Shitao: Malířské rozpravy Mnicha Okurky

překlad a komentáře Oldřich Král. 18 traktátů slavného čínského malíře - krajináře ovlivněné taoismem. Četba nejen pro milovníky umění, ale pro všechny "hledající". Ta kniha není totiž jen o malířství.

Co je na těchto Rozpravách tak mimořádného, co z nich učinilo snad nejznámější a nejčtenější čínský text o malířství? Nepochybně je to šťastná shoda básnického a malířského génia, jež z pronikavého zamyšlení nad podstatou a údělem malířského díla učinila strhující dílo básnické. A především je to výsostný akt filosofického uchopení malířského díla jako znaku a výrazu štětcového gesta a tušové stopy, do nějž vstupuje svět i tvůrce v totalitě svého bytí. Ontologický smysl malířského díla nalezl v Rozpravách krystalicky čisté vyjádření.

1. Čára
2. Naplnění metody
3. Změna a vývoj
4. Úcta k vnímavosti
5. Štětec a tuš
6. Pohyb a zápěstí
7. Prvotní jednota
8. Krajina
9. Způsoby vrásnění
10. Rozhraničení
11. Zkratky
12. Lesy a stromy
13. Vlnobití moře
14. Čtvero ročních dob
15. Vzdáleni prachu
16. Zbavit se vulgárnosti
17. V jednotě s písmem
18. Nadání a poslání

https://www.facebook.com/notes/astrologická-škola-pro-statečné/shitao-změna-a-vývoj/10154467896597435

Minulost je prostředkem poznání, vývoj znamená vědět o tomto prostředku, ale nestát se jím.
Využít minulosti k vývoji je to, s čím jsem se ještě u lidí nesetkal. Zato jsem měl nejednu příležitost k lítosti nad tím, jak mnoho je těch, kdo se v minulosti utápějí a nevyvíjejí se. To je poznání, jež lidi omezuje.
Poznání, omezující se na pouhé napodobování, není dost široké. Opravdový mistr si z minulosti vypůjčuje jen proto, aby začal cosi nového. Říká se také, že dokonalý mistr se neřídí žádnou metodou. To neznamená, že by neměl metodu. Řídit se ne-metodou, to je dokonalost sama. Každá činnost, držící se nějaké osnovy, musí mít také útek, každá činnost řídící se nějakým pravidlem předpokládá změnu. Sotvaže jsem pochopil osnovný princip, začínám jej měnit, přizpůsobuji to okolnostem; sotvaže jsem nějaké pravidlo pochopil, již usiluji o jeho změnu...

Komentář překladatele
Po dvou úvodních esejích, deklarujících vesmírný koncept malířova symbolického gesta a jeho hlubší smysl, přichází třetí esej, vymezující malířův vztah k tradici, ke klasickému odkazu a k repertoáru řemesla. Téma tradice nescházelo v žádné čínské poetice. V kultuře s tak bohatým a silným tlakem odkazu minulosti je to pochopitelné. Pochopitelná je i malířova radikální přihláška k výsostné legitimitě tvůrčí svobody s příznačnou hyperbolou, s paradoxním převrácením vztahu. Je-li nějaká podobnost autorova malování s malováním některého ze starších známých mistrů, pak je to onen dřívější mistr, kdo se přiblížil autorovi!

Shitao 1. rozprava Čára

V nejstarších dobách, kdy ještě nebylo pravidel, nejzazší syrová prostota se ještě nerozpadla. Jakmile se ta původní syrová prostota začala rozpadat, ustavilo se pravidlo. V čem se ustavilo pravidlo? Ustavilo se v čáře.

Čára je kmen veškerého jsoucna, kořen veškerých znamení, zjevně užívaných bohy, tajně užívaných lidmi, o čemž však současní lidé nemají tušení. Proto se vlastně pravidlo čáry ustavuje až ode mne.

Tak se od neexistence pravidla postupuje k existenci pravidla. Od existence tohoto pravidla se odvíjejí všechna pravidla.

Malířství je cosi, co vychází z mysli. Dokud nesestoupíme k pronikavému půvabu hor, řek a lidí, k niterné povaze ptáků, zvěře, trav a stromů, k pravidelné míře jezírek, besídek, pavilonů a teras, dokud nevysledujeme všechny odstíny jejich nálad, nezískáme ten veliký kompas pro onu první čáru.

Daleké cesty a strmé výstupy jsou obsaženy již v té pídi země prvního vykročení. První čára obsáhne víc než celý ten vesmírný prvopočáteční oblačný chaos. A mezi všemi těmi nespočetnými štětci nasycenými tuší neexistuje takový, jenž by zde nezačal a zde neskončil. Jen si poslechněte, jak je lidé berou do ruky.

Dokáže-li člověk čárou ve zkratce uchopit celek, jeho myšlenka je tím vyslovená jasně a štětec prokáže své umění.

Není pravé malby bez uvolněného zápěstí. Bez pravé malby zas postrádá zápěstí magického ducha. Proto je nech kroužit, nech je vznášet se, nech je spočinout v prostoru, a ono vyrazí, jak když tasí, a zase se odtáhne jak při loučení, a umí kruh i čtverec, přímku i křivku, dokáže stoupat a zase klesat, podrží rovnováhu do obou stran, vyšvihne se po úbočí, smekne se po strži, zlomí se napříč i šikmo a jako voda bude pronikat hluboko a jako oheň šlehat vysoko, to vše jen tak, samo od sebe, bez vlásku násilí. A nebude bezduchých výkonů a přitom žádné pravidlo nezůstane opomenuto. A nebude jediné podstaty, do niž bychom nepronikli, a nebude nálady, již bychom neuměli vypovědět cele. Jediným gestem jisté ruky dostanou hory, řeky, lidé, ptáci, zvěř, trávy, stromy, jezírka, besídky, pavilony a terasy tvar i postavení, budou živě vylíčeny a jejich smysl bude vyložen, nálada bude převedena a scenérie bude nastíněna tak, že něco bude zjevné a odkryté, něco zůstane ve stínu a skryté. Lidé si ani nevšimnou, jak bylo toho obrazu dosaženo, a obraz se přitom nebude příčit tomu způsobu, jakým užívají svou mysl.

Tak se rozpadem nejzazší syrové prostoty ustavilo pravidlo té prvotní a jediné čáry a ustavením tohoto pravidla čáry se staly desetitisíce věci zřejmými.

Proto pravím: „Má cesta je jedním prostoupena cele“