Kam se poděl třetí stín.

Poslední dny mne láká chodit ven kolem půl desáté večer. Chodím na místa v přírodě, které znám. Jak už jsem na stejném místě šestým rokem, začínám čím dál více cítit stereotyp. Prostě ve dne už to venku všechno znám. Noc dává známým místům v přírodě "jinou tvář" A další věc co jsem zjistil je, že v tyto hodiny často vídám jeleny.
Je to zajímavý vznešený pohled, vidět jelena s velkým parožím za svitu měsíce.

Chodím po "svých cestách". Nemám světlo"čelovku" ,nemám reflexní oblečení.
Jsem tmavězeleno černý. Norové na klasických cestách vypadají jako zatoulaný horníci, kteří hledají ztracenou cestu do dolu. Svítí jim čelovky na hlavách,svítí jim reflexní oblečení.

Před několika dny jsem v parku z dálky viděl kolem sedmé hodiny večerní, jak se ke mne blíží Norská rodina. Dvě světla vysoko (rodiče) ,za nimi dvě světla níž (dvě středně velké děti) a za nimi ještě nižší světlo a vedle "ještě nižšího světla" světlo nizonko nad zemí. Když chodím ven za tmy, nenosím ani brýle na dálku. Připadají mi zbytečné. Ve tmě se do dálky stejně koukat nedá. No a jak se ke mne přibližovala
"skupina světel" tak jsem si říkal: "To není možný, oni mají prostě psa s čelní lampou"
Nedokázal jsem si to jinak vysvětlit. No a když jsem rodinu míjel, tak jsem to zjistil.
Za rodinou cupital malý kluk z čelní lampou a v pravé ruce měl svítící baterku.
Psa spolu vůbec rodina neměla.-WINKIE-

V úterý jsem šel v noci cestu kolem vodopádů. Nevím co mne to napadlo, cesta není až tak jednoduchá. V poslední době prostě "někam"vyjdu a jdu. Dopředu si nenaplánuji kam půjdu. Prostě jdu kam mne to táhne. Takže tu noc jsem prostě zabočil k vodopádům.

Jde se po kamenité cestě kolem řeky a po asi kilometru je "vchod" do lesa a strmá cesta kolem vodopádů. Znám tam každý kámen. Je zajímavé chodit místama v noci která znám. Je to cesta "zvuků, měsíčních průsvitů, černých děr a stínů"
Hodně mi připadá zajímavá proudící voda mezi kameny. Jak je "nepěněná" tak mi připadá jako by svítila. Co mne třeba i zaujalo je , že když jdu po cestě a "nevidím na krok" tak nepříklad ochranně před oči dám ruku. Během chvilky se mi o ruku "otře" větev. Jako by tělo vnímalo kde právě přesně jsem. Ve tmě se i musí jinak chodit.
Musí se chodit "chápavě" Pokládat nohy "přes špičky" A nenašlapovat "na plno".
Je to podobné jako když nějaký tvor "kontroluje tykadlama" terén.-WINKIE-

Když jsem se vnořil do složitějšího terénu, tak "něco mi uvnitř mne řeklo": "Zkus to projít po paměti kolem vodopádů". Tak jsem šel.

Docela mne to baví. Na pro mne hodně známém místě jsem za úplně jiných podmínek než ve dne. Už jen po cestě jsou různé stiny keřů, porostů, velkých kamenů, malé stromy, velké stromy, mlhoviny.....spoustu temných míst vypadá jako bezedná propast....
Okolo mne vnímám spoustu zvuků, které za bílého dne nevnímám.

Připadá mi, že kdybych místo vůbec neznal, tak bych musel lést pomalu a opatrně "po čtyřech". Po čtyřech nechodím jen pro to, že spoléhám na to, že místo znám. Třeba zrovna místa vypadající jako "bezedná propast" . Řeknu si: "Tady byla přece vždycky cesta".A jdu "přes propast" Občas do "propasti" lehce píchnu špičkou nohy.

Zvláštní je , když na mne mněsíčním průsvitem v dálce vyskočí silueta "něčeho"
třaba dlouhého keře , kamene. Jdu v klidu a najednou se leknu a zaostřím."Hrkne ve mne" ..srdce se na chvíli rozbuší. Prostě občas na mne skočí tímto způsobem strach.
-NOSMILE-

Cesta kolem vodopádů dopadla tek, že jsem ji nedokázal dokončit. V členitějším stoupání jsem si myslel že jdu dobře a dostal jsem se do "mrtvého bodu. Vůbec jsem si nedokázal představit kde přesně jsem. Kousek ode mne hučel vodopád a napěněný matně svítil. Ať jsem zkoušel, jak jsem zkoušel, cesta dál v noci prostě nebyla.
Sundal jsem si rukavice , sedl si a koukal do vodopádu a okolo. I se zvuky to byla magická atmosféra. Je zajímavé pozorovat spektrum monotóních tmavých barev. Od černé do zajímavě šedé.

Mám uložený pohled v paměti, jak pohled vypadá za bílého dne, a snažím se rozeznávat "co co je". Čeho jsem si všiml u mého nočního vidění je, že když se soustředím na obraz, tak jako by "kmital"v jemné frekvenci, stejně jako černobílý obraz u staré černo- bílé televize. Když už mne to nebavilo, tak jsem se rozhodl že půjdu zpátky.

No a zjistil jsem, že jsem ztratil cestu i zpátky. Vzhledem k tomu, že jsem byl na známém místě , tak mi to přišlo jako zajímavá hra. Něco nového. No a několik metrů, než jsem se dostal k místu co jsem poznal, jsem šel opatrně po čtyřech. Pro jistotu jsem se přidržoval kořenů stromů. Pocit jistoty mi dával směr od vodopádů, kudy jsem šel "po čtyřech" . Tím směrem bylo nemožné cestu minout. Ještě jednou jsem zkusil jít po cestě přes vodopády, ale najednou pro mne za tmy všechny cesty skončili. Tak jsem se vrátil a šel domů. Řekl jsem si, že si cestu někdy příště projdu, až nebude úplná tma, ale šero.
Budu se soustředit na to, že cestu budu chtít projít v temné noci. Zkusím si zapamatovat záchytné body.-ROLL-

Dnes jsem si řekl že někam "popojedu" autem. Sedl jsem do auta a jel. Na Rosendal v noci je magický pohled. Domy jsou rozesety kolem moře a silnice vede také kolem moře. Občas mi to připadá, jako bych jel po jiné planetě. Světelné odrazy v moři všech možných světel a měsíčního svitu je úžasné.

Občas mne napadá, jestli hvězdy na obloze nejsou odraz svítících domů tady co žiji.

Moje "nutkání" mi naznačilo, kam mám otočit volantem. Jel jsem na začátek údolí, které je mezi horami a tímto údolím vede cesta podél řeky. Cesta byla jednoduchá.
I kdybych cestu neznal, nemusel bych jít po čtyřech. Stoupal jsem autem a vjel do mlhoviny. Zaparkoval jsem a vylezl v mlžném oparu. Byl to docela zvláštní "opar".

Šel jsem "oparem" k vodní elektrárně. Cesta je dlouhá asi čtyři kilometry. Na obě strany lemují údolí docela vysoké hory. Pohled byl zajímavý. Jako by kolem mne nebyly hory ale obrovská temná tělesa, která jsou pevně ukotvena na obloze. Tento dojem tomu dávala mlhovina, která horám vzala jejich pevné "základy" . V dálce byly vidět vodopády. Vypadalo to jako by vyvěraly z temného nebe. Šel jsem nějakým úplně jiným světem než jsem znal. Padající voda z nebe zvláštně pěnila a svítila.
-NOSMILE-

Když jsem vyšel z mlhového oparu, zaujali mne kolem mne na pastvinách temné černé fleky "bezedné propasti". Přemýšlel jsem , co to může být ? Bez denního světla to prostě zmizí v temnotě. Při tom ve dne je to tráva. Ale kolem tmavých míst jsem trávu rozeznal. Nechtělo se mi to "ošahávat" a šel jsem dál.

V dálce se již rýsoval konec cesty. Nebyla vidět vodní elektrárna ale světlo, které vycházelo ze tří reflektorů upevněných na elektrárně. V dálce se světla "slévala" do jednoho příjemného svitu, který příjemně osvěcoval v noci okolní přírodu hory nebe.

Pokud bych nevěděl, že světlo je umělé z elektrárny, pak z dálky celá scenérie vypadala tajemně a magicky. Ona stejně vypadala tajemně a magicky, ale vědomí toho co způsobuje světlo mi narušilo tajemnost zdroje světla.

Došel jsem k vodní elektrárně. Šel jsem na most přes řeku. Most stojí asi padesát metrů před vodní elektrárnou a osvětlují ho tři reflektory upevněné na elektrárně.
Otočil jsem se zády k elektrárně a zažil jsem moment překvapení.Možná pro někoho to je běžné, ale já si toho všiml poprvé v životě. Přede mnou stáli asi dva metry od sebe dva mé stíny.-WINKIE-

No a já si začal hrát se svými stíny. Pochodovali za sebou jako vojáci tam a zpátky.
Pohybovali se jako dokonale secvičená dvojice akvabel. Na rozum mi jen nešlo, že v zádech jsem měl reflektory tři. Říkal jsem si "Kam se poděl třetí stín?"
A snažil jsem se třetí stín "objevit" . Hledal jsem optimální úhel...různě se přemisťoval před reflektory. Stíny byly stále "jenom" dva. Třetí stín jsem nedokázal najít. Tak jsem šel zpátky k autu. Pozoroval jsem při chůzi, jak vedle mne jdou za sebou dva mé stíny. Jeden z těch stínů byl čím dál matnější a blížil se k druhému výraznému stínu do doby dokud nebyl výraznějším stínem pohlcen.
Je možné že můj třetí stín nepotřebuje světlo.

Šel jsem k autu a blížil se k mlhovému oparu. Doufal jsem že z mlhového oparu vyjdu u auta a ne v nějaké jiné dimenzi. Těším se na cestu do Čech a na vánoce.
Po cestě zpátky, když jsem měl puštěná dálková světla mi docela blízko skřížil cestu statný jelen s velkým parožím. Zastavil se uprostřed silnice a majestátně se rozhlížel. Zastavil jsem a jelena jsem pozoroval. Připadal mi, jako by si chtěl jelen světlo z mého auta užít. Po chvilce se jelen rozběhl, přeskočil ohradu u silnice a zmizel ve tmě. Rozjel jsem se dál a přemýšlel při cestě zpátky o třetím stínu.......

https://www.youtube.com/watch?v=o0EE0r0fk5w

krásne pojednanie o svete zvierat, čo zažívajú a aké sú ....
napísal si to skvelo

Já chodím běžně osvícen do lesa. Nahoře bílá čelovka, dole červená půl metru nad zemí tu nese pes na krku. Není to kvůli mně ale lidi by se mohli leknout když proti nim vyjdu v černém ve tmě s černým psem. Respektuju to že můžou mít nepříjemný pocit nebo i šok. A potom pes obíhá značné teritorium a rád si jde svojí cestou když se ztratí z dohledu čehož hojně využívá a plaší pak v lese zvěř. Tomu zabráním když ho neztrácím z dohledu.

V našich krají není zvykem na potkání zdravit. Je to spíše divné když pozdravím kolemjdoucího kterého neznám anebo znám jen z vidění a né osobně.
Pak lidé ale běžně jdou okolo mého domu a celou cestu zírají směrem k mému pozemku místo aby hleděli na cestu aby nezakopli. Přitom je ani nenapadne říct dobrý den přesto že mně vidí na zahradě. Takže někdy koukám zpětně na ně a prohlížím si zase já je.
Říkám si na co asi hledí a co si prohlížejí. Zatím jsem na to nepřišel.
V německých krajích je nepozdravení na odlehlých cestách i neznámých lidí vnímáno jako akt neúcty a nevlídnosti. Je to podobný akt asi jako kdybys řekl mlčením polibte mi zadek. Podobně vejít do místnosti kde jsou lidé bez hlasitého pozdravení je nepřijatelné.
Mentalita různých zemi je někdy tak výrazně odlišná že asimilace není možná.
Obecně se dá říct že češi jsou v západních zemích vnímáni jako burani. Né vždycky neprávem.
Kakaja natura, takaja kultura.
https://www.youtube.com/watch?v=HrdFg5dLE4s

Podobně vejít do místnosti kde jsou lidé bez hlasitého pozdravení je nepřijatelné.




tohle beru jako největší prohřešek proti etiketě....já zdravím většinou i prodavačky v obchodě jako první...-LOL-
mám ze své praxe zkušenosti, že hlavně mladá generace vchází do místnosti jako do "chlíva".....když jsem pracovala s mladýma (studenti VŠ), tak pozdravit uměl tak sotva každý druhý....já byla jejich nadřízená, seděla hned za dveřma, oni přišli do práce (na brigádu) a ani bůůů..... děsně mne to vytáčelo, hlavně proto, že u nás byly potřeba výborné komunikační dovednosti a člověk kolikrát žasl, kdo všechno si myslí, že UMÍ komunikovat....-ROLL- -WALL-
Ale tohle je zanedbaná výchova už v rodině.

ano.

Tam co chodím, tak vím že člověka nepotkám. Na veřejných místech čelní lampu nepotřebuji. Každý si mne z dálky osvítí sám svou lampou. Zde je zdravení běžné. Vždy zdravím a z většiny to končí rozhovorem (trénuji tím konverzaci). Když mne lidé potkají bez bot, tak to končí rozhovorem vždy . Možná jsem zde vůbec první, kdo bosý v září vylezl na Malmanger. (zdejší známá hora)

Čelovku nosím jen pokud jdu s batohem déle ven. Kdybych mne náhodou potkala na neznámém místě tma. Zde co jsem je velice bezpečno. Myslím že bez čelovky pokud by mne někdo potkal tak to bere normálně. Jeleni kteří tu v noci a k ránu chodí také nemají čelovky a lidé je rádi potkávají. Jediný kdo tu nepozdraví na pozdrav jsou zavilí Norští nacionalisti. Je jich podle mne tak 5% když porovnám kdo neodpoví na pozdrav.
Nikdy to nejsou lidé z jiných zemí co by neodpověděli.

Já si svítit čelovkou v lese nechci. To tam mohu jít ve dne. A ušetřím za baterky.
Nechci světlem rušit to, o co mi tam jde. Další důvod je, že sebou nechci mít další věci co bych musel" hlídat...nést. Potřebuji se soustředit na smysly, pohyb, ruce , nohy.
V noci i lezu kamenitá stoupání.

Tady lidé "závodí " na Malmanger v botech. Převýšení trasy je cca 900 m.
https://www.youtube.com/watch?v=JXAWB0BOnWA&t=228s

Já to úplně striktně tak neprožívám. Dotyčný může být zamyšlený (jinde).
Starší lidé z důvodu Nacionalismu často neodpoví. To je jejich věc.

Někdy se mi stane že mi někdo známý řekne: " Tys mne ignoroval nebo co? Já na tebe koukal, zdravil, a ty jako bys mne neviděl!"-WINKIE-

No odhadl to dobře, neviděl jsem ho. Občas, když jdu, tak se najednou "proberu" a nepamatuji si kus cesty co jsem šel - děj. Ale vím že jsem ten úsek jít musel.

Neřeším jestli jsem v ten čas nepozdravil "1000" lidí. Neudělal jsem to schválně....-ROLL-

pokud vcházím někam, kde jsou už lidi, tak vždycky zdravím.....
připadala bych si divně, kdybych tam vešla jen tak...-ROLL-

Mluvíš o místnosti...souhlas. Ale kde to úplně nemusí platit je supermarket.

A specifické je to u dětí. Když jdu třeba na návštěvu. Zazvoním a začne dupot na chodbě. Rozrazí se dveře a dvouletý kluk mi hned "vpálí" : "mám vidličku!".....a drží v ruce plastovou vidličku. Za ním 4 letá sestra řekne" Mám novou sukni"

...hned odpovídám....nezdravím....-WINKIE-

Pokud odcházím a soustředěně si hrají. Neloučím se. Proč by je měl zajímat pozdrav?
Právě si hrají......-NOSMILE-

Tam bych vynucováním rozlučky mohl přerušit jejich hraní.Proč bych toto kazil rodičům i jejich dětem?-WINKIE-

zřejmě u vás noci nebývají temné. u nás bys narazil bez čelovky čelem do stromu. :)

V Čechách jsem chodil do lesa také. Na pro mne známá místa. Bylo to i členitostí bezpečnější než tady.

Ono úplné temno není. Částečně to rozkoukáš.....

nielen v nemeckych, aj v nasich.. s muzom vzdy zdravime nahodnych cudzich v prirode, alebo aj inde, kde je nizka hustota obyvatelstva.. je to slusnost :) nehovoriac o tom, ze kto vstupuje, ten zdravi prvy..:D ja myslela, ze to je kazdemu jasne -LOL-

jasně...-LOL-

Já zdravím i kozy, koně a ovce.-NOSMILE-