mesiac
Piatok, 29.3.2024
Meniny má Miroslav

Cesty tela i ducha - 

STRACHY v nás a kolem nás

neznámy
neznámy | 28.7.2018 08:09
Všechny naše strachy souvisí s prvním centrem tělesného bytí.
Jako malí jsme se počůrávali, když jsme se báli. Když jsme v sobě cítili strachy/tlaky.
Jako malí jsme měli průjem a proletělo námi vše nestrávené, když jsme byli podělaní hrůzou.
Jako malí jsme byli svědky chování dospělých kolem nás, křiku, když se něčeho báli a možná se báli i kvůli nám.
Ale čí to byl křik, strach? Náš, nebo jejich?

Patřil a patří jim. Je to jejich zkušenost, problém, nezpracované emoce.
A malé dítě v jejích přítomnosti jako opička se opičí a přebere onen strach za svůj.

Je načase si vědomě tyhle věci připomínat.
Já člověk jsem láska boží ve mně. Jsem dokonalý takový, jaký jsem. Zdravý, nebo nemocný, postižený na těle, na duchu.

A tak potkáme druhého člověka. Občas nadává, zlobí se a křičí.
A pak potkáme jiného. Nenadává, v naší přítomnosti zůstává milý, příjemný.
Já jsem pořád Já. Stejný. Boží. Dokonalý takový, jaký jsem.

To jen druhý přichází se svým křikem. Strachem jeho dětských dospělých, bolestí v sobě.
Ten křik nepatří mně!!!
Jeho je.
Tak on křičí sám na sebe!
TO NEJSEM JÁ!

A jak si tuhle skutečnost připomínám, stále vice a častěji..
..důvod, proč se s ní setkávám, slábne, až jednoho dne vymizí.

Není důvod se strachovat!

Úvahy nad strachy - Suea teď a tady -HEART-
Magnician
Magnician | 29.7.2018 00:21
teoreticky tomu rozumiem,len to nemám uvedené do praxe,,a strachujem sa-FLOWER-
neznámy
neznámy » Magnician | 29.7.2018 06:31
Nápodobne :)
milan08
milan08 | 29.7.2018 06:35
strach je najvecsi nepriatel cloveka!
neznámy
neznámy » milan08 | 29.7.2018 10:36
No někdy i "přítel":)
neznámy
neznámy » milan08 | 31.7.2018 12:50
Strach? Měla jsem podobnou zkušenost.

Anita Moorjani - Musela jsem zemřít
Jak už jsem se zmínila, nejčastěji se lidé ptají, proč si myslím, že jsem dostala rakovinu.
Svou odpověď mohu shrnout do jediného slova: strach.

A čeho jsem se bála? Vlastně skoro všeho, například neúspěchu, že mě ostatní nebudou mít rádi, že někoho zklamu, že nejsem dost dobrá. Také jsem měla strach z nemocí, především z rakoviny, stejně jako z léčby rakoviny. Bála jsem se žít a děsila jsem se umírání. Strach je velmi nenápadný, dokáže se postupně přikrást, aniž si toho člověk vůbec všimne. Při zpětném pohledu si uvědomuji, že většina z nás se učí bát odmalička, ale nevěřím, že se takoví rodíme.

Věřím tomu, že již jsme tím, čeho se po celý život snažíme dosáhnout, jen si to neuvědomujeme.
Když přicházíme na tento svět, jsme si své velkoleposti vědomi. Nevím proč, ale jak rosteme, toto vědomí se rozpadá.

Zprvu to začíná nenápadně, drobnými úzkostmi, třeba že nás nebudou mít ostatní rádi nebo že nejsme dost dobří, možná proto, že vypadáme jinak než naši vrstevníci - možná jsme jiné rasy, příliš vysocí, příliš malí, příliš tlustí nebo příliš hubení. Tolik chceme zapadnout! Nepamatuji se, že by mě někdy někdo nabádal, abych byla tím, čím doopravdy jsem, ani mě nikdy nikdo neujišťoval, že je v pořádku být jiná.

Jediné, co si pamatuji, je ten otravný hlas nesouhlasu, který mi neustále zněl vzadu v hlavě. Neustále jsem se snažila někoho potěšit a obávala jsem se nesouhlasu bez ohledu na jeho zdroj. Dělala jsem všechno možné, abych se vyhnula možnosti, že o mně někdo bude špatně smýšlet, a časem jsem se v tom sama ztratila. Byla jsem zcela odpojená od toho, kdo jsem a co chci, protože jsem dělala všechno pro to, aby se mi dostalo souhlasu a schválení - od každého, jenom ne ode mě samé. Došlo to tak daleko, že kdyby se mě v době před mým onemocněním rakovinou někdo zeptal, co od života chci, musela bych mu odpovědět, že vlastně nevím. Tolik jsem se snažila splňovat očekávání druhých, že jsem opravdu nevěděla, co je důležité pro mě...

A potom mi diagnostikovali rakovinu. I když se zdálo, že s nemocí bojuji, byla jsem přesvědčená, že rakovina je rozsudek smrti...
Zkoušela jsem dělat všechno možné, ale nemoc postupovala a a zhoršovala se...

...Když jsem se ocitla ve stavu prozření v onom jiném světě, instinktivně jsem chápala, že umírám kvůli svým strachům. Nevyjadřovala jsem své opravdové já, protože mi v tom bránily obavy. Pochopila jsem, že rakovina není žádný trest ani nic podobného. Byla to jen má vlastní energie, která se projevovala jako rakovina, protože mi strach nedovoloval vyjadřovat ji jako velkolepou sílu, kterou jsem měla být. V tomto stavu otevřenosti jsem si uvědomila, jak hrubě jsem se k sobě chovala a jak tvrdě jsem se v životě soudila. Nikdo mě netrestal. Konečně jsem pochopila, že jsem odpustila všem ostatním, ale neodpustila jsem sama sobě. Že jsem to byla já, kdo mě soudil, koho jsem opustila a koho jsem dostatečně nemilovala. S nikým jiným to nemělo nic společného. Viděla jsem sama sebe jako překrásné dítě vesmíru. Tu bezpodmínečnou lásku si zasloužím už jen tím, že existuji.
Pochopila jsem, že nemusím dělat vůbec nic, abych si to zasloužila - nemusím se ani modlit, ani prosit, ani nic jiného.
Viděla jsem, že jsem sama sebe nikdy nemilovala, sama sebe jsem si nevážila, ani jsem neviděla krásu své vlastní duše. Ona bezpodmínečná velkolepost tu pro mě vždycky byla, ale já měla pocit, jako by ji fyzický život nějak odfiltroval, nebo dokonce úplně odplavil. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že už se nemám čeho bát. Pochopila jsem, k čemu mám - k čemu všichni máme - přístup.

Učinila jsem tedy důležité rozhodnutí: Vrátím se. Tato volba učiněná v onom probuzeném stavu byla nejsilnějším impulzem mého návratu. Když jsem se opět probudila ve svém těle, věděla jsem, že na mé rozhodnutí vrátit se zareaguje každá jednotlivá buňka, a proto jsem také věděla, že budu zdravá...
Magnician
Magnician | 31.7.2018 13:30
veľmi pekne ďakujem,,bolo to super čítať-FLOWER-
neznámy
neznámy » Magnician | 1.8.2018 10:53
-HEART-

Ano. Je zvláštní podobné věci zažít. Číst o stejné zkušenosti a pochopit, že nejsem blázen, třebaže jsem musela být v péči psychiatra, abych nezešílela.
Ne vlivem zážitku, ale konfrontací s těmi nejbližšími.
Ten "zápas" člověka posílí!
S vděčností, že něco musí zemřít, aby člověk dostal druhou šanci...

A.M.
Proto také dnes věřím, že když někdo zahlédne něco, co se dříve interpretovalo jako „minulé životy", dostal se ve skutečnosti do paralelní nebo simultánní existence, protože veškerý čas existuje najednou. A protože jsme všichni propojení, je možné dosáhnout stavu vědomí, kdy záblesky reality druhých proniknou do našeho přítomného okamžiku a vstupují do našeho vědomí, jako kdyby to byly vzpomínky. Má nová perspektiva mě přiměla zamyslet se nad našimi cíli a smyslem života.

Jestliže reinkarnace a čas samy neexistují tak, jak nás učili, jak to vlastně je? Co když je to se všemi našimi cíli naopak? Co když ráj a nirvána jsou ve skutečnosti tady, v našem fyzickém vyjádření, a ne tam, v posmrtném životě?
Vnímám to tak, že se rozhodujeme inkarnovat se do svého fyzického těla, abychom mohli vyjádřit lásku, vášeň a celou škálu dalších lidských emocí, které nemůžeme zažívat ve stavu čirého vědomí a Jednoty.

Co kdy je život na této planetě ta hlavní show, ve které se všechno děje a kde chceme být? Tato skutečnost je prostorem pro naše vyjádření. Vypadá to, že tu nejsme proto, abychom se učili a shromaďovali zkušenosti k životu po životě. Zřejmě by to nemělo moc velký smysl, protože nic z toho tam nepotřebujeme. Spíš jsme zde proto, abychom zakoušeli a rozvíjeli tento fyzický vesmír, a tím i své fyzické životy v něm. Já jsem se rozhodla pro návrat, poté co jsem si uvědomila, že život zde je v tuto chvíli pro mě tím nejvhodnějším, nejlepším a nejvíce žádoucím stavem.
Abychom zakusili nirvánu, nemusíme čekat, až zemřeme. Naše opravdová velkolepost existuje právě teď! Ve vztahu k tomuto tématu jsme tak zranitelní a tak plní strachu proto, že si představy o bozích a posmrtném životě vytváříme ze svého lidského hlediska a v lidských pojmech. Připisujeme pak těmto konceptům stejné fyzické vlastnosti a chyby, jaké máme my sami a k jakým jsme sami náchylní - jako je strach, odplata, souzení a trestání. Veškerou svou sílu a moc potom projektujeme do toho, co tvoříme.

Jestliže však veškerý čas a prožitek existují právě teď a my se jimi prostě pohybujeme tak, jak ve fyzickém světě projevujeme svou velkolepost, pak se nemáme čeho obávat. Nemusíme žít v úzkosti z toho, co přijde příště. Můžeme rozpoznat energii, jejíž jsme součástí, a můžeme být láskou ve všech aspektech svého života.
neznámy
neznámy | 1.8.2018 11:27
Chápu to tak, že kdyby se nám dostalo povzbuzení, abychom vyjadřovali, kým opravdu jsme, byli bychom všichni nesmírně milujícími bytostmi a každý by tomuto světu přinášel svou jedinečnost.

Problémy a spory vznikají jako důsledek toho, že nevíme, kdo jsme, a nejsme schopni vyjevovat svoji vnitřní krásu. Vytvořili jsme spousty kritérií „dokonalosti", a to vedlo k pochybnostem a soutěivosti. Jelikož trpíme pocitem, že nejsme dost dobří, chodíme po světě a předstíráme.
Jsem přesvědčená, že kdyby si každý z nás uvědomil svou velkolepost a měl ze sebe dobrý pocit, pak bychom se mohli dělit s ostatními pouze o svou jedinečnou podstatu, která se navenek vyjadřuje láskyplným chováním odcházejícím naši lásku k sobě samým. Z toho vyplývá, že problémy, které vidíme ve světě, nepocházejí z odsuzování ostatních a nenávisti vůči nim, nýbrž z toho, že odsuzujeme a nenávidíme sami sebe.

Stejně jako byla klíčem k mému vyléčení bezpodmínečná láska k sobě samé, která odstranila veškerý strach, je klíčem k lepšímu světu láska ostatních k sobě samým a uvědomování si vlastní opravdové hodnoty. Když přestaneme posuzovat sebe, budeme mít automaticky stále menší potřebu soudit ostatní. Začneme si uvědomovat jejich opravdovou dokonalost. Vesmír je obsažený v našem nitru a to, co zažíváme vně, je pouhý jeho odraz. Věřím, že v jádru není nikdo opravdu špatný - zlo je jen produktem našich strachů...
Magnician
Magnician | 1.8.2018 17:06
hádam,,ešte aj poučiť vnúčence keď sme to pri sebe a svojich deťoch nestihli:)
neznámy
neznámy | 2.8.2018 06:29
-HEART- Krásne-FLOWER-
neznámy
neznámy | 2.8.2018 08:01
ďakujem :)
milan08
milan08 | 19.9.2018 06:56
poucne citanie.

Poèítam horoskop... Počítam horoskop...