Ľudská duša -
Sloboda verzus fatalizmus?
Morálna sloboda je na istej úrovni morálneho vedomia a svedomia.
Morálna sloboda však nie je u každého jedinca v rovnakej miere. Keď si vezmeme ako príklad dieťa, tak môžeme usúdiť, že dieťa má morálnu slobodu značne obmedzenú, keďže nevie čo je správne a naopak, čo správne nie je.
Morálnu slobodu môže ľudstvo chápať so značnými rozdielmi. Najčastejšie sa však stretávame s tromi základnými typmi postojov:
Právo odmietať dodržiavanie akýchkoľvek nárokov na usporiadanosť medziľudských vzťahov, akýchkoľvek ohľadov na ostatných a taktiež na vlastnú vôľu. Slobodná morálka je bez akýchkoľvek záväzkov a človek sa správa podľa princípu momentálneho pôžitku a radosti. Týmto spôsobom chápaná morálka vyjadruje jej skutočný opak.
Fatalizmus je protiklad slobody. Učenie či postoj pôvodne inšpirovaný nábožensky, podľa ktorého sa všetky udalosti na svete, predovšetkým tie, ktoré sa dotýkaju ľudského života, riadia absolutnou nevyhnutnosťou, podliehajú neúprosnému osudu.
Sloboda ako predpoklad morálneho správania – môžeme ju definovať ako snahu o sebarealizáciu, ktorú docielime spontánnou aktivitou celej osobnosti.
Tieto slová som si našla ako odozvu na jeden rozhovor. A tak ma zaujíma ako chápete slobodu vy? Ako vnímate úplnú pasívnu odovzdanosť vo forme fatalizmu?
Ja sa stotožňujem s tretím typom. Predstava, že sme bábky s presne naliňajkovaným nezvratným osudom mi pripadá zúfalá. A nezmyselná.
Vie mi niekto priblížiť zmysel fatalistického životného postoja tak, aby som bola schopná vnímať ho ako zmysluplný a opodstatnený?
Ale zrejme dôjdem opäť k tomu istému, k čomu obyčajne.
Že ide len o slovnú hru, nerovnakosť vo vnímaní pojmov.
Extrémistických postojov na hranách je málo, ale zaujímali by ma. :)
Svobodu vnímám už v tom, že jsme schopni přijmout svou osudovost, tedy není potřeba usilovat o něco ve svém životě ( mám na mysli významný post v zaměstnání, společensky oceňované postavení, finanční a materiální blahobyt, zdravotní a fyzická kondice podle nějakých in-kritérií atd.) a více si všímat svých přirozených zájmů a nadání, umět odevzdat své strachy a pochybnosti, objevovat svoji vnitřní krásu, kterou nejen vidíme ve vnějším světě, ale i posíláme dál. Jakmile se této otázky chytne ego, ihned začne rozdělovat, třídit, definovat a vzbuzuje pochybnosti ve smyslu "Nemohu-li něco logicky zdůvodnit, neexistuje, protože nemá smysl". Jsem přesvědčena o tom, že je osudově dána i schopnost člověka v určitém úseku života změnit úhel pohledu na svůj život tak, aby prožil své uvědomění.
Bojíme se pustit tohoto světa, stejně jako kuřák se nechce odnaučit kouřit "Co mi potom zbude?" Strach z NIC je strach našeho ega, že se nebude bez aktivních myšlenek mít čeho chytit, co rozvíjet, dramatizovat nebo zlehčovat, intrikovat .. Má-li člověk dojít k uvědomění pomocí situací a lidí (např. už tím, kam se narodí) je k němu veden .. má-li prožít větší část svého života v nevědomí, aby prožil určité zkušenosti materiálního světa, stane se tak. Všimni si, že za posledních 20 let se o duchovní záležitosti zajímá mnohem více lidí, než tomu bylo v předcházejících dvaceti letech. Znamená to tedy, že se před 40ti 50ti lety osudově narodili ti lidé, kteří se ve svém středním věku mají zajímat o svoji podstatu? A jak je možné, že si to mohou dovolit, že nejsou upalováni oni ani knihy? Co z toho může člověk změnit svou svobodnou vůlí a kdo vytváří podmínky pro to, aby se něco nějak dělo, aby byli ti správní lidé (všichni) na svých místech, aby bylo vše provázáno se vším a "děj" měl ten správný spád? Otázky, na které si každý odpoví ze svého místa :) -FLOWER-
a nesúhlasím s tvrdením:
"Morálna sloboda však nie je u každého jedinca v rovnakej miere. Keď si vezmeme ako príklad dieťa, tak môžeme usúdiť, že dieťa má morálnu slobodu značne obmedzenú, keďže nevie čo je správne a naopak, čo správne nie je."
na základe čoho autor týchto slov USÚDIL že dieťa má morálnu slobodu značne obmedzenú????
na základe čoho autor USúDIL, že vie čo je správne a čo správne nie je , a že to vie lepšia ako dieťa?????
ak je teda tá "morálna sloboda" schopnosť byť samostatná tvorivá iniciatívna a zodpovedná bytosť
tak presne také sú deti, bohužiaľ len do momentu kým k nim nepriskočí niekto kto si myslí že vie čo je správne a čo nie a nezačne tým tie deti blbnúť... a deti počúvajú a snažia sa vyhovieť, ak nevyhovejú sú trestané, ak vyhovejú dostávajú pochvalu a prestávajú byť samostatné tvorivé a zodpovedné.... začínajú byť cvičené opičky.... a ich morálna sloboda je zničená
pasívna odovzdanosť vo forme fatalizmu je nemožná....
ono na tom, či je osud dopredu daný alebo nie vôbec nezáleží, pretože ak by aj dopredu presne napísaný scenár existoval nik z nás ho nečítal, a tak vôbec nevieme čo nás čaká za rohom, tak či tak musíme používať rozum i vôľu na to aby sme sa hýbali nejakým smerom, musíme si smer vyberať a rozhodovať sa...
Verím v slobodnú vôľu. Pretože mám v sebe vložený morálny zákon, ktorý nemá nič spoločné s tým, čo si spoločnosť vytvorila a pomenovala to takto.
Môj morálny zákon je hlas mojej duše, ktorý mi hovorí, čo je správne a čo nie na mojej ceste.
Týmto vlastným morálnym zákonom, ktorý mám v sebe a považujem ho za svoje spojenie s tým čo ma prevyšuje, odporujem niekedy aj morálnym zákonom, ktoré stoja mimo mňa, tam vonku..
Prijímam skúsenosť v interakcii s vonkajším svetom, s inými ľuďmi. A reagujem na to. Staviam sa tomu, čo nepokladám za správne a prijímam to, čo áno.
To je moja slobodná vôľa.
Nie som fatalista. Nepoviem si, že aj tak všetko, čo sa deje, je len cesta k Bohu, neodovzdávam pasívne svoju vôľu, aby si osud vybral sám.
Nemám slobodnú vôľu, pretože si nemyslím, že ako človek sám čokoľvek zmôžem, ak to nie je v súlade s Božím zámerom.
:)
Není vše řízeno Osudem-to jsou jen body na naší cestě,my máme možnost svobodné volby.Je například dána doba zrození a smrti a úkol,který máme-nebo se sami rozhodneme - splnit. Duše se rozhodne přijít na svět a ke svému úkolu si vybere prostředí do kterého se narodí i rodiče.
Nyní to trochu rozvedu-tedy od té chvíle je duše v energetickém obalu maminky-ta se,ale také svobodně rozhoduje zda tu dušičku přijme,nebo ne.Pokud ji z nějakého důvodu nepřijme.jde na interupci.Vrací se nenarozená dušička zpět později si najde jiné rodiče ,nebo pokud je tam Karmická vazba těžká a tyto duše mají před sebou z toho důvodu karmický úkol setkají se v některém z dalších životů.Prostě dokud své úkoly nenaplní budou se stále rodit a rozhodně se setkají.Také u smrti-pokud je někdo příliš osamocen,trpí a nedokáže jít dál potom spáchá sebevraždu-toto je také zásah do Osudu,protože je dán okamžik ve kterém je život naplněn-přesto máme svobodnou vůli toto učinit-taková duše,ale dožívá život,který měla naplnit v místě bez lásky a pomoci,kde je jí hůře než nejhůře na zemi a ona již nemá kam uniknout,teprve poté kdy její dny dojdou naplnění s odchodem podle Osudu je jí dána možnost nového zrození a je poslána právě maminkám,které z nějakého důvodu nemohou,nebo nechtějí dítě mít.Pokud v mamince zvítězí soucit s nenarozeným svobodně se rozhodne že si dítě nechá-pomůže tím jeho dušičce,pokud ne potom se duše vrací zase do meziprostoru,ale dostane další šanci k narození.
Tedy i tyto Osudové věci může naše svobodná vůle ovlivnit.
Co nemůžeme ovlivnit je okamžik smrti,který byl dán-můžeme ho tedy posunout blíž tím,že spácháme sebevraždu,nebo budeme tak riskovat,že prostě zemřeme dříve-jsou totiž ještě body,které na naší cestě mohou být nebezpečné,ale před těmi jsme varováni intuicí-například let letadlem-kdy mnoho lidí nenastoupilo protože vnímali varování nadměrně silné a nepotlačili ho,nebo varování například při věštbě,že člověk se má vyhnout nějaké situaci v tu chvíli,že je nebezpečí.Před takovým nebezpečím,které prostě přijde dříve než je náš život naplněn můžeme být a jsme varováni.Někdy,ale také i když intuici přeslechneme ''zázračně přežijeme'' .Ale pokud je v našem Osudu napsáno,že ten den máme odejít potom varování nedostaneme,nikde-Energie totiž nevidí nebezpečí v našem odchodu,je to v souladu s Osudem a tady naše svobodná vůle nemůže tento čas nijak prodloužit.
Potom je naše Svobodná vůle respektována i pokud činíme zlo.
Už jsem několikrát psala,že náš život je jako cesta mezi dvěma břehy,na jednom je Dobro a na druhém Zlo a my sami svou svobodnou vůlí volíme na jaké straně nakonec naše duše ze života vystoupí.
Zasahování do Svobodné vůle je proti zákonům Univerza-jistě pokud se někdo rozhodne ze svobodné vůle například zabít dítě,(což bylo i v souladu s morálkou některých společností)nebo podobné věci, je na nás zastavit toto jednání ,protože jeho svobodná vůle zasahuje do svobodné vůle druhého člověka a proto je možné a správné takový čin zastavit -i kdyby duše toho dítěte přišla na Zemi s tím,že odpykává nějaký podobný čin,není nutné,aby trpělo ,nebo trpělo jeho okolí,ale je možné zlý čin zastavit -mělo by to vyjít ze soucitu a odpuštění toho kdo to chce udělat,aby to pomohlo Karmu zlomit,jinak trvá a projeví se mezi nimi jinde a jinak,třeba i v dalším životě-ale pokud mi bychom nezabránili zlu s tím,že je to Karmicky dané,aby trpěli,potom se stáváme součástí jejich bolesti a karmických propojení,protože nemáme soucit-čistý soucit s trpícím.
Tedy máme svobodnou vůli,ale také máme zodpovědnost jak s ní naložíme..
Svoboda duše a její zodpovědnost za své činy zůstává bez ohledu na morálku společnosti ve které žijeme.
... tak nejak to bude a na prvý pohľad sa to zdá byť veľmi nespravodlivé a "zlé", ale je to nevyhnutný proces, pretože cesta k skutočnému vedie cez falošné...
ale samotné filozofovanie je ako platonická láska, človek sa cíti tak nejak povznesene, ale v reále je stále sám... :)
"slobodná vôľa" je iba tam, kde je vedomie a aj vedomé konanie je možné iba v medziach vlastného usporiadania duše (psyché) každého jednotlivca... zo semena lipy môže vyrásť iba lipa... asi v tomto zmysle
veľká väčšina ľudí (samozrejme aj tých, ktorí si myslia, že konajú slobodne) iba reaguje prostredníctvom "sebazáchovných" vzorcov (systému v psyché) vytvorených v detstve, samozrejme bez toho, že by o tom čo i len tušili atď...
...
Nevědomý člověk plný zloby a nenávisti se není schopen rozhodnout mezi tím, jestli bude negativní nebo láskyplný, jeho svobodná vůle končí v rozhodnutí, jestli ublíží brunetě nebo blondýně (zlehčuji). Má-li ve svém životě daný čas, kdy se začne zajímat o smysl života, pak pomocí svobodné vůle buď se do toho ponoří, nebo nějaký čas bude to, co potkává odmítat. Ale svobodnou vůli nevnímám v rozhodnutí, jestli bude dobrý nebo špatný (v mnoha případech to ani není možné - člověk neumí na sebe pohlédnout zvenčí), ale jak reaguje na možnosti, se kterými se setkává (méně špatný nebo více špatný z pohledu ostatních atd.).
Vezmi si člověka, který má prožít zkušenost vraha .. narodí se do rodiny, společnosti a věku, které je k tomu směrují a dopad této zkušenosti jej má dále přivést k uvědomění. Oběť jeho činu má odejít z tohoto světa např. v souvislosti s životními zkušenostmi pozůstalých. Všechny tyto vztahy jsou předem dané, jen zúčastnění o tom v momentě činu neví. Vražda má být odsouzeníhodná jako čin, ovšem my odsuzujeme člověka - to je taky svobodná vůle.
Stejně tak u sebevraždy není náhoda (nebo zázrak), že se nepovedla. Nepovedení je dané .. člověk si má prožít osobní rozhodnutí odejít z tohoto světa, ale díky tomu, že se "nepovedlo" další část života prožít např. s postižením, psychickou poruchou nebo jen s tím prožitkem, kdy odcházel z tohoto světa. Jako další zkušenost.
Každý člověk má jiný přístup k životu, co jeden považuje za dobré, druhý odsoudí jako nevhodné, co jeden uzná jako špatné, druhý pochopí, že ho to posunulo dál. Stačí si vrátit několik okýnek svého vlastního životního filmu a jen tak cvičně si říct : " Kdyby nebylo této zkušenosti, nevěděla bych .. " a přitom si uvědomit, že by ona zkušenost vyvolala u někoho dalšího odpor. Nemám v úmyslu zde propagovat negativitu, ale uznej, jak má člověk jednat s pokorou a láskou, když zatím procházel cestou bahnitou? A přece si myslí , že dělá to nejlepší, co umí..
Někdy mám pocit, že s Ave1 píšete jako kniha, ale s realitou to příliš nesouzní -FLOWER-
V mém nynějším životním filmu je tolik příhod,že by to stačilo na několik životů;)
a rozhodně nejsem z těch kterým je takzvaná realita života cizí.Právě proto mohu psát to co píši a také si za každým slovem stojím,nejsou to slova vyčtená,nebo naučená,ale přináší je sám život-FLOWER-
A i k tomu jestli ublíží blondýně,nebo brunetě , člověk většinou dospěje svobodným rozhodnutím:)-PUH-
Toto se netýkalo semena lípy,ze které vyroste jak píšeš správně zase lípa,ale týkalo se to našich duší,které pokud dokáží najít ve svých životech ten správný břeh splynou nakonec s Energií Univerza a skutečně mohou například vzbouzet k životu i dávno zapomenuté planety.Také proto máme svobodnou vůli-kterou lípa nemá.
Naše duše má netušené rozměry a má intuici ,kterou je spojena s Bohem,proto dokáže najít i přes omyly které v životě děláme cestu,pokud v našich srdcích bude soucítění s bolestí druhých.Nezáleží na tom co si myslí ostatní,že jim například připadá,že se někdo kdo ošetřuje nemocné není svobodný,nebo ten kdo se stará o rodinu není svobodný.Svoboda je v našich srdcích a v duši.
Podľa mňa závisí chápanie slobody v prvom rade na individuálnych okolnostiach nášho života - na našej genetickej výbave a sociálnom okolí, resp. na psycho-sociálnych faktoroch, ktoré v priebehu nášho doterajšieho života ovplyvnili naše vedomie a uvedomenie (EGO-Ja), že takto rozvinuté vedomie prislúcha práve našej individuálnej existencii.
Pre mňa je sloboda schopnosť prijímať s rešpektom aj také situácie, ktoré nepovažujem za žiadúce. Schopnosť vnútorne sa otvoriť aj tomu, čo mi momentálne nevyhovuje, alebo naladiť sa na to, čo mi prišlo do cesty, bez toho, aby som hromžila na celý svet len preto, že sa niečo stalo inak, ako som si predsavzala. V podstate to vnímam podobne ako Joitis.
Sloboda ako ľudská schopnosť vnútorného preladenia, ap. schopnosť náhle zmeniť postoj, ak nečakaná situácia nie je pre mňa príjemná, ale prichádza ako nutná a ja ju dokážem prijať a vnútorne akceptovať. Vnútorná akceptácia sa podľa mňa prejavuje relatívnym pokojom. (relatívnym, pretože sme si vedomí svojej ľudskej podstaty, a tým aj neschopnosti ovládať hlbšie emócie z oblasti nevedomia, ktoré sa vedome dajú len potlačiť alebo sublimovať).
Fatalizmus považujem za rovnako dynamický pojem, ktorý je podriadený miere individuálnej vnútornej slobody. Ešte aj primitív, naslúchajúci prevažne vnútornej intuícii a zmyslovým vnemom, sa v kritických okamihoch rozhoduje úmerne tomu, ako ich má rozvinuté, resp. v závislosti od toho, ako pociťuje významy symbolov, ktoré prebral od svojho spoločenstva. A tie môžu dávať viac sily prijať neželané okolnosti s pokojom, ako bystré myslenie.