Padající kokosové ořechy a lví řev

Je to neohrožené prohlášení, že jakýkoliv stav mysli je pracovní jako součást meditace. Na chaos by se mělo nazírat jako na mimořádně dobrou zprávu.

Je několik stádií ke vztahu k emocím:

- VIDĚNÍ - přijetí emocí jaké jsou, jejich prostoru a vývoje

- SLYŠENÍ - zážitek pulsující energie

- ČICHÁNÍ - jako když čicháme jídlo a bez ochutnání říkáme to bude dobré, čímž vyčicháváme energii

- CÍTĚNÍ - dotknout se energie a souznít

TRANSMUTACE jako přeměna olova ve zlato, hmota je zachována, ale přeměněna. Máme strach, že emoce nás ovládne, že ztratíme hlavu. Transmutace znamená projít tímto strachem. Vzdáváme se emoce, prožíváme ji a spíš k ní jdeme, než abychom ji nechali přijít k nám. Nastává vztah, to znamená tanec. Není-li odpor proti emoci, objevuje se RYTMUS. Hudba a tanec, to je Lví řev. Každá situace je zpracovatelná. Neohrožená pozornost se šíří všemi směry.

LVÍ ŘEV - Chögyam Trungpa

Tie kokosove orechy sluzia ako priklad: ked si plne pri zmysloch, vedomi, neohrozi tvoj klud nic...olovo se ve zlato premenit neda ani voda ve vino

Nepletes emoce a energii? Ackoli vse je energie....

Vysvětli mi to prosím ještě jinými slovy.Máš na mysli,že se sami dostáváme do stavu paniky,díky strachu z emocí,protože se je bojíme projevit?
A následně pokud si to uvědomíme,že máme v sobě tento proces,tak je to dobrá zpráva,protože s tím co najednou víme,můžeme pracovat?Tedy třeba zařvat na lesy?

Proč se nadá proměnit olovo ve zlato? To je zapotřebi nejdříve vyzkopušet.

Před kokosovými ořechy si nikdy nejsem jistý.:)

Asi nejlíp bych to přiblížil právě tím přechodem přes žhavé uhlí, tam pracuješ s emocemi. Na začátku je strach, a pak ho pomalu léčíš, zpracováváš, a když z něj mጠkamaráda, tak si tu cestu uhlím klidně protančíš. Transformace. Strach se proměnil v energii, čistou sílu. Jako olovo ve zlato.

Podle mě se s tím, co najednou víme pracovat nemá. Jak to vnímám já, jde u "lva a kokosu" :D o trochu jiný přístup, nežli o ovládnutí emočního prostoru vůlí, analýzou a pozitivním myšlením. Tenhle přístup se snaží zhodnotit autenticitu úplně všech emocí a dokonce i těch krajně nepříjemných jako je třeba strach a zrušit mentální posuzování na žádoucí a nežádoucí. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny emoce žádoucí, protože jsou pravdivé, mají svůj důvod a místo v celé situaci (a obsahují koneckonců to nejdůležitější pro zvládnutí situace - energii) a není potřeba na nich nic měnit, nějak je obcházet a zmírňovat je nějakou "sebeprací". Mnohem více než o selském rozumu je to o důvěře a odevzdání se (což je v kultuře, která hlásá jako ideál "buď nad věcí" takové malé kacířství).

Například strach. A nemyslím teď takové ty běžné obyčejné strachy všedního života (strach z odmítnutí, z pomluvy, vyhazovu, zlomeného srdíčka a všechny tyhle šuliny :D, i když v důsledku odtržení od reality, mindráků a zmatení našich kognitivních funkcí se mohou tyto naše běžné strachy svou intezitou rovnat strachu o přežití), ale ten strach původní, existenční, archaický, v situacích, kdy jde o kejhák. Běžné je, že se budeš snažit dodat si odvahy, poplácat se po ramenou, říct si: "Na mě si jen tak nikdo nepřijde", anebo usilovně myslet na něco jiného a příjemného a obelstít mozek mozkem. Do jisté míry to jde, ale když to vyrukuje v plné parádě, zhroutí se tyhle sebeoblbováky jak domeček z karet. Veškerá ta vědomá práce s emocemi pak připomíná spíše zoufalou situaci plavce na rozbouřeném oceánu: čím více se snaží zůstat nad hladinou, tím více ho to táhne dolů. A tenhle přístup říká: všeho se pusť, přestaň vzdorovat, běž dobrovolně ke dnu, ono tě to samo donese na břeh.

Když všechny ty impulzy vycházející z mozku, které by situaci chtěly nějak komentovat a "pracovat" s ní, dostaneš na minimum a situaci pouze velice jemně koriguješ, ze začátku je ten pocit ve své surové intenzitě nefiltrované myslí tak nepříjemný, až je to skoro na umření. Pak se ale přehoupneš přes jakýsi práh. Ta energie, která trhala člověku vnitřnosti zůstane ve své intenzitě zachována, ale najednou jej nadnáší a jakoby s ním obcuje :D. Je těžké popsat to... ale opravdu to nemá daleko do rauše; Lví řev se nese přes mořskou bouři... :)

Osobne se snazim posuzovat "strach" jako samostatny subjekt - nezvanou navstevu.

Prijde si a snazi prudit...

Taaak si v "duchu" reknu: strachu polib mi prdel a postav se ve mne treba na hlavu..................

Strach asi neni moji soucasti...

Tak to máš dobrý...-YES-

Myslim ze veskere spatne pociti,ktere jdou pres mozek se daji brat jako "veci" ktere nejsou soucasti me podstaty.

A bojovat proti tomu?

Jsem si vzpomel na porekadlo:

"Pravda a laska zvitezi nad lzi a nenavisti"

Jednak asi LASKA = PRAVDA.

A pravda nema zapotrebi bojovat.Pravda prece existovala jeste driv nez pismena,slova ,prislovi.....

..a asi NENAVIST = LEZ.

Tak bych to napsal asi takto.

"Budme laska a lez zmizi sama"

Jasný, ale to už je taková vyšší filozofická. :) Já měl na mysli opravdu takový ty vypjatý infarktový situace, kdy nemáš čas a v důsledku ani kapacitu tyhle úvahy řešit...
Myslím, že s tím odosobněním strachu si uhodil hřebíček na hlavičku... Je přece zbytečný a kontraproduktivní démonizovat něco, v čem je člověk beztak až po uši. Je lepší to nechat bejt a zvážit možnosti...

Myslim, ze ruzni alchymisti se velice davno pokouseli o veci nemozne...tudiz neuspesne. Zkusit muzes :D
Nevysedavej pod palmou a mas to vyresene...;)

Strach z niecoho je prirodzeny a preziva ho v urcitej miere kazdy; je spojeny s pudom sebazachovy, je nauceny teda da sa odnaucit. No ista davka neskodi...keby som sla nebojacne v ustrety levovi, alebo mu vzala jeho zradlo tak asi zozerie mna.
Ina je uzkost....

Já se ve svém povolání také potýkal (a stále potýkám) s jednou specifickou a nepříjemnou formou strachu. Do značné míry se to odnaučit dá. Dobré zkušenosti v tomhle mám třeba s metodou racionálně-emoční terapie Alberta Ellise, která z velké části vychází z antického stoicismu a která zkoumá v každé takové situaci přiměřenost emocí a pomáhá tak eliminovat strašáky, které si člověk vytvořil v hlavě. Ale zásadní změnu pohledu na věc mi přinesla až kniha od Rogera Rugeho "Bojovníkova mantra", což je kniha psaná pro profesionální vojáky, policisty a hasiče a obecně lidi, kteří se často ocitají v ohrožení života a která nabízí nové a praktické pohledy na to co se strachem dělat ve stádiu, kdy už s ním není co dělat.

Problém je že kokosy padají zrovna když si myslíme že nejsme pod palmou. :)

S tym asi nusuhlasim: I v pravde moze byt nenavist a naopak; a v laske sa moze vyskytnut I klamstvo...to asi nepojde.
Ospravedlnujem sa, ze som si dovolila zareagovat.

Neviem o co sa jedna, ale ked si siahol Bojonikovej mantre, to uz je troche extremne. Ti ludia su denne na hranici zivota a smrti; vojakom vo vojne boli davane drogy...
Dovolim si doporucit knihy od Ericha Fromma, ktory v jednej z knih popisuje rozdiel medzi realnym a nerealnym strachom-uzkost, panika, fobie, ako im predchadzat a liecit.
Od toho nestastnoho septembra si ovela viac vazim hasicov, ktori obetuju svoj zivot za zachanu ineho.

Jde o to jak ty si u sebe predstavujes pravdu a lasku.

Laska = pravda a tyto pojmy nesouvisi z nenavisti.


Pravda a laska asi nesouvisi se zavyslosti na nekom,z chteni vlastnit nekoho,ze mstou z odmitnuti.


Lide co ziji v "pravde" - (lasce) neprozivaji pocit nenavisti,nevytvareji pomstu,zuctovani,pretvarku,intriky,pomluvy....

S tym suhlasim, no da sa tomu vyhnut alebo sa dobre "obrnit"..:)

Ja si jepredstavujem, viem, ze laskou a pravdou sme obklopeni -priroda, vesmir, "Boh"...

U ludi to vnimam inak: necitim nenavist k nikomu, ani k tomu co mi ublizil...kratkodoby pocit nenavisti moze prepadnut kazdeho a napriek tomu hovorit pravdu...I tomu, kto ta nenavidi, alebo si to mysli. Medzi laskou a nenavistou je len velmi tenka ciara.
Tiez nenavist sa nemusi rovnat klamstvu.
Niekoho milujes a obcas si nuteny vyriect tzv milosrdnu loz....nevrav mi, ze si nikdy neklamal.
Pomsta, zuctovanie, intrigy, pomluvy su uz ina kapitola...ved sa poznas....

Ano poznam se.Jsem dost tolerantni clovek.A pokud vim ze se clovek nemuze a nedokaze zmenit a nic pro sebe udelat,
toleruji to.Vim ze jeho reakce se mne netykaji,ale tykaji se jeho neuteseneho stavu.

On obecne pocit ublizenosti souvisi asi hlavne s clovekem,ktery je presvedceny ze mu nekdo ublizil.

Klamstvo i nenavist jsou vysledkem lzi.


Staci si v sobe jen vytvorit suplik ktery si ten dotycny muze nazvat "moje pravda"

a "kakat " do toho supliku jednu lez za druhou.