Kdo šetří hůl.

Schizofrenie je duševní nemoc, toto vidím na hraniční poruchu osobnosti nebo hysterii.

Každopádně paní řve, protože je zoufalá. Zoufalá. Není šťastná tam, kde je, kvůli sobě. Nenávidí svůj život a svou situaci. A tato nenávist nemusí záviset na současnosti. Nenávidí se, že to nezvládla. Asi má silný dojem, že něco nezvládla, a že je sama. Řve, aby už nebyla sama. Řve, aby měla pozornost. Co dělá za zavřenými dveřmi, jak se ničí, příp. trestá, nikdo neví. Třeba tajně pijí, jedí, destruují...

Toto bohužel znám u žen opuštěných svými partnery či rodiči anebo i dětmi, předčasně a nečekaně, které jsou na vše samy, ale zlostnost se táhne z dřívějška, z nedostatku pozornosti, pochopení, sdílení a důvěry a teď jsou na vše samy, např. domácnost, rodinu, děti, děti jsou nemocné, nájem vysoký...

Křičí ze zoufalství. Ano, nejvíce trpí děti ale pomoc odbornou potřebují jejich rodiče. Oni taky trpí, trpí sebou, trpí nedostatky, jenž si více-méně uvědomují, trpí situačně a trpí, protože nevědí, kudy kam.

Takové osoby si nezasluhujjí opovržení a facku - nejen proto, že přeřvou. Možná by pomohlo: dobrý den, slyším vás křičet, co se děje? A pak usměrňovat k tomu, že najdou sílu v tom, když se s někým poradí...
Pokud mají schopnost radu a objektivitu, reálnou pomoc, přijmout.

ale potom si vravim, ze ja matka nie som, ktovie, ako by som to zvladala ja..

Tak, tak. :)

https://www.youtube.com/watch?v=vRVNm2iZo98

Nádherně napsáno.

Přísloví neznám, o roztroubení úchylem nepochybuju :D Asi je to trochu jinak, každá doba si pro své konání najde omluvu. Vlastně co si tu nalhávám. Doba těžko, člověk, lidi. My? Ale ani s časovým rozestupem se nikdy nedočkáme objektivity, spíš růžových brýlí.
Ona to nebyla jen záležitost 70.let, řekla bych, že je to pozůstatek z doby, kdy lidé umírali na rýmu a na životě se tolik nelpělo. Každý byl nahraditelný. A je i dnes, jen si to většina nerada připouští. Polámaných stromů je většina. Vyrůstala jsem v lese, takže upřednostním vytěžit a dřevo použít, dokud je ještě na co. A vysadit znova, protože ve stínu a s nedostatkem místa se mladý strom prosazuje dlouho a těžko. A pokud přeci jen vyroste, je spíš slabý. Muselo by dojít k úplné změně podmínek. Dojde. Válka je jedna z cest.
Znáš Černou Horu? V celé zemi je jen jeden dětský domov, ve kterém byli převážně váleční sirotci. A celá země solidárně pomáhá. Samozřejmě, ideální obraz pro turisty, nežijeme tam. U nás je to trochu jinak. Hospice a domovy důchodců míjím, ale vím, co je pro lidi tam charakteristické. Pocit, že jim někdo něco dluží. Realita je jiná. Nedlužíme nic. Protože lásku a úctu nezískáš terorem. Neříkám dobře mířenou fackou, ta občas prospěje. Slovní či fyzická. Třeba moje babička vždy nadávala, jak to tu teď vypadá, co vše je špatně. Zeptala jsem se jí jednou, zda si uvědomuje, že to je svět, který nám připravila jejich generace a nám nezbývá než v něm nějak žít, reagovat. Ale ono i když máš kvalitní setbu, nemáš jistotu, co vzejde. Je to i o péči, kterou jim věnuješ, o vnějších podmínkách.
Vychoval mě člověk, kterého nazýváš rovný. Přestože vzešel z podmínek, kde se pro ránu nechodilo daleko. Měl své chyby, jako každý, ale uvědomoval si to a bojoval s tím. Sám se sebou, s výchovou, kterou zažil. Udělal, co mohl, co bylo v jeho silách. Můžu se ptát, kde se to vzalo. Ale neptám. Byla to jeho vůle a víra. Tu předal nám.
Odpustky a svědomí. Člověka těžko naučíš morální odpovědnosti, není-li v něm. Neříkám, že to není nemožné, jen přerod bývá velmi bolestivý.

Co bychom si počali kdyby těchto vymožeností nebylo.

Dobrá otázka. Utratili bychom je? Nebo hledali lidské v nás? Naštěstí to zatím nemusíme řešit. ;)

Ano nemusíme to řešit máme dočasný odklad výkonu trestu.

Čas pracuje proti nám a my jedeme na voru bláznů vstříc peřejím vodopádu kde zeje propast.
Chechtáme se jako blázni a bavíme se aniž bychom tušili.
Jak vzácné když tomuto někdo rozumí.
Saturnská slova nelibě znějící těm co nechápou smysl cesty krocení/přeměny tužeb a vášní. Lidstvo žene slepá vůle. Nikoli láska.
Je lépe smířit se se saturnem včas než čekat na rány morové. Řešení může být jen individuální.

děkuji

Ano, "dočasný odklad výkonu trestu".
A nikdo z nás neví, na jak dlouho. Zda bude tuhle otázku řešit za deset let, za rok, nebo za týden.

"Hospice a domovy důchodců míjím, ale vím, co je pro lidi tam charakteristické. Pocit, že jim někdo něco dluží. Realita je jiná .Nedlužíme nic. Protože lásku a úctu nezískáš terorem.... i když máš kvalitní setbu, nemáš jistotu, co vzejde. Je to i o péči, kterou jim věnuješ, o vnějších podmínkách."

Protože hospice a domovy důchodců nemíjím, můžu s klidným svědomím napsat, že pocity lidí, tam jsoucích, nejsou především o tom, že by jim někdo něco dlužil.
(Nepolemizuji o tom, že děti nedluží svým rodičům nic za to, že je vychovali,atd.) Ani si nemyslím, že si "lásku a úctu" snažili získat terorem, že by svým potomkům nevěnovali péči.
Jestliže se v minulém režimu považovaly za hrozné případy, když děti navštívili rodiče v dd v den jednou za měsíc, v den, kdy brali důchod, dnes je podle mne situace mnohem horší. Zaregistrovala jsem množství osamělých žen, které volaly různým kartářkám a vědmám s jedinou otázkou - a navštíví mě ještě dcera, syn, vnuk. - Tak jsem se kolem toho trochu "otáčela"...
A vůbec se mi o tom vlastně tady nechce psát. Prostá ženská, co dělala celý život jak blázen, aby bylo na školy pro děti... našetřila s manželem i na byty pro ty děti, daly jim velké úspory. Teď ta paní leží nemohoucí v dd, má ještě domek. Když volá svým vysokoškolsky vzdělaným dětem na dobrých postech, ani jí telefon nezvednou. Je jediná možnost, jak je "přivolat". Napsat, že domek prodává... Ještě trochu peněz zbylo.
To vůbec není ojedinělé a není to o tom, že ty ženské děti mizerně vychovávaly, že je neučily nic o "jejich růži", že jim nepředávaly moře lásky.
A láska s bolestí jsou pro tyhle lidi charakteristické, ne pocity věřitele. Oni lidé na odchodu málokdy bývají malicherní. A že v nich zůstala touha, ach bože.
Souhlasím s tím, co napsal bosch o saturnovi, ač jsem veskrze radostnej člověk, v tomhle vidí přesněji.

...dělala celý život jak blázen, aby bylo na školy pro děti... našetřila s manželem i na byty pro ty děti...

je to smutné, ale...
po čem vlastně touží člověk, který se "obětovává" pro druhé, pro děti?

očekává pochopení, úctu, uznání?

jak může čekat úctu od druhého, když mu chybí to podstatné - úcta k sobě?

ano - život nám spravedlivě vrací to, co zasejeme



(http://www.informaceodjinud.estranky.cz/clanky/pece-o-zdravi/byt-lecitelem-je-nebezpecne---sergej-lazarev.html)

ta žena, o které píšu, byla z velice chudých a složitých (nemoce, věznění) rodinných poměrů. Ráda by sama studovala, je to chytrá paní, dobře se orientující i dnes. Milovala a miluje svoje děti a protože ty děti nebyly taktéž pitomé, snažila se jim umožnit vzdělání. Ono to někdy nebylo tak přímočaře jednoduché. Že pracovala a starala se o ně, nebrala jako OBĚŤ. Lidé jsou různí. Byla manželka, matka a ŽENA. Tím, že se staráš o druhé, nemusíš přijít o sebe. Někdo holt toho stačí víc:D
Proč myslíš, že jí chybí úcta k sobě samé?
Takže ona zasila sobeckost, ignoranci, emoční tupost?
A mimochodem - život není "spravedlivý".

zabývám se i tou myšlenkou že to může být ještě i jinak.
někdo třeba nikdy nebude muset řešit.
trest může být vlastně milost, protože slibuje očištění.
a k tomuto vysokému výsledku se přeci nemusí dopracovat všichni.
bůh možná trestá jenom ty kteří jsou mu milí.
ty ostatní maže..z knihy života.

Nevím, nechce se mi operovat s pojmy
trest - milost - očištění.
Dala bych tomu "programu" jiné názvy, ale rozumím ti. Jo, jsme v tomto ve shodě.

Ano, myslím, že jí chybí úcta k sobě samé. Chybí a chyběla, pravděpodobně celý život.

Když volá svým vysokoškolsky vzdělaným dětem na dobrých postech, ani jí telefon nezvednou. Je jediná možnost, jak je "přivolat". Napsat, že domek prodává... Ještě trochu peněz zbylo.

Právě proto, právě proto...

Ta žena zasila sobeckost, ignoraci sama k sobě. K tomu nejvzácnějšímu, co jí život dal. Tím dala návod svým dětem, jak se k ní mají chovat.

A mimochodem - právě v těchto ohledech je život krutě spravedlivý.
:)

ano, jsou tresty a pak i tresty. dá se mezi nimi hodně diferencovat.
jedny život zabíjejí druhé ho probouzí.
jako nemoc.
někomu je nemoc cesta, jinému prokletí.

Poslyš, ale ona jim NIKDY nezavolá, že domek prodává!
Ona jen ví, že by v tom pádě přijeli.
Jak můžeš tvrdit, že zasila ignoraci sama k sobě, sobeckost??? co nejvzácnějšího jí život dal?

mmch - tohle je problém spíše obecný, dala jsem jen konkrétní příklad.
Osobně už jen můžu zase ocitovat Max..Kašparů, když se ptal nějakého studenta z Asie na dojmy z naší země: "Žijete v zemi, kde nic není hanba".

nijak :)
myslím že sú všetci presne tam kde majú byť, možno by som ak by to moju pozornosť zamestávalo príliš, skôr zistila čosi o sebe a na pani odvedľa a jej syna by som sa začala viac usmievať :)

môj názor je, že cukor a bič i palica nie sú dobré nástroje žiadneho vzťahu, no keď sledujem mamy so svojimi deťmi, bezohľadu na výchovné metódy, jediné čo dieťa potrebuje je láska jeho mamy, a žiadna nie je dokonalá, tá čo vyplieska dieťa po zadku keď vletí na cestu, tá čo dá pohlavok, keď dieťa udajne zlobí, tá čo jačí, všetko sú to milujúce mamy, nevidím dôvod nič riešiť :)