLOWER-

Znáš starou tibetskou báji o dvou včelách které žily v nádherném božském lotosovém ráji?
Povídka se jmenuje "povídka z lotosového háje" a z původních zdrojů ji sepsala orientalistka A.D.Neelova. Taky nádherné.

-NOOO-veru a hodila som to do googlu a nič-SAD-

Tak jo dá se to na jeden zátah.

Povídka z lotosového háje.
A.D.Neel

Povídka z lotosového háje je jako většina tibetských děl báseň s náboženskou tématikou. Existuje více verzí, které se však navzájem od sebe výrazně neliší. Kdo byl autorem? Jak je to v Orientě obvyklé nemáme o něm žádné opravdu hodnověrné zprávy. Dokonce se tvrdí, že vypravěčem událostí, které se odehrály v lotosovém háji byl bůh. Ve skutečnosti nás příběh zavádí do oblasti mytologie a jeho hlavní hrdinové nejsou lidské bytosti, nýbrž dvě včely. Román je plný opakování a kvůli jeho délce jsem ho nereprodukovala přesně dle originálu. Neustálé opakování jedné myšlenky by západního čtenáře unavilo a snížilo by jeho zájem na příběhu obou včel.
Kéž mocný Manjuscri ochranuje tuto práci!

V dávných dobách existovala okouzlující krajina posvěcená dotekem nohou jogína Padma Gyalpy. Bohyně Dolma naldjorma zde žila ve své vlastní podobě. Tato krajina ležela na vysoké hoře jménem Lotosová hora. Na ní se rozprostíraly široké aleje, které protínaly lesy v nichž se nacházela jeskyně z horského křištálu zářící krásy, jejíž lesk se podobal vycházejícímu měsíci. Jmenovala se Bílá lotosová jeskyně.
Jednoho dne se v ní usadil mladý brahmán, Padma Gyalpo (Ten, který má radost z lotosových květin), který přišel z poustevny z lesa květů.
Tento mladý eremita znal všechny věci, procestoval všechny krajiny a byl v harmonii se vším. Přijal příkázání královského způsobu života, které se nazývá „bezchybným jednáním podobným lotosu“ a cvičil je v křištálové jeskyni, v které se oddával meditaci. Nedaleko odtud se rozprostíral háj plný lotosových květů uprostřed velkého lesa. S ním hraničila široká paseka, jejíž zem pokryta třpitící se travou se podobala zelenému zrcadlu.
Mezi lotosovými květy se nacházely hrdé, které čněly na vysokých stoncích, kvetoucí, které doširoka rozevřely své kalichy, zralé květy plné medu, mladé, které se sotva odvážily z vody, pučící květy podobající se sepnutým rukám, zraněné s odtrženými lístky, uschlé květy, staré s odumřelými listy, smějící se lotosy, které hrdě otevřely své květy, jiné, které se skryly.
Mezi všemi těmito lotosy byly tři pýchou zahrady. Dva z nich se rozevřely do šíře, zatímco ten třetí vypjal v hrdém růstu své dokonale krásné květy vzhůru.
Ještě nikdy se žádná včela neusadila na jeden z těchto květů, aby ochutnala jeho nektaru, ikdyž početné včelí roje prolétaly plné nadšení lotosovým hájem.
Mezi včelami byl obzvláště nápadný jeden pár. Mužík byl velmi malý, zlaté barvy. Jmenoval se Padma Dab-yang („List velkého lotosu“). Ženuška byla tyrkysově modrá a jmenovala se Padma Ngang-Nyen(„Krásná lotosová řeč“)
Zlatá včela v rozpuku mladosti byla vynikající inteligence, velkorysého srdce, přátelské mysli a stále zamilovaná.
Tyrkysová včela byla stejně tak velkomyslná a laskavá, mírná, zbožná, jednoduchá, upřímná bez zlomyslnosti, nikdy zvědavá nebo žárlivá.
Oba manželé se milovali nevýslovně a nepřestávali si činit milostná vyznání a něžně se pozorovat. “Ó má milovaná“ řekl jednoho dne Padma Dab-yang ke své ženě. „ Tvůj zbožňováníhodný, tak mladý, půvabný zjev by mohl vzbudit žárlivost bohyň. Který umělec by mohl navrhnout tak úžasné barvy jaké má tvé jemné tělo. Tvá krása je stejně jako radost , kterou požíváme plodem ctnostných činů, které jsme vykonali v našich dřívějších životech.. Tento jemný koberec květů, který nikdo neutkal, nektar, který nám nabízejí květy a který stokrát různě chutná jako opravdový elixír života, všechny tyto vzácnosti jsme nezískali námahou v tomto životě, jsou to plody zásluh, které jsme získali v minulosti.
Jestliže nasměrujeme naše myšlení na svatou nauku, pak bychom mohli naše bytí srovnat se svobodným životem člověka. Tyto dvounohé bytosti nadané mocí řeči a všezahrnujících poznatků, které se přesto dopouštějí zlého jednání, se nám nejeví záviděníhodnými.
Ó má okouzlující milá, prosím vyslechni mě. Tato překrásná zahrada, tyto nádherné květy plné vonícího nektaru, tyto nespočetné včelí roje, které prospěvujíc létají okolo, tato celá veselá hra nebude mít věčného trvání. Později se vynoří nesčetná nebezpečí a náhody, které náš život změní a poslové smrti se k nám budou blížit stále víc.
Chceme náš život strávit vyhledáváním radostí? Co se nám dnes jeví jako hodno dosažení není v pravdě skutečné. Stále jen usilujeme o dosažení materiálních cílů. Ikdyž bychom tomu obětovali celý svůj život, stejně nedojdeme konce všech snah a úkolů, které vytváří zmatek světa. A když náš život skončí, jaký dobrý skutek získáme z našeho působení?
Jaké přednosti nabízí zahrada ikdyby byla ještě kouzelnější, když ji budeme muset jednou opustit? Vezmi si má slova k srdci, má milovaná. Popřemýšlej nad tím a nech nás odevzdat se náboženskému životu. Co o tom soudíš milá? Nechtěla by ses mu zasvětit?
Tyrkysově zbarvená včela naslouchala pozorně a odvětila:
„Ó můj milovaný muži, tvá slova jsou rozumná a moudrá. Ty pane mého srdce, tvá slova jsou pravda sama. Přijímám tvé dobře míněné rady jako nektar nesmrtelnosti, který stéká z božských oblastí: štastný život, který my blažené včely v této kvetoucí zahradě trávíme je výsledkem činů dobroty, které jsme vykonaly v dřívějších životech.Toto štěstí ale nebude trvalé. Koloběh přírody zabraňuje sám jeho trvání. Naše krása, naše bohatství jsou klamné a pomíjivé. Naše štěstí nám nepřináší dokonalé uspokojení a my stále hledáme nové radosti.
Nechme svá srdce obrnit a posílit pro námahu, kterou na sebe vezmeme. Jsem ve svém srdci pevně rozhodnuta. Ano, můj milovaný, zasvěťme náš život praktikování nauky.
Dobré skutky, které jsou učiněny pominou. Co je nahromaděno, posbíráno, získáno, přijde nakonec jiným k dobru.
Žáci a příznivci, které jsme s láskou kolem sebe shromáždili a laskavě s nimi jednali se nás zřeknou a stanou se nástroji v rukách našich nepřátel. Domy, které jsme postavili a v kterých jsme bydleli se stanou pastí, v které nás překvapí smrt. Pole, která obděláváme a od kterých očekáváme sklizeň, se stanou místem krvavé lázně pro červy a hmyz. To je odvrácená strana všeho, co se v tomto světě jeví jako dobré a žádoucí.
Přesto než se definitivně rozhodneme, musíme to zvážit. Ve spěchu podniknuté věci bývají jen málokdy úspěšné. Když si naše rozhodnutí pevně vtisknem do srdce, bude náš rozum o to silnější.
V této době žil dubtob jménem Tön kun droub pa (ten který dokončil všechny věci)v této krajině. Byl přívětivý, jemný, mírumilovný a velmi nakloněn každému pomoci . Když navštívil lotosový háj stal se svědkem rozmluvy obou včel a přistoupil k nim.
Padma Dab-yang a Padma Ngang-Nyen mu vyšli vstříc, vrhli se mu k nohám a projevili mu svou úctu. „Ó velký mudrci, seznámil by jsi nás s naukou jež se podobá učení Buddhy? Jste světlem jeho nauky, ztělesněním všech jeho učitelů. Nechte nás podílet se na vašich zkušenostech a vědění, které jste nabyl. Ukažte nám cestu kterou kráčeli Bodhisattvové, buďte milosrdný a přijměte nás za své žáky.
Když je dubtob slyšel, zaradoval se. Pozvedl svůj hlas a pravil:“Vzdávám úctu nejvznešenějšímu mezi lidmi, ochránci bohů, neporovnatelnému zachránci a duchovnímu vůdci všech bytostí. Vzdávám úctu nejvyššímu ze sakjů. Kéž se srdce bytostí šesti světů přikloní k jeho učení.
Ó vy štastné včely, které jste byly ke mně přitaženy silou svých dřívějších skutků. Chcete-li opravdu žít dle nauky, slyšte má slova. Jsou věrným opakováním slov Buddhů. Sdělují samotné bytí pravdy.
Běda! Bytosti šesti světů bloudí od věčnosti v koloběhu světa jsouce podrobeny klamu činů. Během nespočetných let nezaslechly nauku. Setkání s učením Buddhy je právě tak zřídkavé jako spatření hvězdy za jasného dne. Buddha současného věku, syn Suddhodana, ten který je čtvrtým světovým Buddhou potřikráte otočil kolem zákona. Perioda pěti tisíc let v níž jeho vliv bude působit dosud neskončila. Ještě je všem možno nastoupit cestu moudrosti.
„Zjevíli se nám mistr znalý nauky jež nás laskavě přijímá a my tuto možnost nepřijmem, možná již nikdy nezažijeme zrození, v kterém nám bude nabídnuta tato příležitost.
Běda! V klamu zapletené bytosti pokládají přechodné věci za trvalé. Těla- z prvků utvořené nádoby jsou pomíjivé. Jejich obsah, životní princip bytostí je rovněž pomíjivý. Největší mezi lidmi, duchovní dobyvatelé a bohové, také ti všichni nemají věčného trvání. Samotný Brahma a bohové nejsou věční. Také Brahma, pán všech bytostí bude chycen lasem smrti.
Lidé se podobají zvířatům, která zavřena na jatkách čekají na svou smrt. Ale smrt nekončí v nicotě. Koloběh světa přijme lidi opět a vede je zde či tam k novým zrozením. Obyvatelé bědných světů musí snášet muka vedra nebo nadměrné zimy, Ydagové jsou mořeni hladem a žízní. Zvířata se požírají navzájem. Lidé mají krátký život a trpí tisíci zly. Lha ma ying nepřetržitě válčí.
Bohové trpí, protože znají ohraničení svého života v ráji. Všude vládne neštěstí jež jak moře plamenů zahaluje bytosti.
Všechny věci jsou tvořeny silou příčin. Nádhery božských oblastí a děsná bída pekelných světů jsou přirozeným plodem skutků a nemají žádnou jinou příčinu.
Aby mohlo být kráčeno s jistotou po cestě spásy je osvícený vůdce, jež vlastní nejvyšší poznání, nezbytný. Takový vůdce je v našich časech velmi težko k nalezení. Přesto když chybí podobáme se slepcům na cestách. Proto si najděte především někoho, komu by jste se mohli svěřit.“ Po těchto slovech požehnal Tön kun droub pa pln něhy oběma včelám a vzdálil se.
Všude kudy prošel byly přání a dobré záměry těch, kteří ho viděli, mu naslouchali nebo také o něm jenom slyšeli, splněny. Jako kometa se svým zářivým ohonem protíná nebe, tak zanechal Dubtob závan štěstí za sebou.
Pospíchajíc vpřed, aniž se dotkl půdy dorazil do kláštera Migmeen-thiglai.
Zde se proměnila jeho tělesná schránka v ohnivé moře plamenů. Stejně jako uhasne oheň když vyhoří materiál, stejně tak vyhasly tyto plameny a materiální a duchovní elementy, které tvořily postavu Tön kun droub py se zcela rozpustily.
Nějakou dobu po odchodu Dubtoba se obě včely Dabyang a Ngang-nyen snažily uskutečňovat meditace pravdy, kterou se naučily a upravovaly dle ní své jednání. Pomalu ale zanikla vzpomínka na mudrce a jeho rady a oni se opět oddali svému bezstarostnému poletování v lotosovém háji. Hráli si s jinými včelami a opájeli se nektarem z lotosů.
Jednoho dne, když Dab-yang létal vysoko na nebi, zatímco Ngang-nyen se hluboko ponořila do lotosového květu se náhle nebe zatáhlo těžkými bouřkovými mračny, které se položily jako stín mezi nebe a zemi. Pod tíhou temnoty, která začala zahalovat rybník uzavřely lotosy své květy a Ngang-nyen již neměla čas uprchnout z květu a zůstala v něm uzavřena. Plna zděšení a téměř udušena tlakem lístků mohla jen slabě volat „cup,cup,cup“.
Dab-yanga, který viděl jak se nebe zatahuje a jeho žena není s ním byl zachvácen neklidem a slétl spěšně k lotosovému rybníku. Dorazil k hrdému lotosu, který Ngang-nyen obzvlášť milovala.
Pevně uzavřená květina tvořila jenom malinký balónek, z kterého se ozývalo jen slabé sténání. V zoufalém zděšení Dab-yang pochopil, že jeho okouzlující žena je uzavřena v lotosovém květu a vzlykajíc se obrátil na všechny strany.“Běda, běda, jak strašný osud! Co si mám jen v tomto hrozném neštěstí počít? Proč přišla tato náhlá pohroma?
Ó vy zářící hvězdy, které ozařujete na své nebeské pouti zemi, jaká zlá sudba zakryla v okamžiku vaši tvář?
Co se stalo z mojí krásnou milou?
Kde je má družka, která tak půvabně brázdila vzduch na svých průsvitných křídlech.?
Co se sní stalo, s tou která zpívala tak melodické písně a něžná tajemství.?
Kde je má milá s krásným úsměvem, která tak líbezně kráčela na svých jemných šesti nožkách?
Kde je ta, jež je částí mého srdce?
Ó, ukaž se mi, Ngang-nyen, má milovaná. Srdce tvého drahého se chce rozskočit.
Ó vy hrozné černé mraky!
Kdo na nás nevinné včely seslal tak strašné neštěstí?
Ó lotose s tisíci plátky nechceš se otevřít? A ty nádherné, dobrotivé slunce nemůžeš odehnat tyto temné mraky?
Kéž by jsi z nich vystoupilo a opět ozářilo a ohřálo zemi.
Ó větře,nechceš rozehnat tyto neblahé mračna? Proč nejsem mužem, který má moc otevřít silou tento uzavřený lotos.
Ale jsem jen bezmocnou včelou. Nechce mi pomoci žádný bůh, který by rozkázal mrakům aby se vzdálily? Ó Ngang-nyen! Ngang-nyen!
Ze svého vězení zaslechla Ngang-nyen, která byla úplně tiše a zatím načerpala trochu sil, bědování svého milého a zavolala:„Dab-yang! Dab-yang!“
Její hlas, který stěží pronikal pevně sevřenými lístky, zněl uchu Dab-yanga jako tlumené mumlání. Když je zaslechl, naplnila jeho srdce veliká radost. Ještě žije jeho milovaná a on nepochyboval, že unikne smrti. Ubohá tyrkysová včela však nesdílela jeho naději, nýbrž myslela plna smutku:
„Je politováníhodné, že jsme tak málo času věnovali meditacím o vzácné nauce mudrce Ton kun droub py. Neslíbíli jsme, že tak budeme činit po celý náš život? Navrátili jsme se k našim lehkomyslným zábavám a dny našeho života byly promarněny.Teď jsem uzavřena v hrobě a brzy zhynu bídnou smrtí. Možná ale přece jenom zasvitne ještě slunce a ohřeje svými paprsky lotos, jež se otevře a umožní mi uniknout.“
Protože však věděla o Dab-yangově rdousivé bolesti, chtěla ho utěšit. Možná je to naposled, kdy by ji mohl ještě slyšet.
Ó můj ušlechtilý Dab-yangu, jak smutný úděl mi brání uzřít tvůj milý obličej.
Proč mě musí král smrti tak náhle odnést do své říše?
Všechny věci, který byly naší radostí se mi staly nepřáteli. Tyto jemné okvětní lístky, které byly naším radostným ložem, se staly tvrdým žalářním kamenem.
Sladký nektar, který jsme pili se stal jedovatým nápojem, v kterém utonu.
Ó můj milovaný druhu! Moudrý Doubtob, který nás poučil o nauce, nám ukázal , že všechny pozemské věci jsou pomíjivé. Teď zde máme důkaz. Ještě před chvílí jsme požívali štěstí, které se podobalo bohům, teď dlím u bran do říše smrti, v níž musím nastoupit dlouhou, odvážnou(smělou) cestu bardem.
Odcházím a nelituji svého jemného těla ani že opustím své přátele včely, ani této voňavé zahrady. Ale toužím po tobě, můj milovaný Dab-yangu. Během celé doby našeho manželství jsi mi říkal jenom něžná slova. Byl jsi my stále věrný a vždy ochotný pomoci, mé srdce puká při pomyšlení, že bych tě již nikdy více neměla vidět.
„Ó Ngang-nyen! Ngang-nyen“, křičel Dab-yang, který svoji bolest již nemohl zadržet. „Uklidni se a seber odvahu. Nebezpečí jsou jen chvilková a každé vždy skončí. Tyto černé mraky nemohou navždy viset v prostoru. Překrásné sluneční paprsky budou opět ozařovat zemi.
Existují moudré bytosti, které znají prostředky, jak zvítězit nad temnotou.Ve městech a skalách žijí havrani s černým peřím, kteří svým krákoráním zvěstují orákula. Když se jednoho z nich zeptám na radu, jistě mi ji dá. Pod římsami a střechami vysokých budov hnízdí různé druhy vrabců. Nemoli by provést rituály k naší záchraně?
Ve studnách, loužích a na jiných vlhkých místech bydlí žáby se silným hlasem. Jsou považovány za posly hadích božstev. Když je pokorně poprosím, bezpochyby nám pomohou.
Ve skalních rozsedlinách a vysokých kmenech stromů přebývají hrůzu vzbuzující hadi. Prý jsou ztělesněním zlých vodních duchů. Když je poprosíme o ochranu, mohli by mraky rozehnat.
V horách a podzemních norách přebývají asketičtí svišti, kteří se celý svůj život oddávají meditaci. Říká se, že dosáhli pravdy nejvznešenějšího Ting gne dzina. Když by chtěli, tak by mohli silou své koncentrace zapůsobit na mraky a rozptýlit je.
Na vrcholcích stromů v listnatých korunách přebývá kukačka, roztomilý zpěvák s jantarovým peřím. Prý přivolává dešťové mračna. Když jí dary získám, mohla by je opět odehnat.
V líbezných nížinách severu se pasou oslové s bílou tlamou, kterou předávají poselství bohům. Tvrdí se, že vlastní vzácný kámen, který přitahuje sluneční záři. Když je úpěnlivě poprosíme mohli by pozvednout své tlamy a vyrazit volání o pomoc.
Všude v úkrytech ze sítí číhají v záloze vrazi s deviti nohami, kteří jsou pokládáni za ztělesnění zlých duchů. Když je požádáme o radu, snad objeví možnost jak odvrátit toto nebezpečí..
Ve výškách nebe létá orel na mocných perutích a usedá s pronikavým křikem na vrcholky hor. Když ho snažně poprosíme snad použije svou neodolatelnou moc kvůli nám.
Nemůže existovat žádná neblahá moc, která by se nedala odvrátit.
Vládne vůle jež vytváří možnosti k činům. Má vůle byla přemožena. Ale povstane opět.
Budu hledat a najdu možnost jak Ngang-nyen osvobodit.
S těmito myšlenkami odlétl Dab-yang hledat pomoc. Zeptal se havrana, který mu odpověděl:“Nagas posílají bouřkové mraky a Kyongové, kteří poroučejí větrům je mohou odehnat. Existují různé způsoby jak toho dosáhnout. Asi hrozí bouře, ale nebude mít vážnějších následků. „
Představený schromáždění vrabců řekl: „ Moc tohoto shromáždění se podobá velkému ohni, který může přeměnit les v popel. Jakpak by nemohla zabránit neštěstí, které je v porovnání s majestátností stromů pouhou trávou. Ukažte se pouze velkorysí v obětinách, které přinesete.“
Po těchto slovech svolal schromáždění a všichni začali mumlat liturgické formule.
Žába řekla:“Popravdě jsou tmavé mraky dílem zlých Nagas. Když je poprosíte, budou je umět odehnat.“ A upřela svůj zrak k nebi. Had pravil:“vyrušení vodní duchové posílají těžké tmavé mraky plné krupobití. Mám moc je odehnat.“ A hned začala tvořit tajemné znaky svým tělem, které se vlnilo sem a tam.
Svišt řekl:“Přerušuješ mou meditaci. Ale pomohu ti, zlatá včelo, chci pro tebe vyslovit dobrá přání. Buď přesvědčen, že se nestane nic zlého.“ A svišt se opět usadil s polo přivřenýma očima.
Kukačka řekla:“ Mraky přinášejí déšť. Přicházejí a odcházejí na příkaz bohů tak jak jim poručí.Modrá kukačka má trochu moci nad deštěm. Použiji ji pro tebe.“ A začala se pohupovat a komíhat na větvích.
Bílý osel Kyang řekl:“Neudělal jsi špatně, že jsi se na mě obrátil. Pysky mužného Kyanga jsou samy dosti mocné vyvolat hlasité zvuky, a ty jsou v pravdě jak magický drahokam, který splňuje přání. Jako koště smete mraky z nebe.“ Nakrčil pysky a obrátil je proti nebi.
Pavouk řekl:“Sotva existuje prostředek jak odstranit mlhu z nebe. Ale když mi doneseš dost masa a hmyzu, provedu k tomu nutné obřady.“ A začal horlivě příst síť.
Orel řekl:“Já ovládám nagasy, živím se hady a žábami, kteří jsou jejich miláčky. Pohyb mých spárů přináší bouři a nechává zazářit bleskům. Přemůžu nagasy.“ A vylétl vysoko na nebe a vyrazil pronikavý výkřik.
Dab-yangovi vzešla nová naděje poté co obdržel ode všech těch vynikajících a velmi slavných zvířat utěšující přísliby a pospíchal zpět k lotosovému rybníku, kde byla Ngang-nyen uvězněna. Brzy bude osobozena, myslel si. Zatímco ale nacházel útěchu v těchto myšlenkách, stávaly se mraky čím dál temnější až pokryly celou oblohu a zahalily zemi do hluboké temnoty .
Už s hrozivým rachotem burácí hřmění už se ledový závan větru zvedá z hloubky prostoru, sviští přes roviny a vyvrací stromy. Ještě silněji se sevřou květy lotosů. Ubohá uvězněná tyrkysová včela je drcena tlakem květů. Pylové tyčinky jí bodají jako jehly.“ Dab-yangu, Dab-yangu! Volá tiše. „Teď zde v tomto vězení zemřu!“
Hřmění se stále více přibližuje a stává se čím dál silnější. Ještě jednou zasténá Ngang-nyen:“ Dab-yangu! Vlny brázdí rybník. Cítím jak jsou lotosy zmítány sem a tam a jak na sebe naráží. Budou padat kroupy a tráva bude rozdrcena, květy roztrhány, ovoce shozeno, stromy vyvráceny a dokonce i skály budou pukat. Měla bych uletět, ale nemohu. Ó Dab-yangu, teď chápu, že koncem všech věcí je zničení. Vše co je složeno se musí opět rozložit.
Laso krále smrti je položeno kolem mého hrdla a táhne mě vší mocí. Slova jako: zabij, zabij, bij, bij znějí kolem mne. Cítím se vržena do neznámé říše, v níž musím kráčet sama.
Klamný děsivý obraz šesti světů září z dálky jak nesčetné hvězdy. Nikoho tam není, kdo by mne přijal a ochraňoval.
Ó můj milovaný Dab-yangu, přikloň se k nauce a neváhej již. To je mé poslední přání, má poslední rada. Můžeš mě slyšet? Snažně tě prosím, vyhledej si úkryt, který tě ochrání před smrtelným krupobitím. Přeji ti dlouhý, ctnostný život a splnění tvých prání. Žij blaze na vždy.
Tak zemřela Ngan-nyen.
Dab-yang jen stěží rozpoznával slova, která se ve smrtelném zápase stávala stále slabší. Bylo mu jakoby mu srdce probodly jehly a jen slabý výkřik žalu mu unikl.
Vítr zesílil své kvílení. Oslnivé blesky ozařovaly černou oblohu, obrovské kroupy hučivě padaly z nebe. Zdálo se, že země puká.
Dab-yang se ukryl ve skalní jeskyni. Krupobití dále zuřilo, tlouklo do skal a brázdilo je. Z malých potůčků se staly divoké bystřiny, louky se proměnily v močály, vysoké rostliny byly vytrženy, menší zatlačeny do prachu, ještě menší zcela zničeny.
Náhle bouře ustala. Tmavé mraky se roztrhly a slunce zazářilo ve vší kráse.
Dab-yang opustil svůj úkryt a letěl k lotosovému rybníku. Jaký strašlivý obraz se mu naskytl! Tráva a malé květiny tvořily mazlavou hmotu. Lotosové květy se ponořily pod hladinu hned jak začalo krupobití a teď jeden po druhém opatrně vyplouvaly a půvabně se kolébaly na hladině. Květ ve kterém byla uvězněna nešťastná Ngag-nyen nebyl zničen. Ngag-nyen ale utonula, když se květ ponořil do vody a její malé rozdrcené tělíčko teď bylo přilepeno na vlhkých listech, které se začínaly otevírat.Při tomto pohledu byl Dab-yang naplněn tak hlubokou bolestí, že se zdálo, že mu pukne srdce. Proudy slz skrápěly jeho tvář. Před jeho očima se lotosový květ znovu otevřel do zářivé čistoty svítícího slunce a množství včel létalo plno radosti mezi nimi.
Z Ngag-nyeniny tyrkysové krásy zbylo již jen trochu prachu a Dab-yang byl provždy sám.
“Běda, běda!“ zvolal Ó jaká strast. Bolest to je, jež je základem světa. Všechno je klam, všechno se promění v utrpení. Kolem spěchající radosti se brzy stávají smutkem a zoufalstvím.
Jen na okamžik se otevřou krásné květy, aby v příštím spadly na zem.
Jen na okamžik se rozprostře nádherná koruna, která teď leží rozházená po zemi.
Ráno byla zahrada ještě plna krásy, teď je místem zničení.
Před pár hodinami ještě žila má vroucně milovaná, teď již je tělo a duch rozdělen. Jen okamžik užíval její štastný muž Dab-yang nádherného štěstí po jejím boku. Teď se stal kořistí zoufalé bolesti. Jen okamžik a královna včel se svými malými šesti nožkami se stala neživou mrtvolou.
Myslím-li na tyto věci je mé nitro plno žalu, otupělé a drásáno strachem. Strašlivý král smrti uchvátil náhle moji milou. Kdy přijde pro mě?
Ó moudrý mistře, měl jsem lépe následovat tvé učení!
Může se mé srdce ještě změnit? Mohu od teď vést moudrý a svatý život? Ó mistře, prosím uděl mi svoji milost!
S takovými pocity letěl Dab-yang, zlatá včela, bezcílně nebo spíše přitahován tajemnými vlivy ke křištálové jeskyni, v které přebýval mladý poustevník Padma Gyalpa. Obdařen nadpřirozenými schopnostmi, věděl o Dab-yangově příchodu a znal také jeho rozpoložení.
Vždy toužila tato zlatá včela po učení Buddhy, přemýšlel eremita. Ale možná, že ji jen neštěstí, které ji teď potkalo naplnilo odporem ke světu a ona brzy zapomene na svůj záměr a stane se bezstarostnou a bezmyšlenkovitou. Přijmu ji a podpořím ji v jejích dobrých úmyslech.
Když Dab-yang prolétal okolo, zavolal na něj:
“Jak to můj přiteli, že prolétáš okolo mé křištálové jeskyně a tak melancholicky náříkáš? Vím, že tvá krásná žena byla chycena lasem smrti. Žalostná událost, ale nesmíš se tak soužit, musíš se vzchopit. Jen praktikování pokynů sdělených naukou a uskutečnění hlubokých pravd, které zjevuje nás mohou učinit šťastnými. Požitky světa nás lákají, ale přinášejí jenom zklamání. Když jsi stratil svoji družku, nechceš hledat jinou? Nikdy se nestává, že by smrt jednoho člena rodiny zničila celý rod. Změna je potravou života, který sám je vzdouváním pomíjivých jevů.
Náhlé nadšení a víra bez rozumného základu jsou jen přechodné. Přemýšlej o tom. Kdo se uchýlí do samoty hor bez dostatečné duchovní pevnosti, toho samota zděsí. Varuji tě, zlatá včelo.“
Pohnut slovy poustevníka odpověděl Dab-yang:
„Ó synu z řad brahmánů, vy žijete štastně v této osamělosti a těšíte se z vůně lotosových květů. Váš soucit s pokornou, bezmocnou, malou včelou je mi nekonečné drahý.
Milý Padma Gyaipo, váš duchovní učitel musel být Buddhou, od nějž jste přijal hluboké pravdy. Vy jste je pochopil a jste jimi veden.
Žijete štastně a zpíváte veselé písně ve své křišťálové jeskyni. Vyslyšte moji motlitbu.
Snažně Vás prosím: Zapějte mi píseň oslavující stezku spásy. Zasvěťte mě do učení o nestálosti a neskutečnosti všech věcí.
Ukažte mi přednosti duchovního osvobození a pomozte mi ho pochopit.
Neboť já, malá včela Dab-yang, chci vést život v osamocení.
Chci celý svůj život zasvětit meditaci a své vlastní myšlenky chápat jen jako pomíjivou, proměnlivou hru..
¨Zapřísahám Vás můj velmi milý příteli, přijměte mě a poučte mě jasnými srozumitelnými slovy bez hádanek a tajemství.“
Po těchto slovech si eremita pomyslil:
Dab-yang to myslí vážně, není ukvapený. Bezpochyby je obdařen nadprůměrným rozumem a vydrží. Vyhovím jeho přání a vhodně ho poučím.
Tak promluvil:“Malá včelo, ty která jsi se odevzdala vznešenému osudu. Já, žák moudrého mistra ti budu hlásat ušlechtilou nauku. Dobře naslouchej a horlivě usiluj přizpůsobit tomu své jednání.

Loď nesoucí bytosti pluje v moři klamu.
Oni v ní bojují mezi sebou v tlačenici, která je všechny zahubí. Bolest přeskakuje z jednoho na druhého rychlostí požáru v džungli.
Každý se odvrací od činů dobroty
A tak je štěstí právě tak krátkodobé jako svit jitřenky při rozbřesku.
Protože se každý oddává zlému konání, rozšiřuje se neštěstí pomalu stále více, jako stíny večera. Chtivost, nenávisti a hněv je dírou jež propadá štěstí lidí a bohů jako zrna.

V dávných dobách byl svět pln krásných měst.
Jejich obyvatelé se setkávali mezi sebou tak, že k sobě létali jako ptáci. Jejich štěstí se podobalo stěstí obyvatel božských sfér.
Řídili je panovníci jejichž vláda se rozprostírala přes všechny čtyři kontinenty a přilehlé ostrovy. Zákon deseti přikazů vzkvétal.
Lidé se rozrůstali a obydlovali sféru bohů. Bohové se rozrůstali a naplňovali zahrady a zemi květinami.

Dnes se svět sestává z hromady ruin. Tvrdá země, kterou nelze obdělat zabírá stále větší prostory. Lidé se těší na slavnostech, při nichž si břicha plní masem a krví. Poslové pekla vládnou nad nimi. Jejich vláda je udržována na hekatombách krve.
K bídě odsouzeni vrhají se bytosti jedna na druhou. Podvod a sobectví jsou nejvyšším zákonem.

Skuteční lidé zmizeli a na jejich místo nastoupili ničemové a podvodníci.
Mistři černé vědy, kteří znají tajemství smrtících nemocí a umění vražd se těší blahobytu.
Král na svém trůnu je podvodník.
Nespravedlivě a lstivě trestá nevinné.
Zrádně vhání své poddané do války

Velcí lámové podvádí. Zahalují náboženské učení do závoje tajemna a zvěstují lživá proroctví.
Prodávají zasvěcení za materiální statky.
Magickými prostředky usilují o dosažení vlády.
Jejich celé náboženství je kejklířstvím, když tvrdí že vyhánějí zlo, jež ohrožuje obecný lid.

Ve své osamělé chýši se dopouští poustevník podvodu.
Tráví svůj čas spaním. Před obyčejným lidem ale zaujímá vznešené pózy a vykonává zvláštní gesta.
V opuštěných zastrčených krajích schovává svůj majetek
Nechává se laiky, kteří ho obklopují zasypávat lichotkami.

Také obecný lid se dopouští podvodu.
Jejich myšlení krouží jako kolo hrnčířovo jen kolem jejich vlastních potřeb. Světský člověk číhá, aby viděl jak se věci mají a poté následuje nejsilnějšího.


Postoje lidu se podobají jarnímu dni.
Jejich jednání je proměnlivé: v jednom okamžiku je výrazné v dalším skryté.
Jejich stálost je možno srovnat se sosákem včely, který je vidět jen při jídle. Po něm zmizí.
Úcta, kterou lid prokazuje se podobá postavám na obraze, jež mohou být na povrchu pěkné, ale za nimi není nic. Jejich víra a důvěra je podobna ragů z plic, které naplní ústa, ale žaludek nenasytí.

Zbožní se dopouštějí podvodu.
Jejich pozornost a jejich myšlenky jsou jak pulci žab.
Mají příliš velikou hlavu a příliš štíhlý ocas.
Jejich úsilí je jak žabí huba.
Jsou horliví v naslouchání ale ne v uskutečňování
Podvádí své duchovní učitele.
Celý svůj život se honí za světskými požitky.
Když se přiblíží čas jejich smrti, bijí se v prsa a naříkají.
Uspokojují se předsevzetími do budoucna
Ale kdo ráno ještě žil, je už večer vychladlý.

Ó můj příteli, to co jsem ti právě řekl, jsem ještě nikomu nesdělil. Pokud se tvé pocity shodují s mými, budeme putovat společně cestou mudrců. Odstraníme všechny světské zájmy jako kámen z cesty.
Budeme se věnovat s největší horlivostí studiu nauky.
Zahodíme všechny rituální formality.
Chceš se tedy připojit, ty vyvolená včelo?

Říká se, že při vyslechnutí této řeči nabyl Dab-yang, hluboce přesvědčen o její pravdivosti duchovního osvícení.

:)vďaka...už som to aj prečítala:), ale k tým posledným odstavcom sa určite ešte vrátim:)