Odpor hmoty/transformace hmoty v ducha

V jedné mé oblíbené knize se píše...

"Za všemi jevy viditelného světa působí prasíla, zpětná snaha k sjednocením, která se projevuje jako přitažlivost mezi vzájemně se doplňujícími kladnými a zápornými polovinami........
Síla která drží pohromadě Zemi a vše co je hmotné v její atmosféře, není síla země samotné, ale působí pouze na Zemi z jejího středu.........
Země je poznatelná. Jestliže vše co je poznatelné je poznatelné jen proto, že bylo odtrženo od "ničeho-všeho" a odtržení je jen zdánlivé, protože doplňující polovina zůstala v neprojeveném....
Přitažlivost Země táhne tedy celou zemi do "ničeho-všeho", jež stojí mimo čas i prostor, aby dosáhla opět sjednocení.....
To by byl návrat k rajské jednotě, k Bohu, k blaženosti.....
Překážkou je odpor hmoty. Bez odporu hmoty není možné žádné stvoření....
Všechno co se objevilo v tomto poznatelném světě, vypadlo z jediného bodu vesmíru, který se pak stal svým vlastním středem. Ted už to nejde nazpět, protože vrátit se do božské jednoty nedovolí hmotě její vlastní odpor. Návrat do božské jednoty-k Bohu-je možný jen tím když bude hmota zduchovněna.....
Proto sestupuje jeden aspekt Boha do hmoty, přijímá její vlastnosti, oživuje ji jako Já, aby zduchovnění, osvobození bylo umožněno.....
Každý človek, který se změní z bytosti ztotožňující se s tělem v bytost ve svém duchu znovu probuzenou, božskou, a jehož vědomí se ztotožňuje s božským Já, splnil svůj úkol. Zduchovnil kousek Země. O jeden krok posunul osvobození Země......
Tato vůle, toto úsilí po sjednocení, jímž se vyznačuje každá láska, projevuje se ve všem, tedy i v našem těle, jako váha........"

Je to složité, ale nutné abyste pochopili aspoň trochu na co se chci vlastně zeptat x)

Kde vy u sebe vnímáte nejvíc nebo největší odpor hmoty?

Já jsem to začala trochu víc pozorovat ve svém životě i přímo ve svém těle a asi to fakt funguje. Hlavně když je nějaký problém, uvědomovat si kde je ten "odpor hmoty" silnější a pracovat pak s tím produchovněním.
Přišlo mi to zajímavé tak posílám dál k diskuzi : )

A jak konkrétně pocituješ na fyzickým těle odpor hmoty?

Pekný citát :), tak nejako to vnímam aj ja.
Ale otázka je zložitá, hm, zamyslím sa, možno na niečo prídem. :)
Daj svoju skúsenosť.

Z akej knihy to je? Autor?

Právě každý to asi bude vnímat jinak, jestli vůbec. A já taky přesně nevím jestli jsem chytla pointu : )

Ale vnímám to jako blok, tlak, i bolest v těle. A velikou tíhu. To se třeba objeví vždycky když jdu nějakým způsobem sama proti sobě.
Ale podobně intenzivní pocit znám i když už je člověk jakoby blízko rozvzpomenutí se. To je spíš jako tah x)

A pak si to částečně spojuju i s pojmem vásány.

Elisabeth Haich - Zasvěcení

:D
Tú knihu má doma, dávno prečítanú. Asi je čas zobrať ju do rúk znovu. :)

Ten pocit v těle je spojen s nějakou strnulostí, lpěním nebo naopak uspěchanou touhou přeskočit nutný vývoj, protože každý tu "vzpomínku" máme v sobě. Ona to ani není vzpomínka.
Obojí má podobný základ a to je ta touha po "domově".

Konkrétně to já osobně vnímám asi nejvíc skrze vztah s partnerem.

Kdekoliv nás to hodně táhne aniž bychom věděli proč, to je podle mě ono. Může to být minulost, může to být i budoucnost.

Nevím jestli jsem to pochopila dobře...ale já vnímám určitou bolest nebo spíš stesk, fyzicky v oblasti hrudi, krku a hlavy. Stesk po něčem, ale nevím po čem. Ten pocit je přítomný neustále, jen je někdy více či méně zastíněný jinými prožitky.

Určitě pochopila dobře.
A máš ho i některými prožitky zesílený?

Vím, že souvisí se vzpomínkami. Vyvolají ho určité situace, zrakové vjemy, zážitek z hudby, reakce na určité osoby, některá místa, přírodní scenerie... a taky sny, které se odlišují od běžných snů. Všechny tyhle věci jsou jako když se rozezvučí a rozvibruje struna, která se táhne bůhví odkud a bůhví kam...těch strun je hodně a každá z výše vyjmenovaných vzpomínek rozvibruje určitou z nich. A nad tím vším je něco, co to všechno spojuje a to je právě ten pocit stesku...
Když bych měla uvést příklad, tak třeba...jako tříleté dítě jsem mě fascinoval obrázek, který visel u prababičky v kuchyni. Byl na něm výjev z gotického sálu s černobílou dlažbou a to mi vyvolalo tak živou vzpomínku něčeho známého, že jsem měla záblesk toho, jak stojím v podobném sále jsem dítě, protože mě někdo drží za ruku. Nevím jestli jsem dívka či chlapec, nerozlišuji to. Té osobě dosahuji ani ne do pasu a vidím z ní jen tu ruku, která mě drží za moji, rukáv a oděv od pasu dolů..a to je všechno, jen takový mžik...a právě při tom je přítomen ten pocit stesku v hrudi.
Nebo mám sen, kde si vzpomenu, že jsem měla tři děti a jedno z nich mi zemřelo v kojeneckém věku a po probuzení ten pocit skutečnosti zůstává tak intenzivní...a zase ten pocit stesku...nevím co to je, možná to souvisí s minulými životy.

Děkuji-FLOWER-
Ten pocit znám moc dobře....

Na konci knihy Kámen mudrců od Anker Larsen má doslov dr. Eduard Tomáš.

Citujem:
"Jeden můj dobrý duchovný učitel kdysi řekl: "Lidé zažívají svět obráceně. Hmota, která je iluziorní, je vnímaná jako skutečná, Duch, jenž je skutečný, není vnímán vůbec." "


Inak tá kniha je úplne úžasná, doporučujem :)

Krásně to doplňuje : )
Eduarda Tomáše mám moc ráda. A Kámen mudrců jsem ještě nečetla. Děkuji moc za tip -FLOWER-