Vlastná tvorba -
O sebe
neznámy | 8.1.2017 13:18
Život mi prestrel biedny stôl.
Stvrdnutý chlieb, horkú soľ,
skysnuté víno ponúkol.
Za dobro dal slinu, blato.
Ja ďakujem i za to,
že na stôl kvet dať zabudol.
V horúcom lete, v čase žní,
v júlovom sparnom poludní,
slnko mi zatmenie tôní.
S náručou prázdnou, v túžbe len
som bozkávala lásku –Sen,
blažená, že ľúbiť viem.
I za to, Život, ďakujem.
Stôl prestretý na bielo.
Na ňom Kristovo telo.
Chlieb, voda, víno, soľ.
Boh na mňa nezabudol.
Stvrdnutý chlieb, horkú soľ,
skysnuté víno ponúkol.
Za dobro dal slinu, blato.
Ja ďakujem i za to,
že na stôl kvet dať zabudol.
V horúcom lete, v čase žní,
v júlovom sparnom poludní,
slnko mi zatmenie tôní.
S náručou prázdnou, v túžbe len
som bozkávala lásku –Sen,
blažená, že ľúbiť viem.
I za to, Život, ďakujem.
Stôl prestretý na bielo.
Na ňom Kristovo telo.
Chlieb, voda, víno, soľ.
Boh na mňa nezabudol.
neznámy | 8.1.2017 19:39
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál...
BÁSEŇ STAŘENKY
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem,
tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme
uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel
zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi
zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím
jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!
BÁSEŇ STAŘENKY
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem,
tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme
uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel
zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi
zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím
jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!
nikav | 9.1.2017 11:58
Slovenská alternatíva
A MLADÉ DIEVČA STÁLE VO MNE ŽIJE
Čo vidíš sestrička a čo si myslíš o mne?
Keď "Skúste ochutnať!" ju nútiš do jedenia
a zdá sa že nevidí, že drieš sa týždeň celý.
Papuče čertviekam znova zašantročí,
hoci vzpiera sa, aj tak ťa nechá zasa,
nech spravíš po svojom pri jedle, pri kúpeli.
Povedz, to myslíš si, to vidia tvoje oči?
Otvor ich, sestrička, veď na mňa pozeráš sa.
Poviem ti o sebe. Keď tu tak sedím tichá
a dám sa nakŕmiť a krotko poslúchnem ťa,
som malé dievčatko, čo sedí s otcom, matkou,
bratmi a sestrami a náš dom nehou dýcha.
Som tá, čo šestnásť má a na krídlach už vzlieta
a sníva o láske a vzdychá túžbou sladkou.
Nevesta v dvadsiatke a srdce v hrudi búši,
spomínam na sľuby, čo dali sme si dvaja.
V dvadsiatichpiatich sa popri mne tmolia deti
a žijem pre domov, pre pokoj v ich duši
a dúfam - pretrvá to, čo nás všetkých spája.
Tridsiatka na krku, už cítim, že čas letí,
keď mám štyridsať, vyprevádzam deti.
Päťdesiat mám a zas mám vnúčat izbu plnú,
synovia zahrnú ma láskou - trocha inou.
No môj muž zomiera a žiaľ ma celkom sputná,
spomínam na život - čas láskou naplnený.
Nuž dnes som starena. Beh prírody je tvrdý.
Je to jej hlúpy žart, že na bláznov nás mení,
telo sa rozpadá, mizne sila, krása.
No v tele schátranom sa stále dievča skrýva,
strápené srdce sa aj teraz vzopne vo mne.
Spomínam na radosť, aj bolesť znova cítim,
zas všetkým prechádzam a je tu láska, živá,
roky, čo rýchlo šli a boli neoblomné,
a ja sa zmierujem s tou krátkou cestou žitím.
Tak otvor oči, sestrička, nech sa tvár stareny
v nich na mňa premení.
Neznámy autor
A MLADÉ DIEVČA STÁLE VO MNE ŽIJE
Čo vidíš sestrička a čo si myslíš o mne?
Keď "Skúste ochutnať!" ju nútiš do jedenia
a zdá sa že nevidí, že drieš sa týždeň celý.
Papuče čertviekam znova zašantročí,
hoci vzpiera sa, aj tak ťa nechá zasa,
nech spravíš po svojom pri jedle, pri kúpeli.
Povedz, to myslíš si, to vidia tvoje oči?
Otvor ich, sestrička, veď na mňa pozeráš sa.
Poviem ti o sebe. Keď tu tak sedím tichá
a dám sa nakŕmiť a krotko poslúchnem ťa,
som malé dievčatko, čo sedí s otcom, matkou,
bratmi a sestrami a náš dom nehou dýcha.
Som tá, čo šestnásť má a na krídlach už vzlieta
a sníva o láske a vzdychá túžbou sladkou.
Nevesta v dvadsiatke a srdce v hrudi búši,
spomínam na sľuby, čo dali sme si dvaja.
V dvadsiatichpiatich sa popri mne tmolia deti
a žijem pre domov, pre pokoj v ich duši
a dúfam - pretrvá to, čo nás všetkých spája.
Tridsiatka na krku, už cítim, že čas letí,
keď mám štyridsať, vyprevádzam deti.
Päťdesiat mám a zas mám vnúčat izbu plnú,
synovia zahrnú ma láskou - trocha inou.
No môj muž zomiera a žiaľ ma celkom sputná,
spomínam na život - čas láskou naplnený.
Nuž dnes som starena. Beh prírody je tvrdý.
Je to jej hlúpy žart, že na bláznov nás mení,
telo sa rozpadá, mizne sila, krása.
No v tele schátranom sa stále dievča skrýva,
strápené srdce sa aj teraz vzopne vo mne.
Spomínam na radosť, aj bolesť znova cítim,
zas všetkým prechádzam a je tu láska, živá,
roky, čo rýchlo šli a boli neoblomné,
a ja sa zmierujem s tou krátkou cestou žitím.
Tak otvor oči, sestrička, nech sa tvár stareny
v nich na mňa premení.
Neznámy autor
Počítam horoskop...