Balada o nesmělém básníkovi

Balada o nesmělém básníkovi

Od: Alexis
Přístupnost: pro všechny

Kategorie: Buffy & Spike
Postavy: Spike, Drusilla
Žánry: poezie
Časové zařazení: dávno před narozením Buffy
Série: nic
Kapitol: 1 Kompletní: ano Počet slov: 518

Autorovy poznámky: Léta Páně 1880 byl nesmělý zamilovaný básník odmítnut svojí láskou. V zoufalství podlehl svodům krásné cizinky…



Společnost veselá bujarým smíchem zní,
v zákoutí o lásce nesmělý mladík sny spřádá
o dívce líbezné, překrásné, šarmantní…
V milostném oparu oslavnou báseň jí skládá.

„Zářivé kráse tvé sloužit chci oddaně,
životu mému jen úsměv tvůj ke štěstí schází.
Bez tebe toulám se v pochmurné krajině,
půvab tvůj paprskem jiskřivým v neschůdném mlází.“

„I kdybys tisíckrát o přízeň žádal mou,
tisíckrát nikdy ti v odpověď ze rtů mých zazní.
I kdybys k smrti se usoužil láskou svou,
nikdy v mém objetí nenajdeš konce svých strázní.
Bláhový! Prachem jsi pod špičkou střevíčku mého.“
V nádherných očích jen lhostejnost k osudu jeho.

Ochromen potupou mladík se zalyká,
slzy se vkrádají pod víčka, sůl jejich pálí.
Nevidět, neslyšet! Pryč od ní utíká…
Noční tma pláštěm svým tajemným zármutek halí.

Ve spleti uliček, daleko od lidí,
slzám svým stavidla povolí… Přetekly hráze.
Pod hvězdnou oblohou plakat se nestydí,
žalu a hořkosti krůpěje chutnají vlaze…

„Jaká to pohroma, či úděl nelehký
na mužná ramena cizince dolehl s nebe?“
Kráska se usmívá, pohyby baletky…
Slovíčka medová, pohled jak severák zebe.
Však duše bolavá zkonejšit, laskat by chtěla.
Dívka ho pochopí, pohladí, dotkne se těla…

„Ach, jak vám rozumím, touze té po letu!
Ti tupci bezcitní, nepoznat vznešenou duši!
To vše vám nabízím, křídla i odvetu,
sílu, moc, proslulost, uslyší o vás i hluší.“

„Takový život je pro mě jak stvořený,
vezměte ruku mou, veďte mě do dálek, drahá!“
Cizinka neváhá, mocnými pažemi
k sobě ho přivine. Chvilku jen básník se zdráhá…

Ledový Smrti dech ovane mladíka…
Pozdě je naříkat, všude kol řítí se hory.
Krev proudí potokem, život s ní utíká.
V uších mu zakvílí přízraků pekelných chóry.
Slábnoucím pohledem marně se rozhlíží kolem.
Síla ho opouští… „Matko má laskavá… sbohem!“

Dávno se ztratila cizinka líbezná.
Ze rtů mu tichounce splývají poslední slova.
Zří oči kočičí, hrůzný škleb démona…
Tesáky krvavé na šíji ucítí znova…

Rázem se propadá do černé propasti,
posledním povzdechem duše se rozloučí s tělem.
Šílená upírka, plesaje radostí,
na špičkách vznáší se pod černým hvězdnatým nebem.

Stříbrným měsíčním paprskům v ústrety
procitlý Nemrtvý v bolestech povstává z hrobu.
Syrovou zvířecí lačností prokletý,
touhou se po krvi zalyká, v srdci jen zlobu.
Saje, rve, polyká, koupe se v krvavé lázni…
Zděšené výkřiky oběti naposled zazní…

Ze stínu topolů pohybem plíživým
temný stín blíží se, obličej úsměvem září.
Krvavé zlíbá rty polibkem vášnivým…
Upířích špičáků třesk zazní s dotykem tváří.

Čerstvá krev v žilách teď jiný hlad probouzí,
v divokém objetí stíny dva splývají v jeden…
„Chtěl bych tě milovat, dokud svět nezmizí,
slunce svit uhasne, peklo se pokryje ledem.“

Pýchou a štěstím se rozplývá Drusilla,
představit rodině dítě své s úsvitem vede.
Krásného synáčka sama si stvořila…
Už nikdy soužit se nebude pro oči hnědé.
Se Spikem po boku odolá veškerým svodům…
Celý svět čeká je, tabule, prostřená k hodům.

V trpiticim tichu jizlivy v srdci svem dyku
nechce zit sprznen prislibu vecnosti bez citu
nechce byt ozvenou pocitu
lasko ma jedina vasen ma desiva
obruc svetla mne zachrani lec i svetylko malinke
v ustrani Trny vecnosti v hrudi me odstrani
Chci odejmout smrti jeji tvar jenz tvari
moji jest
obejmout svetelny koreny jenz v pekelnem kvileni
davno uz zemreli
Chci polibek nazpatek nasycen pozlatek
Ve smrti zivouci strasnych muk plovouci
prosim o odpusteni
Zda se mi, svetlo? ci prelud k obeseni?
Neni snad v temnote vyslyseni?

raz sa treba osmelit.......