Ľudská duša -
Jsou děti něco dlužny rodičům?
Saffiyah | 19.1.2016 23:35
Proč rodiče od dětí čekají splátku jakéhosi dluhu? Na základě čeho? Proč to rodiče tolik prožívají a děti mají kvůli tomu pocit viny? Kam se vloudila chyba a nespravedlnost? Kdo komu co dluží? A dluží vůbec někdo někomu?
Je-li někdo někomu něco dlužen, znamená to porušení rovnováhy vztahu. Pouze jeden něco dával a pouze jeden něco přijímal.
K zamyšlení článek, který mě oslovil... ne, přímo na mě pokřikuje a místy huláká:)
Třeba tady:
Rodiče pociťují své rodičovství jako velkou, pokornou oběť. Jako jednostranný proces bez jakýchkoli odměn a radostí. Dvacet let se snažili a nyní očekávají, že se jim to všechno musí nějak vrátit. Velmi mnoho dali a nazpět se jim ničeho nedostávalo. Je snad přece nějaká spravedlnost!
Pánbu je však vždycky a ve všem spravedlivý. Děti ve skutečnosti dávají rodičům velmi mnoho. Přesněji řečeno, dostává se jim od pánaboha mnohého prostřednictvím jejich dětí. Jejich objetí, vyznání lásky, směšná, zkomolená slovíčka, první krůčky, tanečky, písničky… Už jenom pohled na malého spícího andílka… jak krásná je to věc! V prvních pěti letech života vyzařuje z dítěte tolik čistého štěstí, že to všechny dospělé přitahuje jako magnet. Je to poctivý vztah – rodiče se snaží, pracují a dítě jim všechno vrací. Ihned, přímo na místě. V noci jsi nespal a ráno tě odmění úsměv na dětské tvářičce.
http://www.pronaladu.cz/jsou-deti-neco-dluzny-rodicum/
Je-li někdo někomu něco dlužen, znamená to porušení rovnováhy vztahu. Pouze jeden něco dával a pouze jeden něco přijímal.
K zamyšlení článek, který mě oslovil... ne, přímo na mě pokřikuje a místy huláká:)
Třeba tady:
Rodiče pociťují své rodičovství jako velkou, pokornou oběť. Jako jednostranný proces bez jakýchkoli odměn a radostí. Dvacet let se snažili a nyní očekávají, že se jim to všechno musí nějak vrátit. Velmi mnoho dali a nazpět se jim ničeho nedostávalo. Je snad přece nějaká spravedlnost!
Pánbu je však vždycky a ve všem spravedlivý. Děti ve skutečnosti dávají rodičům velmi mnoho. Přesněji řečeno, dostává se jim od pánaboha mnohého prostřednictvím jejich dětí. Jejich objetí, vyznání lásky, směšná, zkomolená slovíčka, první krůčky, tanečky, písničky… Už jenom pohled na malého spícího andílka… jak krásná je to věc! V prvních pěti letech života vyzařuje z dítěte tolik čistého štěstí, že to všechny dospělé přitahuje jako magnet. Je to poctivý vztah – rodiče se snaží, pracují a dítě jim všechno vrací. Ihned, přímo na místě. V noci jsi nespal a ráno tě odmění úsměv na dětské tvářičce.
http://www.pronaladu.cz/jsou-deti-neco-dluzny-rodicum/
neznámy » Saffiyah | 20.1.2016 00:53
Tak ten článek na mne místy také huláká, ale asi kapku odjinud, než na Tebe. připouštím, že se jistě vyskytují rodiče, kteří svým dětem mnoho nedají, chladné, nezajímající se matky, odtažití přezaměstnaní otcové. Ale já je naštěstí ve svém okolí nevidím. Tupé rodiče, které autor popisuje, jsem nepoznala. Spíše se mi zdá, že v současné době "frčí" kult dětí.
Bohužel, mám takový malý Klub odložených matek. Jsou to takové hodné, "blbé" ženské, které nejdřív svým dětem připsaly chatu, pak auto, pak barák a když vychovaly jejich dvě tři děti, z baráku mají odejít. - Ten pořad v tv kartářek, mě k tomu inspiroval. Těch ženských, které tam volají a tohle vypráví, bylo už moc.
A pak, lidské příběhy jsou různé. Někdy jsou děti opravdu dlužny. Třeba si půjčí, třeba ukradnou. Život je velice pestrobarevný.
A pokud jde o pocit dluhu - hm, já nic nečekám, ale o svou mámu jsem se postarala, bylo to těžké a ne vždycky jsem byla laskavá a vlídná - ale vůbec by mě nenapadlo brát to jako splácení nějakého dluhu. Mám prostě pocit, že existuje něco tak samozřejmého, jako koloběh braní a dávání. Snad i o tom je láska.
Bohužel, mám takový malý Klub odložených matek. Jsou to takové hodné, "blbé" ženské, které nejdřív svým dětem připsaly chatu, pak auto, pak barák a když vychovaly jejich dvě tři děti, z baráku mají odejít. - Ten pořad v tv kartářek, mě k tomu inspiroval. Těch ženských, které tam volají a tohle vypráví, bylo už moc.
A pak, lidské příběhy jsou různé. Někdy jsou děti opravdu dlužny. Třeba si půjčí, třeba ukradnou. Život je velice pestrobarevný.
A pokud jde o pocit dluhu - hm, já nic nečekám, ale o svou mámu jsem se postarala, bylo to těžké a ne vždycky jsem byla laskavá a vlídná - ale vůbec by mě nenapadlo brát to jako splácení nějakého dluhu. Mám prostě pocit, že existuje něco tak samozřejmého, jako koloběh braní a dávání. Snad i o tom je láska.
Saffiyah | 20.1.2016 05:03
Byla jsem vychovávána v poněkud jiném duchu, moje autoritativní maminka byla hluboce přesvědčena, že má na mě veškerá práva i v dospělém věku (například prohlásila, že i když mi bude padesát, má jako moje matka právo dát mi pár facek!!!). Jakmile jsem se dokázala sama uživit, nikdy jsem od ní nic nechtěla ani nepřijala, protože by to znamenalo závazek a následné zasahování do mé rodiny. Možná proto mi ten článek tolik promluvil do duše.
Své tři děti jsem se snažila vychovávat v duchu zásad, že dobré rodinné vztahy jsou mnohem důležitější, než materiální statky. Mám radost, když vidím, že si zůstaly blízké i v dospělosti a přes odlišné životní cesty.
Své tři děti jsem se snažila vychovávat v duchu zásad, že dobré rodinné vztahy jsou mnohem důležitější, než materiální statky. Mám radost, když vidím, že si zůstaly blízké i v dospělosti a přes odlišné životní cesty.
Podľa mňa je tam dosť pravdy. Dieťa nie je svojím rodičom nič dlžné. Má mať úctu k svojim rodičom, dali mu život, ale nemajú voči rodičom žiadne podlžnosti.
Asi je to boj o energiu, a pocitu, že vládne.
Aj ja som bola vychovávaná v duchu dlhu. Ale je to výchova, sú to paradigmy, ktoré nám dáva spoločnosť, rodina a potom my sami sebe. Mám rada svojich rodičov, ale pocitu dlhu sa mi podarilo zbaviť. Je to manipulácia, obchod. No a dúfam, že moje deti nemajú voči mne pocit dlhu. Bola to moja voľba mať deti a som nesmierne vďačná za ne a veľmi by ma mrzelo, kebyže sa stretávame len kvôli pocitu dlhu, povinnosti a nie preto, že nám je spolu dobre. -FLOWER-
Asi je to boj o energiu, a pocitu, že vládne.
Aj ja som bola vychovávaná v duchu dlhu. Ale je to výchova, sú to paradigmy, ktoré nám dáva spoločnosť, rodina a potom my sami sebe. Mám rada svojich rodičov, ale pocitu dlhu sa mi podarilo zbaviť. Je to manipulácia, obchod. No a dúfam, že moje deti nemajú voči mne pocit dlhu. Bola to moja voľba mať deti a som nesmierne vďačná za ne a veľmi by ma mrzelo, kebyže sa stretávame len kvôli pocitu dlhu, povinnosti a nie preto, že nám je spolu dobre. -FLOWER-
neznámy » Saffiyah | 20.1.2016 09:56
Nerozumíme si...
Nemyslím, a nikde nepíšu, že jsou děti svým rodičům něco dlužni(pokud nesebrali).
Také jsem odešla z domova v 19 a nikdo mi nic nedal a dokázali jsme se dva blázni v pohodě uživit.
Jak člověk vnímá svůj vztah k rodičům, jaký ten vztah je, asi určuje to, zda se posléze začlení do onoho koloběhu braní a dávání. Z mámy se mi (když mě přešla opožděná puberta) stala dobrá kamarádka, která - pokud mohla, pomohla třeba pohlídat dítě, odvézt k doktorovi a hlavně - pokecat o tom, co bolelo, co dělalo radost.
Takže z takového vztahu neroste p o c i t d l u h u, ale je to o lásce a láska je snad objímající, dávající, ne? - Je to osobní věc, ať každý koná, jak cítí.
Nikdo není nikomu nic dlužen.
Ale napadl mě, protože jsem se kolem toho trochu motala - právě ten problém opuštěných, podvedených matek - je to už fenomén, velice dobře o tom mluvil C.Hoschl.
A když jsem u těch rozmáhajících se novinek - znám dobře 6 případů, kdy cca pětadvacetiletí muži sedí doma v pokoji na počítači, někteří ve sklepě hrajou na kytaru.. Nesnaží se pracovat, nehledají práci. Nechávají se živit a "vegetí" - všichni mají dobrou školu, funkční rodinu, a zajímavé - sourozence, kteří pracují a ž i j í.
Nemyslím, a nikde nepíšu, že jsou děti svým rodičům něco dlužni(pokud nesebrali).
Také jsem odešla z domova v 19 a nikdo mi nic nedal a dokázali jsme se dva blázni v pohodě uživit.
Jak člověk vnímá svůj vztah k rodičům, jaký ten vztah je, asi určuje to, zda se posléze začlení do onoho koloběhu braní a dávání. Z mámy se mi (když mě přešla opožděná puberta) stala dobrá kamarádka, která - pokud mohla, pomohla třeba pohlídat dítě, odvézt k doktorovi a hlavně - pokecat o tom, co bolelo, co dělalo radost.
Takže z takového vztahu neroste p o c i t d l u h u, ale je to o lásce a láska je snad objímající, dávající, ne? - Je to osobní věc, ať každý koná, jak cítí.
Nikdo není nikomu nic dlužen.
Ale napadl mě, protože jsem se kolem toho trochu motala - právě ten problém opuštěných, podvedených matek - je to už fenomén, velice dobře o tom mluvil C.Hoschl.
A když jsem u těch rozmáhajících se novinek - znám dobře 6 případů, kdy cca pětadvacetiletí muži sedí doma v pokoji na počítači, někteří ve sklepě hrajou na kytaru.. Nesnaží se pracovat, nehledají práci. Nechávají se živit a "vegetí" - všichni mají dobrou školu, funkční rodinu, a zajímavé - sourozence, kteří pracují a ž i j í.
neznámy | 20.1.2016 10:09
Za totáče to bylo, jak píše Vodnářka, finančně výhodnější.
Dnes už ne.
Naproti v domě bydlela vdova, tak k osmdesáti. Už dost nemocná, jedinej syn někde v dálavě. Občas se objevil, přivezl bonbóny a zmizel. Babka (mě je 45), hodná, věřící osoba, kterou měl tady každý rád, to přijímala, tak, jak šlo.
Nedávno syn přijel a paní vysvětlil, že je pro ně mnohem výhodnější, když byt přepíše na něho. Ona byla šťastná, že se jediné dítě (to, co jí hano, dávalo tolik radosti, ten andílek, kterého milovala) objevil - a diví se někdo osamělý ženský, nepodezíravý, milující, že to udělala?? - Po přepsání do měsíce syn byt prodal a mámu nastěhoval do sklepní kůči někde na druhém konci Prahy. Neznala tam živáčka. - Když měla sílu, přijížděla sem, ke "svému" bytu - na lavičku, mezi svoje kamarádky. Nikdy si nepostěžovala, ale to chátrání bylo děsivé. Vím, měla roky, ale myslím, že umřela na puklé srdce.
- Pokud jde o ten Klub, je to celkem podobné - ženy jsou povětšinou z vesnic, často ve věci hrají roli partneři jejich dětí, jsou prostě důvěřivé. Důvěřivé, milující.
(Ten Klub nedržím, ale vznikla tam nějaká pomáhající přátelství, díky zato).
Dnes už ne.
Naproti v domě bydlela vdova, tak k osmdesáti. Už dost nemocná, jedinej syn někde v dálavě. Občas se objevil, přivezl bonbóny a zmizel. Babka (mě je 45), hodná, věřící osoba, kterou měl tady každý rád, to přijímala, tak, jak šlo.
Nedávno syn přijel a paní vysvětlil, že je pro ně mnohem výhodnější, když byt přepíše na něho. Ona byla šťastná, že se jediné dítě (to, co jí hano, dávalo tolik radosti, ten andílek, kterého milovala) objevil - a diví se někdo osamělý ženský, nepodezíravý, milující, že to udělala?? - Po přepsání do měsíce syn byt prodal a mámu nastěhoval do sklepní kůči někde na druhém konci Prahy. Neznala tam živáčka. - Když měla sílu, přijížděla sem, ke "svému" bytu - na lavičku, mezi svoje kamarádky. Nikdy si nepostěžovala, ale to chátrání bylo děsivé. Vím, měla roky, ale myslím, že umřela na puklé srdce.
- Pokud jde o ten Klub, je to celkem podobné - ženy jsou povětšinou z vesnic, často ve věci hrají roli partneři jejich dětí, jsou prostě důvěřivé. Důvěřivé, milující.
(Ten Klub nedržím, ale vznikla tam nějaká pomáhající přátelství, díky zato).
neznámy » Saffiyah | 20.1.2016 10:10
Neviem, od čoho závisí takýto postoj ľudí ... možno od nejakej vyspelosti? ... moji rodičia odo mňa neočakávali nič, ale boli nesmierne radi, keď "dostali do daru" vnučku - najmä otec ju zbožňoval.
No a ja od mojej dcéry tiež neočakávam nič ... vlastne ani od nikoho iného ... :) je mi dobre tak, ako som:)
No a ja od mojej dcéry tiež neočakávam nič ... vlastne ani od nikoho iného ... :) je mi dobre tak, ako som:)
neznámy | 20.1.2016 10:38
Já neznám takové lidi, o kterých se píše v článku.
Ale že tu je mezigenerační problém, to přece nelze nevidět. Byl vždycky, ale s dobou, která je zaměřena na výkon, úspěch a prachy, se jen prohloubil.
Vždycky tu byli lidé v Domovech důchodců, které děti navštívili jen v den braní důchodu. Jestli to, že navštěvovat svoje rodiče, případně jiné příbuzné a blízké přátele v nemocnici, domovech apod., někdo chápe jako splácení dluhu - to je jeho pojetí.
Já tomu vlastně vůbec nerozumím. Mám "svoje" lidi a ti se mnou prostě můžou počítat , stejně jako já, jak doufám, s nimi. V dobrým i ve zlým. I v konci. Nic o dluzích. Spřízněni volbou.
Ale že tu je mezigenerační problém, to přece nelze nevidět. Byl vždycky, ale s dobou, která je zaměřena na výkon, úspěch a prachy, se jen prohloubil.
Vždycky tu byli lidé v Domovech důchodců, které děti navštívili jen v den braní důchodu. Jestli to, že navštěvovat svoje rodiče, případně jiné příbuzné a blízké přátele v nemocnici, domovech apod., někdo chápe jako splácení dluhu - to je jeho pojetí.
Já tomu vlastně vůbec nerozumím. Mám "svoje" lidi a ti se mnou prostě můžou počítat , stejně jako já, jak doufám, s nimi. V dobrým i ve zlým. I v konci. Nic o dluzích. Spřízněni volbou.
neznámy | 20.1.2016 10:57
ja som cíťa jak škovránok čo sa s úsudkom ale nevylučuje, takže jak by mne dospelý! synčok chodil z dálavy s pytlikama bonbónů a inak sa o mňa celé mesiace a roky nezaujímal tak nevidím jediný dôvod prečo dať na jeho "rady".
To potom dopadá jak dopadá .........
neviem čo s takými mamami, ty čo s nimi robíš ?
To potom dopadá jak dopadá .........
neviem čo s takými mamami, ty čo s nimi robíš ?
Ja som si v mojom chladnom detstve pomáhala myšlienkou - a čo tie deti v detských domovoch? Moja mama v ňom rástla do dospelosti a o niekoľko rokov, krátko po mojom narodení zomrela. Môžem niekomu niečo vyčítať? Nebo mi ju vzalo a odtiaľ mi prichádza pomoc.-HEART- Keď som mávala výčitky, že nemôžem, či neviem dať svojim deťom všetko tak, ako by to oni potrebovali som zaháňala myšlienkou, že raz to vrátim ich deťom. A teraz si to užívam. -HEART--THUMBSUP--HEART-
Je mi zadosťučinením, že moje deti sa majú radi, pomáhajú si, často sa všetci aj s deťmi stretávajú a mne stačí tú peknú atmosféru len sledovať. -FLOWER-
Je mi zadosťučinením, že moje deti sa majú radi, pomáhajú si, často sa všetci aj s deťmi stretávajú a mne stačí tú peknú atmosféru len sledovať. -FLOWER-
Stránka:
Počítam horoskop...