Láska a vzťahy -
Vztahy v budoucnosti
nema zmysel sa tymto ako to bude zaoberat. zmysel ma to co je a to vidiet ze ak je strach, tak nie je laska a to co sa pisalo k tomu. a ked tento strach nebude da sa zhruba vydedukovat ako to bude :D
Nie som ale feministka...a som hetero-FLOWER-...kvet patri muzom , lebo k niecomu ich predsalen treba;)
A v pravidlách voľnej diskusie sa pýtam:
Čo je za vznešenú úroveň bytia, ak Vašu spriaznenú dušu, matku Vašich detí a ženu, ktorá pri Vás stoji v dobe slabosti a najväčšej sily kláti nejaký špinavý, chlpatý, škaredý, bezcharakterný chruňo, ktorý sa smeje ako ju plieska po zadku a ona zlizuje jeho semeno nasiaknuté chuťou zle pripraveného prekoreneného jedla, ktoré si práve dal v McDonalde?
Žiť podľa prírody znamená, chrániť si svoj genetický potenciál eliminovaním ostatných sokov.
Takže ak sa Vám nezdá, že na planéte zemi sú pravidla prežitia založen na strachu, nastúpte späť na svoju vesmírnu loď a odleťte do krajiny cukroviniek značky orion.
Budú sa snáď rodiť osvietené a nebudú potrebovať materské mlieko, lebo príjdu na to, že matku si nemajú privlastňovať?
Zobúdzate sa počas dňa zo svojich bludov? Lebo láska nie je zlo. Je krásna práve preto, že nás zachraňuje od tejto reality. Ak taká nemá byť, tak by asi nemala zmysel.
Neznášam tie prehnané kecy o tom, že máme odletieť z tejto existencie, bože.
Sme dosť zložití a krásni. A komu sa nepáči, nech si svoj problém vyrieši.
LÁSKA je vnem a pocit toho, že nejaká osoba, zviera alebo vec je tak úžasná a krásna a má tak neuveriteľne dokonalú bytostnú skladbu(dokonalú pre nás, pre iných to nemusí byť nič žiadúce), že to v nás spôsobuje radosť zo života a rozprúdi všetky životadarné chemické pochody v tele. Milovaná osoba lieči, aj keď by mohla zraniť.
VY máte strach žiť, a preto veríte nezmyslom.
Ten který je na kopci a tak má větší rozhled toho,který jde po rovince stále miluje,váží si ho,ale potřebuje se podělit o své dojmy z výšek s někým,kdo je ve stejné výšce a tak vzniká další vztah.
Bylo by krásné,kdyby ti dva z té výšky zavolali na toho co si spokojeně vyšlapuje tam dole.... "Haló,pojď za námi...!",ale jemu je tam dole dobře a nechce se mu kráčet někam dál,jen proto,že se tam vydrápal jeho partner a nechápe,proč má ten partner potřebu sdílení s někým,kdo vidí to samé co on,když má přeci jeho a může mu říct všechno..., nechápe také,že když mu ten druhý něco říká,tak on vlastně neví,o čem mluví a tak přestal mít potřebu mu o tom vykládat,protože se pak necítí dobře a dolů zpátky,jen aby se vrátil ke stejnému výchozímu bodu se mu už nechce...ale tohle nemohl předvídat na začátku vztahu...to se událo a je to vývoj sám...je tu možnost,že jeden povyleze a druhý trochu sestoupí a dosáhnou opět na sebe...ta možnost tu stále je...:)
A proto si nemyslím,že by to bylo jen o tom,že by se dnes lidé chtěli ve vztahu bavit...spíš jsme se někam posunuli a ty vztahy se všeobecně nějak přetváří a je na každém,co si pro sebe vybere...
V každém případě jsem pro to,aby ten vývoj vedl směrem,kdy budeme schopni,bez toho,že by jeden nebo druhý měl pocit ublížení,či pocit,že ubližuje,naučili být k sobě upřímní a mluvili i o tom,že to,že jeden vylezl na kopec a potkal tam někoho,neznamená,že po celou dobu netoužil,aby tam lezl právě se svým partnerem,jenže to v tu chvíli nešlo...
Není to tedy ani o nezávislosti,spíše o tom,že nám byl vtlučen ten model jedna a jedna rovná se láska až do smrti a mladí lidé už dneska vidí,že ten model nefunguje a pokud vydrží,tak díky pokrytectví povětšinou a nebo díky pohodlnosti a nebo pomyslné jistotě,kterou si ti dva myslí,že mají...a tak ti mladí hledají jiné možnosti a varianty.... :)
A stále si myslím, že pokud se dva lidé vyvíjí různě a jeden druhému už v něčem nestačí, bylo by fér to na rovinu přiznat a dát svobodu "lézt na kopec s někým jiným" i tomu druhému. Pak by byla přijatelná idea, že člověk budoucnosti vystřídá za život postupně několik MONOGAMNÍCH vztahů ,ne, že na kopec poleze s jedním partnerem, zatímco dole na něj čeká druhý. Věřím, že si nyní rozumíme. ;)
Ostatně,ona myšlenka-já jsem někde a ty jinde(výš a níž),je vždycky subjektivní.....
Možná vede cesta tudy....možná je klíčem pokora.
Potkáváme za život mnoho lidí a to,že jsme momentálně ve vztahu a jsme v něm šťastni,není zárukou,že nemůžeme milovat ještě i další jedince.
Jsem člověk,který na tohle nevěří a nikdy nevěřil.Už ve školce mi uzurpování si jednoho kamaráda šlo proti srsti a co jiného je vztah,než kamarádství.
A pokud je vztah ve vývoji a dospěl do bodu,kdy jeden z partnerů zjistí,že je schopen milovat víc lidí a druhý něco takového striktně odmítá,ač spolu o tom hovořili a odmítá to nejen u toho partnera,ale i u sebe,protože to má jinak a ví o sobě,že je monogamní ,partner mu nabízí variantu toho,že i on přeci má možnost vpustit do svého života i jiné bytosti a právě proto,že to má jinak,tak tuto možnost odmítá,a také ovšem odmítá se takověho partnera i vzdát,tak kde pak jsou?Můj názor je,že si to každý pár vyřeší po svém a pokud je vůle na obou stranách,tak jistě najdou nejlepší řešení pro oba...
Dovětek: Já vždycky tvrdím, že lidé, kteří to mají jinak, ať se neuvazují v žádném pevném svazku, ať si klidně užívají a žijí svůj život jak chtějí, ale ať proboha nekazí život dalším bytostem (partnerům a dětem)....
Čtu ted´docela zajímavou knihu od Valerije Sinelnikova - DOHODA S NEMOCÍ
Došel k názoru, že k smilstvu a cizoložství mají sklony velice žárliví lidé....Tedy ti, kteří lpí na vztazích, kteří dávají vztah s opačným pohlavím na první místo v životě. Nechápou, že vztahy nejsou smyslem a cílem života, ale pouhým prostředkem pro plnohodnotný život.
Život není ani jednoduchý,ani jednoznačný,ani jeden z nás není jako ten druhý,tak
proč si myslet,že by to mělo být tak či onak.Život je tak krásně spletitý,tak i naše vztahy jsou spletité.
Třeba to to takhle má být,že je to součást poznání,že je to zařízené u jednoho tak a u druhého onak.Proč vlastně hledat nejlepší variantu,která to vlastně je?
A k té budoucnosti vztahů?Asi budeme koukat,jak se s tím mládež popasuje,ale já se na to těším,protože to rozhodně bude jiné a ani jejich děti třeba nebudou trpět,protože pro ně začne být přirozené...že jen tak žijí a pomyslná jistota modelu rodina v podobě našli se,vzali se,měli děti,zestárli a umřeli,byla jen další z mnoha iluzí.A přitom,někdy je tento model spíš mrzačí,jelikož se potlačuje přirozený děj událostí,ve prospěch sebeklamu,koukejte jak to jde,jak jsme šťastní.
Lidé,kteří spolu vydrželi a milují se,tak za sebou mají čas od času nějakou tu bouři,podle mého je důležitější ve vztahu,jak a kolik do toho vztahu investujeme energie,ve prospěch celku,než nějaký model,že tak či onak to bude klapat.:)