Hledání dobré smrti - režie Škrdlant

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10099253860-hledani-dobre-smrti/30629535025/

Stojí za shlédnutí, byť po technické a kamerové stránce nic moc.

Díky....úcta k lidským důvodům...-bohužel,jak velmi často se na to zapomíná-resp nebere vůbec v potaz...

...přítomnost při procesu umírání -je sice vyčerpávající a moc bolavá,ale mě osobně dala mnohem víc,než vzala...v dokumentu je mj krásně patrné,jak Ti,kteří doprovázeli umírající doma-byli s jejich odchodem smíření...

Zúročíme svůj psychický i sociální "kapitál", bych řekla..(v tomto směru zvolili v dokumentu různé případy, což je fajn)
Zkušenost s cizím umíráním ať zvířátka nebo člověka je určitě přínosná..
Cvičit např. jógu, meditovat, modlit se...to je myslím akceptovatelná "příprava" pro situaci, kdy přijde smrt "a bude mít mé oči"....


Zajímavá věta p. Novotného při umírání:"pro nás už tyhle zákony neplatí"..:), i ten "plurál"..

Bělohradský umí zajímavě formulovat: máme žít za hranici, když už ztrácíme identitu, pocit integrity...Kdo to posoudí? Vždycky my..Co když jsme v takovém stavu, že to nemůžeme sdělit, jestli se ještě adaptujeme a měníme své hranice, nebo "padáme"...

Líbilo se mi, když tam z jednoho hospicu říkali, že probudili ještě člověka z umělého spánku, protože byl neklidný a skutečně chtěl ještě ve svém životě něco dokončit...
Taková pozornost personálu je obdivuhodná právě pro tyto situace, kdy už jsme mimo jazykovou komunikaci, a navíc, zdá se se nevnucují. Klobouk dolů.

.....příprava" pro situaci, kdy přijde smrt "a bude mít mé oči"....

Víš to mi připomnělo situaci kdy jsem s umírající kamarádkou ležela na posteli a držely jsme se za ruce.Náhle z ničeho nic nás objala energie takové lásky a bezpečí,že nám oběma vyhrkly slzy do očí.V tu chvíli kdybych zemřela ,odešla bych šťastná i ona cítila to samé ve stejný okamžik.Byl to Bůh s Jeho láskou která nás objala.Neztrácíme smrtí identitu jen se rozšíří ,splynutím s tou láskou se neztratíme,ale najdeme,vrátíme se domů a to je to co vnímá člověk na konci cesty,pokud ten konec přichází dlouhodoběji.Nejdříve vzdoruje,říká si proč já,bojí se,ale přijde chvíle kdy prostě přijde vyrovnání ve kterém vnímáme tu větu ---pro nás už tyhle zákony neplatí"--- uvědomila jsem si to ,v době kdy odcházela ze života jiná má kamarádka ,bylo to o vánocích-seděla jsem u ní a ona řekla-už se mne nic z toho venku netýká,ale tak vyrovnaně....
Brzy po tom rozhovoru odešla....
Věděla jsem,že odejde,stejně jako jsem to věděla u svých blízkých doma,přesto
,ale nejde se na ten odchod lidí tak připravit, vždy nás to zastihne nepřipravené na jejich odchod i na to,že se musíme naučit žít bez nich.Než si uvědomíme a přijmeme,že jsou s námi stále i když v jiné formě a v našich srdcích .My v naší rodině jsme měli to štěstí,že všichni mohli odejít ze života doma.Neměli takové bolesti,ani nemuseli být stále připojeni na přístroje.A měl se o ně stále kdo starat, protože žijeme tak nějak pohromadě,měli nepřetržitou péči, Není to,ale lehké i když to člověk dělá s láskou.Všichni kdo se o ležícího člověka starají ví o čem píšu.Proto vím,že někdy to ,aby lidi byli doma možné není.Za svou kamarádkou jsem jezdila do Hospicu v Praze Bohnicích.Mohu napsat,že prostředí tam bylo plné pochopení a úcta k lidem.S několika lidmi jsem tam mluvila,bylo tam vyrovnání a mír,který přichází ve chvíli kdy nás energie obejme a my dokážeme vnímat její lásku.Tam už není boj o život,je tam přijetí.Také díky tomu,že personál i pan ředitel dbali o to,aby lidé netrpěli.Taková místa,kde je soucítění s trpícím a úcta k němu na prvním místě jsou oázou pro ty,kteří nemohou být doma.
Nedávno nám zemřel jeden příbuzný,kterému má malá vnučka říkala dědeček a ona brzy potom nakreslila obrázek.. dva andílci,kteří nesou uprostřed srdíčko.Když jsem se jí ptala co to je řekla,že srdíčko je dědeček a nesou ho dva andílci-dojalo mne jak čistě děti vnímají to,co k našemu životu neoddělitelně patří.A také mi to znovu připomnělo tu energii bezpečí,která nás objala,když odcházela ze života Hanka.
Škoda,že sem neumím obrázek zkopírovat je dojemný.

Jsi odvážná a zvídavá :)
Zdá se, nejhůře se vyrovnávají s umíráním lidé, kteří očekávají většinu řešení a nabídek zvnějšku...

pak formulují svou situaci jako ten nejmenovaný pán:

"už nemám..."
"už nesmím..."

...Ano-zuročíme,pokud jím disponujeme,resp jen do té míry,kterou disponujeme...a při pohledu na přeplněné domovy pro přestárlé a LDN,bych řekla,že příliš širokým"polem" výše zminovaného ,jako společnost-nedisponujeme=nějak ta ekonomika a stres válcuje lidskost...i proto je každý, takový dokument extrémně důležitý...a tento byl nejen mimořádně lidský,ale i mnoharozměrný...

babička mi doma umírala 6 měsíců a tolik posunů a procesů,které jsem s ní prožila za těch 6měsíců,jsem neposbírala za celý život....stavy,kdy bezvládně ležela ,byla už jen věchýtek,bez pomoci nezvedla ani ruku a v noci byla schopna odsunout zátaras od postele a chodit po bytě...stavy,kdy smrt byla"cítit" v celém jejím pokoji,ale byla"přívětivá"-voněla a byla bělostná-ještě i v tuto dobu/protože jsem měla 3letou dcerku a byla samozřejmě semnou/-dcera si chodila taky sednout k její posteli a vnímala to,co se odehrává jako "vonavé"-/jak to popisovala/-a viděla jsem babičku,jak se odmítá pustit života,který už nebyl k životu/-najednou se v ní něco "přesmyklo"/-postupně se ono vonavo začalo měnit-a dcera od jistého okamžiku už do pokoje odmítla chodit-i mě tam bylo velmi uzko-velmi zvláštní fenomeny...i když konec byl klidný-lpění na životě ho posunulo do trochu jiného rozměru...jsem přesvědčená,že i na smrt by měl být člověk připravený/srovnaný v sobě i s kolím/=viz-ono probouzení pána z umělého spánku,aby si dořešil s příbuznými,co potřeboval...

Těžko se mi k tomuto problému vyjadřuje, protože jsem za život pochovala už příliš mnoho lidí. Ale závidím mému otci, který měl úžasnou smrt a takovou bych si přála i já, až přijde můj okamžik. V poledne se pořádně naposledy naobědval, dal si pivo, zapálil cigaretku, pak se natáhl na gauč, hekl a byl mrtvý. Když už to musí být, tak ať si člověk aspoň naposledy dopřeje vše, co mu život může ještě nabídnout. Ne, jak můj manžel, který umíral 10 let ve strašných bolestech a zbyla z něj jen troska, na kterou bylo utrpení se jen dívat. Takhle nemá nikdo umírat. Poznamená to všechny kolem dokola a nedá se na to zapomenout.-NOOO-

Nejsem odvážná a každý odchod mých blízkých i těch které vidím odcházet ze života ve svém okolí mne bolí,někdy mám pocit,že víc,než se dá unést. Často spíš obdivuji ty,kteří odcházejí.Moje babička tři měsíce před smrtí dokázala vypít jen jednu skleničku piva,nic ostatního nesnesla.Mohla ležet jen na jednom boku jinak jí bylo strašně zle.Přesto si nikdy nezoufala.Byla to ona kdo mne do poslední chvíle držel-se svým zase bude dobře děvenko.A právě ta chvíle kdy nás s kamarádkou objala ta energie bezpečí mi dala největší víru,že babička měla pravdu.A právě v tom Hospicu jsem měla podobný pocit i ti,kteří tam leželi a mluvila jsem s nimi cítili to objetí bezpečí.
Přesto jsou chvíle kdy je kolem nás té bolesti tolik,že člověk nemůže smutkem ani dýchat.Nejvíce mne zasáhla smrt malého děvčátka,kamarádky mé vnučky.
A obdivuji víru jejích rodičů i celé rodiny,kteří dokázali jít životem dál.
Přestože mi pomáhá to,že někdy při výkladech Energie spojí člověka s jeho blízkým,aby si mohli vyrovnat to co nestihli v životě,že mne dokonce spojil i s mou milovanou babičkou,není tím má bolest z odchodu blízkých menší.Ale myslím,že i ta bolest patří k životu.Právě to že máme v srdci toho kdo odešel nám pomůže se s tím po nějaké době vyrovnat i když nám pořád strašně chybí,začneme po nějaké době vnímat to,že je se svou láskou stále s námi i když v jiné formě.Ale to chce čas a pro každého je doba bolesti jinak dlouhá.I to -už nemám.... patří v určité chvíli k životu.

Hovoríte mi z duše .. takzvane..
Nenachádzam jediné slovo čo by som k tomuto dodala ..

Zkušenost s cizím umíráním ať zvířátka nebo člověka je určitě přínosná..

Nemám zkušenost s lidským umíráním,ale právě s tím zvířecím...mého věrného psa,který s umíráním čekal na mne.Bylo to přesně tak,jak jsem si vyslechla na přednášce o umírání.Třikrát nádech,poslední výdech.
Tehdy jsem o tom nic nevěděla.Jen jsem pejska hladila a říkala:"Už běž,už umři."-SADLEY-

Někde jsem četla,že umíráme tak,jak jsme žili...ne,že bych s tím bez výhrad souhlasila-ale pokud si něco opravdu přeji,tak takový skon,jaký popisuješ u svého tatínka...i proto,že jsem byla u většiny-bohužel -vleklých a bolestných umírání...a že na to člověk nikdy nezapomene-to je pravda...

zajímavé. Děkujeme za upřímnost a přesnost.:)-HEART-

Teď vyšla knížka C. G. Jung a gnoze. 7 promluv k zemřelým:
http://www.kosmas.cz/knihy/133035/carl-gustav-jung-a-gnoze/

Asi si ji koupím + další C.G. Jung a tarot. Cesta archetypu.

Obojí v nakl. Eminent.

Něco na tom bude. Už jsem o tom taky tak uvažovala, protože se mě to osobně velmi dotýkalo. Můj muž byl člověk dvou tváří, pro všechny ostatní úžasný člověk, ale jen já jsem věděla,jak moc mě trápí a jak mi ubližuje.Byl to ostatně Blíženec. Nikdy jsem si nikomu nepostěžovala, protože jsem se za to hrozně styděla, koho jsem si to vlastně vzala. Nakonec mu zmizeli všichni přátelé a zůstala mu jen ta jeho nenáviděná žena, která mu jako jediná pomáhala až do konce. Paradoxně říkám, že nejvíc mi ublížil tím, že tak hrozně umíral. Je to pryč, ale ty vzpomínky se ještě občas objevují při takovýchto diskusích, ale už o tom můžu aspoň mluvit-FLOWER-

Tohle je úžasná funkce virtuální existence., že se v ní odvážíme vyslovit zážitky a názory, které ze sebe jinak těžko vypravíme.. Díky Bohu a Internetu :)

Já se tu dneska skutečně vykecám, ale už mám pátý příspěvek, tak se do zítřka odmlčím. Jak se říká, neštěstí nechodí samo, ale ve třech. Takže i můj příběh má pokračování. Jakoby nestačilo, že muž umíral v Olomouci, tak navíc dostala mrtvičku i moje zlatá maminka. A já jsem mezi nimi lítala jak střela jednou do Bruntálu, pak zase do Olomouce a říkala jsem si, tohle mě snad zabije. Taky že jo,když muž konečně zemřel, já jsem se zhroutila, prostě jsem už neunesla tolik utrpení a skončila jsem na dalších deset let v péči laskavých psychiatrů. Přitom jsem musela v práci tajit, kde se léčím, protože jsem pracovala u vojáků na zodpovědné funkci a kdyby se tam někdo dozvěděl, že jsem psychicky labilní, čekal by mě vyhazov. Tak jsem byla nadopovaná antidepresivy, milá , příjemná, pracovitá, usměvavá a vydržela jsem to tak až do důchodu a odešla se ctí a slávou s pořádným balíkem peněz na cestu.-YES- Ovšem pár let před důchodem mi to najednou došlo, že už je všechno zlé pryč a že teď už bude jenom dobře a začala jsem si sama snižovat dávky léků, až jsem je úplně zrušila a ono to tak taky bylo. Takjá se pro dnešek loučím a zítra nashledanou-BYE--FLOWER-

Jejda, Putes..-HEART--FLOWER- Si velmi silná a optimistická, čo cítiť z príspevkov ktoré poznám ešte z Najdi se..Tento príbeh je toho dôkazom, a mňa fakt dostal.
Prajem Ti aby to zlé bolo u teba preč už naveky :)-THUMBSUP--BYE-


PS: Inak na tú očistu jater som si stále netrúfla ..