Setkání s Bohem

Asi jsi mě špatně pochopila.
Moje existence není prosáknutá Bohem, moje existence je prosáknutá existencí.

...asi áno,prepáč...väčšinou máme tendencie pochopiť slová iných skreslené svojím vlastným vnímaním :)


..ale aj tak...nie je tvoja existencia presiaknutá existenciou= výpoveďou o prítomnosti Boha v tebe? ...nie je tým celý tvoj život? aj môj? všetkých nás?;)

...domnievam sa,že je...všetci sme manifestáciou Boha...bez ohľadu na to,kto si to do akej miery a akou formou uvedomuje...alebo si to neuvedomuje vôbec,prípadne to popiera...



...ale môžme sa kľudne chytať za slovíčka:)

extrémy, extrémy... stejně mám pocit, že spoustu lidí přistoupí na tuhle psychologickou masturbaci jen z toho důvodu, aby nemuseli vnímat svoje
a u t e n t i c k é emoce (třeba obyčejný smutek, hanbu, vinu, a tak...) promiň, že to formuluju tak ostentativně, ale zjišťuji, že mě extrémismus jakéhokoli druhu poměrně rozčiluje.

soudě podle tvého "třeba někdy" (by mě fakt zajímalo, kdy to jako bude:D) očekáváš obskurní výpověď plutonického typu posvěcenou samotnou černou lunuší-LOL-, anebo prostě něco choulostivýho...
jenomže nic takovýho... byla to prostě ve svý podstatě psina jako každá pubertální revolta, když se bere moc vážně. pamatuji si, jak jsem v té době přišel na návštěvu ke své velké školní platonické lásce, která byla od mala silně věřící a stejně tak celá její rodina. byl jsem neochvějně přesvědčen o tom, že je zvědavá na to, až jí obrátím na satana. místo toho zachovala obrovský nadhled a úsměv, čímž mě vytočila do běla a na konci naší několikahodinové rozmluvy prohlásila, že mě to za pár měsíců přejde. v noci jsem vzal křídu a na vrata jejich baráku nakreslil veliký symbol Bafometa (obrácený pentagram), tři šestky a napsal: "Do týdne zemřeš, Marie."-LOL--ROFL- Byl z toho průser, protože když druhý den ráno její madr vyšla ven a na jejich požehnaném domě uviděla satanské symboly, málem z toho dostala infarkt a když to na mě prasklo, div na mě neposlala vatikánskou inkvizici...:D

pak si pamatuji na rituál pálení kříže, na kterém jsem se dohodl ještě se dvěma kamarády, které jsem "obrátil na víru". mělo se to uskutečnit na čarodějnice, stloukli jsme asi dvoumetrový kříž a jenom dostat ho na kopec nad vesnicí byla sama o sobě křížová cesta. problém byl v tom, že jsme ho - my hovada - dva dny předtím natřeli ojetým motorovým olejem (to jako aby to pak dobře hořelo!), takže moje šusťáková souprava byla jeden velký mastný flek. kříž se nám nepodařilo zasadit do země, protože jsme cestou vypili flašku meruňky a nakonec ani vůbec nechytnul. fiasko. zatímco ostatní vrstevníci si v nedalekých houštinách prvně vlastními prsty ověřovali rozdíl mezi ON a ONA, já klečel na kolenou a prosil Satana o odpuštění...:D

já nevím jaký senzace očekáváš od mojí víry v Satana. byl jsem patnáctiletý ucho
a moje modlitby k Satanovi nebyly žádné zvrácené vnitřní výpovědi mladého odhodlaného rozervance, bylo to spíš takový obskurní filozofování. pamatuji, že když mi umřel jezevčík, probulil jsem půl týdne a napsal Satanovi dopis, ať mi vrátí mýho Beníka. a když na mě promluvila pěkná holka, zrudnul jsem jak malina a nezmohl se na slovo. a když se do mě navezla banda místních chuligánů, namísto abych je zahnal na útěk pouhým svým démonickým pohledem, jsem je uprosil, aby mě nechali být. ale jakmile za mnou zaklaply dveře pokoje, pustil jsem na plno black metal, zapálil svíce a do deníčku psal: "Všemocný, tvá vláda nad touto zemí se blíží..."-LOL--ROFL--ROFL-

tolik výpověď bývalého satanisty. asi jsi čekala něco jiného, ale jistě chápeš, že tohle se prostě nedá brát vážně...:)-FLOWER-

Jak jsem došel k tomu Satanovi ve svých patnácti?
No prostě jsem viděl pár satanistických a okultních filmů, něco přečetl a řekl jsem si: jo, tohle je cool!:D A vím, co byl ten spouštěč, byla to americká hororová série Warlock, Julian Sands v roli Satanova syna byl úchvatný, chtěl jsem být jako on. No a jinak? Touha v něco věřit, ačkoli tradiční církevní Bůh mi přišel málo atraktivní, já chtěl bejt tajemnej a zlej-COOL- takže taky touha odlišovat se a být originální. Prostě - normálka:D

A k tomu hříchu a jejich "příbytku": ano, to je pravda. Zvláštní jak to z tohodle úhlu pohledu má úplně jiný význam, viď? :) Nicméně jsem tak něco pochytil o absolutním milosrdenství Boha, odpouštění jiným, sobě, čímž hřích ztrácí svůj lesk a atraktivitu...
Jako Ježíš, když zachránil kamenovanou cizoložnici: "Nesoudím tě. Prostě jdi a už nehřeš."

Já si teda dovolím reagovat..

Už včera mi to brnklo, a jak vás tady tak čtu;)

Víš, zatímco Bůh byl se mnou stále, a netuším jak je to možné ani proč, navíc jsem vyrůstala v ateistickém prostředí a mé "povědomí" o věcech bylo odjaktěživa pragmatické:D což se projevovalo tak, že jsem nikdy, vůbec nikdy, nevěřila na to, že dárky nosí Ježíšek, ale věděla jsem, že je to dílo mých rodičů - jen jsem za tím vnímala Boží prst - neb jsem dostávala po čem má dětská duše toužila, a nemusela jsem o tom moc mluvit - prostě jsem viděla tu nepopsatelnou neviditelnou spolupráci, a to mě naplňovalo velikou radostí...
takže jsem Boha ani jeho syna nemusela opouštět, přemýšlet o jejich existenci ani pochybovat, a to nikdy... jen jsem samozřejmě v průběhu let a života zkoumala a bádala a při snaze pochopení a uchopení sebe sama hodně filozofovala nad nuancemi, spojitostmi, vztahy a projevy...
Jediné co se po letech změnilo, a bylo to To zásadní, bylo to, že zatímco jsem o sobě s přehnanou pokorou od dětství pochybovala, což vedlo k takovým prohlášením jako "Nezasloužím si aby mě bůh miloval." apod - a to i přesto, že jsem s ním měla opravdu odkdy pamatuju velmi intenzivní intimní vnitřní vztah (pořád mu říkám otče), později jsem začala milovat sebe sama a pochopila, že si zasloužím lásku, stejně jako všichni ostatní a svět se změnil...
paradoxně mi On přestal zametat cestičku a plnit všechna přání (což skutečně velkou část života dělal:) stejně jako se rodiče mnohem víc starají a ochraňují slabé děti, zatímco ty seběvědomé nechávají jít svou cestou a dělat chyby, protože se nemusí bát a mají v ně důvěru (páni, tohle by bylo na samostatné téma:)

Mno prostě, první setkání s bohem, není totéž, jako první setkání s vírou, nebo jakýmkoli systémem víry... sotva sem vkročíme, hned na ně narážíme. Pokud bych ale měla mluvit o prvním setkání s jakýmkoli náboženstvím, tedy touto vírou, pamatuji si jej celkem jasně. Bylo mi asi 18, a popravdě to byla zajímavá zkušenost. Protože do mého celkem čistého vědomí o těchto věcech začala vnášet zbytečný chaos.
Věty typu "Víra je dar." a podobná záhadná prohlášení, která slouží pouze k tomu, aby se člověk, nebo skupina lidí cítila vyjímečně - což si bohužel myslím, že je podstata většiny takovýchto systémů a lásky lidí k nim, mě jen svedly z cesty, uvrhly ve zmatek a přiměly snažit se naučit něco co dávno umím - a v tom je ten vtip, lidi sami sebe odvádí od toho co ví, jen proto, že se nemají rádi a potřebují kompenzaci a pocit výjimečnosti.
Jsem za to ale nesmírně vděčná, protože mi to přineslo nesmírné pochopení...

Takže jsem jen chtěla říct, že pátrání po Bohu, neustálé hledání čehosi odvádí od podstaty protože jde jen o to rozvzpomenout se... pomalu odkrývat, co dávno Všichni víme. Každý z nás. Čímž neříkám, že ono pátrání a bavení se pocity vyjímečnosti je špatně. Naopak. Je to pro mnohé celkem zásadní část cesty, jen by člověk měl nakonec udělat ten další krok:) Krok k sobě a tedy k Němu.

-BYE-

Já myslím, že pár rozdílů by se tam našlo...

Ty se mě snažíš zahrnout do svého teistického pohledu na věc, určitého modelu fungování vesmíru a s ním spojeným názvoslovím.

Pokud je Bůh tak všudypřítomný, všeprostupující a dává každému momentu tvého života nějaký smysl, jistě jsi nemohla nikdy narazit na pocity sklíčenosti, beznaděje, smutku. Musela jsi ve všem od počátku jasně spatřovat smysl, jistě všechno bylo jen odpykávání karmy a maratón duchovní vytrvalosti.
Když do mého života přišly bolest, bezmoc a beznaděj, pokaždé jsem chtěl uvěřit, že to všechno má nějaký smysl a přitom jsem neviděl holý fakt, že moje představa smyslu vychází z nevědomé a zvnitřněné definice, která určité životní situace hodnotí jako nepřijatelné. A věř mi, že pro některé lidi je pouhá představa života beze smyslu a bez řádu (tedy bez "Boha") tou nejnepřijatelnější věcí a vůbec to nemusí být fundamentalističtí křesťané, muslimové, atd.
Myslím si, že držet se za určitých okolností Boha jako klíště, anebo - jak by řekla jedna esoterička - "držet se vědomě ve světle", je ve své podstatě masochistická praktika zabraňující člověku, aby splynul se svojí situací a konečně se hnul z místa.
Jasně, spirituálně předimenzované ego nemá tyhle věci rádo, protože mu to špiní pletené dečky na jeho duchovním parapetu a též iluzi, že něco "ví". "Nikdy nebudu jako moji rodiče!", "Nikdy bych se nesnížil k cynismu," "Nikdy nezahodím svoji důstojnost," "Nikdy neztratím svou víru," "Nikdy nebudu nespravedlivý," "Nikdy nepřestanu věřit v dobro," a pod tím "Zasloužím si víc," "Jsem víc", "jsemvícjsemvícjsemvícjsemvíc"
Ale je to jak napsal William Faulkner: "Kill your darlings!"
;)-FLOWER-

Nuž,a ja si zas myslím,že si trošku nerozumieme...alebo trošku viac?

Za každú cenu chceš byť iný...to je fajn...buď iný..vôbec sa ťa nesnažím zahrnúť do "môjho" teistického pohľadu...nesnažím sa ťa zahrnúť nikam - to by som si v tvojom prípade fakt nedovolila /vážim si ťa práve pre tú "inakosť"...taktiež absolútne nemám v úmysle akokoľvek nahlodať pilier tvojej jedinečnosti-SHAME-

Len som si dovolila vyjadriť s tebou súhlas a zároveň som k tomu doplnila zopár mojich slov - čo ťa značne pohoršilo,lebo ti nijakovsky nepasujú,nezapadajú do tvojho štýlu pomenovania dejov,faktov a skutočností...a za každú cenu hľadáš rozdiely tam,kde nie sú /alebo možno sú,len ja ich nevidím/...tým sa ťa ale naozaj nesnažím "priradiť" k môjmu pohľadu

K tomu všadeprítomnému Bohu - nepresvedčíš ma o tom,že to tak nie je /a ani ja ťa nechcem presviedčať,že to tak je/...totiž už slovo "všadeprítomnosť"hovorí o tom,že tak ako je prítomný vo chvíľach šťastia,radosti,blaženosti,lásky,súcitu a iných "pletenodečkovitých" pocitoch...presne tak je prítomný aj v obdobiach temnejších,naplnených smútkom a skľúčenosťou,beznádejou,možno aj hnevom a frustráciou...dokonca ak mám byť úprimná - vtedy si jeho prítomnosť uvedomujem ešte viac...a je to presne,ako spomínaš /prepáč,zase s tebou súhlasím/...že aj v tých najtemnejších chvíľach mi je vďaka Jeho /nazvi si ho ako chceš/prítomnosti jasný zmysel toho,čo práve prežívam...či už je to bolesť,úzkosť alebo akýkoľvek hnusný zvieravý pocit - viem,že to nejaký zmysel má,aj keď v danej chvíli netuším,aký presne - a to mi dáva nádej...a aj keď sú všetky tieto negatívne pocity a stavy naozaj veľmi nepríjemné a nepohodlné - nepokúšam sa ich nasilu zbaviť,ani proti nim bojovať - si ich pekne vychutnám - áno,možno masochisticky - lebo vždy, doteraz to za mojich 38 rokov života fakt nebolo ináč - po určitej dobe pekne,krásne odídu..a ja pocítim nesmiernu úľavu a príval ďalšej sily,ktorá ma opäť postaví na nohy - paradoxne? ešte pevnejšie ako predtým

No na rozdiel od teba /hurá - rozdiel! / ja som sa nijak nesnažila uveriť tomu,že všetko má nejaký zmysel -a ani som nemala potrebu pátrať po nejakých vysvetleniach - prečo je to tak a nie inak...nepresviedčala som sa o tom nasilu...som tomu uverila nejak "nechtiac"...bez akýchkoľvek ezoterických príručiek a náukách o svetle..tie prišli na rad až neskôr a len mi niektoré moje vnútorné pocity "dovysvetlili",pomohli ich definovať
...ale priznám sa,som veľmi jednoduchý človek a nemám zďaleka prečítané také kvantum kníh ako ty /to sa odráža aj na mojej slabej výrečnosti a problémoch pri hľadaní tých "správnych" výrazov/..náboženskú literatúru nečítam vôbec -možno na škodu,ale proste ma neláka
..mám vážne len zopár obľúbených diel,ktoré mám rada preto,že potvrdzujú to,čo už dávno cítim - proste to kdesi v sebe odjakživa mám,ladí to s mojím "nastavením"...a nemám potrebu rozpitvávať a analyzovať to - nehľadám dôvody,nepotrebujem dôkazy - to by ma fakt nesmierne zamotalo..úplne mi stačí,ak mi to,čo cítim, nejaká literatúra či náuka pomôže aspoň náznakom "zadefinovať":)
..možno podľa teba podlieham akýmsi ilúziám,optickým klamom - nevylučujem túto možnosť... no zatiaľ mi to neprinieslo do života nič strašné a neznesiteľné,práve naopak...žije sa mi s tým vcelku dobre...a to ani zďaleka nemám pocit že "viem"...stále sa len rozpamätávam...pomaly otváram oči
Napriek mojej nevedomosti /alebo práve preto/ tak ako mnohí,ktorých spomínaš,ani ja si neviem predstaviť svoj život bez Boha-bez tej prazákladnej esencie,či ako to mám nazvať - pritom ma k nemu nikdy nikto neviedol /moji rodičia mali tiež zákaz chodiť do kostola/..no nemám pocit,že sa ho držím ako kliešť - len ho vnímam,úplne nenásilne a prirodzene...ako každodennú súčasť môjho života /preto ma zviedlo k súhlasu tvoje vyjadrenie - že svedectvom o prítomnosti Boha je pouhá existencia/ - lebo to tak naozaj je
...a veľmi ma mrzí,že som ťa nesprávne pochopila a hlavne ,že sa ťa to tak dotklo
..no snáď toto moje kostrbaté písanie dostatočne objasnilo všetky "rozdiely" medzi nami - aby si sa necítil niekam zaradený-CONFUSED-


..ešte mi nedá nereagovať na tvoje posledné vety...zaslúžim si presne to,čo mám..a som len tým,kým som...no som za to vďačná...znie ti to ako klišé?...možno...ale tak to proste cítim



...hmmmmm...A NIKDY NEHOVOR NIKDY! -LOL-;)

MEIN GOTT! (sakra! už zase!-LOL--ROFL-)

..tak na tohle prostě nemám:D-BOW-

-FLOWER--FLOWER--FLOWER-

...-HEART-

Akože nemáš???

A kto si myslíš,žeby ma prinútil vypotiť takýto elaborát?
navyše keď sa mi v poslednej dobe vôbec nechce o žiadnych "duchovnostiach" ani len rozmýšľať,nie to ešte písať-NOOO-


som sa zas na nejakých pár týždňov,možno aj mesiacov slovnoduchovne "vypotrebovala"...takže už neprovokúúúúj-ZZZZ-


ešte predsa len - malá bodka mi napadla k tomu,ako si písal: jsemvícjsemvícjsemvíc -ak si to teda adresoval aj mne,trošku sa mýliš
...totiž keby ma k niečomu takému "napínalo",stačí mi vybehnúť na akýkoľvek z neďalekých štítov - a nevieš si predstaviť ten pocit "maličkosti",ktorý ma zaplaví...k tomu obrovský príval pokory zmiešanej s obdivom a akýmsi rešpektom k úžasnej energii stvorenia - v tej chvíli pre mňa zhmotnenej do podoby majestátnych hôr a obzoru,ktorý sa predomnou otvorí...tento zážitok mi dáva skutočne oveľa viac,ako tá najlepšia ezoliteratúra...však si príď niekedy vyskúšať;)

Vždyť já vím. Přiznám se, že občas neovládnu své pokušení na někoho "udeřit"a zjistit jak to vlastně doopravdy myslí. ;) Má technika dosažení pokory je podstatně méně fyzicky náročná než vysokohorská turistika: stačí mi ze sebe jednou do týdne udělat pořádnýho osla:D
Ale ty hory... Chápu-HEART- Odmala jsem miloval naše Krkonoše, i když to asi není taková bomba jako vaše Tatry. Krkonoše jsou takové pohádkovější, útulnější, plné legend, vždycky to podněcovalo mojí fantazii...

"A věř mi, že pro některé lidi je pouhá představa života beze smyslu a bez řádu (tedy bez "Boha") tou nejnepřijatelnější věcí a vůbec to nemusí být fundamentalističtí křesťané, muslimové, atd."

Nechcem ťa chytať za slovíčka, ale toto pôsobí ako predsudok. Ale zas, kto nejaký ten predsudok nemá;)

Raz keď som tak večerom ležala a čumela do tmy a premýšľala som, ako zabezpečiť svojho syna, keď nebodaj umriem nejak predčasne (materinský pud ochrany premietnutý do dnešnej doby) moja predstavivosť (ktorú mám pomerne bujnú),mi čisto zhola jasna premietla takýto obraz: A čo ak po smrti nie je nič (???). Čo ak nebudem mať možnosť synovi byť odniekiaľ nápomocná? Tak to by asi bola najlepšia životná poistka (aj som si ju pre istotu založila), aby odo mňa dostal to, čo by som mu prípadne nestihla dať.
Musím povedať, že práve táto predstava sa mi zdala nadmieru oslobodzujúca. Uvedomenie, že som ten najúbohejší človek - žijúci s bolesťami, trápeniami, pochybnosťami,kotré sú možno zbytočné, lebo po smrti ma už za ne súdiť aj tak nikto nebude. Predstava, že umriem a potom nie je nič, mi na chvíľu dovolila prijať aj také zákutia môjho života, za ktoré som sa hanbila a pre ktoré ma dusil strach, že môžem byť odmietnutá (Bohom, inými ???). Ak nie je po mojej smrti nič, potom moje obavy z "priestupkov", ktoré mám za ušami, sú len návyky a vzorce správania, ktoré sú výsledkom súčasného vývinového stupňa morálky. Táto predstava mi moje nedostatky umožnila prijať oveľa slobodnejšie a pritom trvala iba moment, lebo potom narazila na niečo hlbšie vo mne. Aj v tejto predstave sa dá použiť to, čo si napísal:
"Jasně, spirituálně předimenzované ego nemá tyhle věci rádo (myslela som veci za ktoré sa musí hanbiť), protože mu to špiní pletené dečky na jeho duchovním parapetu a též iluzi, že něco "ví". "Nikdy nebudu jako moji rodiče!", "Nikdy bych se nesnížil k cynismu," "Nikdy nezahodím svoji důstojnost," "Nikdy neztratím svou víru," "Nikdy nebudu nespravedlivý," "Nikdy nepřestanu věřit v dobro," a pod tím "Zasloužím si víc," "Jsem víc", "jsemvícjsemvícjsemvícjsemvíc"

Aj "neviera" je iba vierou v niečo iné. Každý podľa svojho uspôsobenia;) Prečo zas to ego? Môžeme načítať tisíce článkov o egu a aj tak sa budeme len stotožňovať s názorom iných. Kým sa nevrátime k vlastným vzorcom, ktoré sme prebrali v snahe prežiť a nedokážeme ich prekonať našou prirodzenosťou, ktorú cítime za nimi, aj tak nebudeme môcť splynúť so situáciou. Predstava, že nie je poriadok a všetky koncepcie sú len klam, nám pomáha ospravedlniť svoje prečiny voči spoločnosti tak isto, ako viera vo všemilujúceho Boha.

Najčistejšie som vnímala prirodzené prežívanie existencie (ktorá naskrze splýva so zákonitosťami života) na predstavení Jaroslava Dušeka - Piata dohoda na ktorom som bola pred časom v BA. Ak som toto predstavenie pochopila správne, splynutie so situáciou, o ktorom hovoríš v súvislosti s ezoteričkou, si vyžaduje:

1. Spoznanie (prijatie) vzorcov a spôsobov správania (čiže prijatie ega / vlastného spôsobu myslenia, cítenia, formovaného rodinou, spoločnosťou, skúsenosťami/ i temnými a v neposlednom rade aj dobou - či sa mi páči alebo nie - aj daným vývinovým stupňom morálky).

2. Ďalej uvedomenie, že sú tieto vzorce subjektívne a odlišné u každého človeka. Toto uvedomenie sa určite neprejavuje tak, že absolutizujeme a zovšeobecňujeme svoje vzorce/ skúsenosti. Ale skôr tým, že strácame potrebu potrebu prevŕtať zákutia mysle až do takej miery, že nám z nich po dôkladnej analýze vyjde UNIVERZÁLNY úsudok, ako napr. že predstava o zmysle a poriadku (Bohu) je obľubou spirituálne predimenzovaného ega. S ľahkosťou a nadhľadom si vieme uvedomiť, že z inej strany (ako príklad vyššie uvádzam vlastný prípad) môže byť pre výčitky ega oslobodzujúca práve dôkladná predstava života bez zmyslu a poriadku . Toto sú presne názorové systémy (skúseností a vzorcov), kedy sa traja rozprávajú asi v tomto štýle: "ja som ateista, takže verím tomu"...a druhý mu na to hovorí, "no moment, ja s tebou nemôžem súhlasiť, pretože som veriaci" a tretí..."tak ja sa mám najlepšie, lebo ako budhista to môžem mať na háku":D

3. Beriem život s NADHĽADOM, orientujem sa viac na svoje PRIRODZENÉ spôsobenie, na túžby z neho vyplývajúce, takže akceptujem odlišné túžby iných, neiritujú ma, neničí ma predstava, že parlament neschválil predložený zákon, ktorý osobne považujem za dobrý, neničí ma predstava vlastnej minulosti.
Prijímam svoje ego (skúsenosti, myšlienky, city - aj temné) a tým aj svoju ľudskosť. Zmierenie umožňuje to, že nedávam čuchať svoju mŕtvolu iným (nenariekam nad tým, ako mi veci nevychádzajú, pretože nie sú, ako chcem, ako si myslím, že by mali byť)

4. Dozrievam k úcte k životu - s pohľadom plným lásky hľadím na každý krôčik vnúčat rozpŕchnutých po dvore, s láskou počúvam ich detský džavot, vychutnávam si každý dotyk ich dlaní na svojej zvráskavenej tvári. Vtedy splývam so situáciou a vnútorne idem ďalej, keď existuje len ten okamih, ktorý svojou jedinečnosťou zmyje všetko statné (potrebu umyť riad v umývadle, potrebu myslieť na to, čo treba potom, alebo čo bolo pred tým...)

Nehovorím, že tú štvrtú fázu zvládam - to ani zďaleka, ešte som na to prikrátka, netrpezlivá, dynamická a nezrelá. Ale snažím sa učiť, lebo cítim prebytok sily, ktorý môžem vhodne investovať - napr. do uvedomenia si rozdielnosti a spojitostí, aby som si ich mohla uvedomiť natoľko, že ich dokážem u seba aj druhých akceptovať z nadhľadu. Viem, že som ešte primladá na to, aby som nerobila skoré úsudky, aby som bola naskrze oslobodená od predsudkov.
Tak ma teraz napadá, prečo J. Dušek povedal, že do pozície majstrov (babičiek a deduškov, ktorí s ohnutým chrbtom, avšak s úsmevom a láskou bezmyšlienkovite sekajú trávu), prečo do tejto pozície stotožnenia so situáciou príde tak málo ľudí.
Chceme preskočiť tri fázy, ktoré sú nutné pre tú štvrtú.

Odporúčam AstroNellov článok z 1 . septembra SHOW MUST GO ON (veľmi výstižný článok, čo sa týka temných stránok, ich prijatia, prirodzeného uspôsobenia)...http://www.facebook.com/AstroNell

Hayaam, píšeš moc pěkně, má to hloubku, má to hlavu a patu, ale...

JE TO STRAŠNĚ DLOUHÝ!!!!-LOL-

Promiň, že se nebudu vyjadřovat úplně ke všemu.
Je to asi tak rok, co jsem jednomu analytickému expertovi na Najdise (ahoj Glime!:D) napsal to samé co Ty: nevíra je jen dalším druhem víry. Myslím si, že z mých příspěvků je patrné, že nejsem žádný zapšklý nevěřící Tomáš, opakuji proto co jsem zde již napsal: "Nevěřím v antropomorfní entitu zvanou Bůh." Křesťanské pojetí popisuje Boha jako bytost, ke které se navazuje osobní vztah, ale když do mne před sedmi lety jedné listopadové noci "udeřil blesk", nesmírně se to lišilo ode všeho, co jsem kdy na téma Bůh slyšel. Pamatuji, že když jsem se z toho podivného rauše (drogy ani chlast v tom ale nebyly) nad ránem probíral, znovu jsem si musel vzpomenout kdo jsem, jak se jmenuju a co je tohle za město...:) Přesto mívám období, kdy mám potřebu obrazně řečeno vzít mikroskop a podívat se vzevrubněji na reálné pilíře svých metafyzických jistot. Když se pak o své poznatky podělím, občas to vyvolává reakce...:)

To ti poviem, že keď som klikla na "príspevok odoslať" a uvidela jeho dĺžku a následne som prečítala lienin príspevok, tak som jej chcela odpísať, že sa nemusí trápiť, že môj elaborát je o hodne dlhší, ale si ma predbehol-PUH-

Jasne, pochopila som, v akého Boha neveríš. Iba toľko som vlastne chcela povedať, že asi viac na svoju prirodzenosť sa treba sústrediť. Za tento príspevok budem pre jeho stručnosť až do smrti hrdá...ostatok až na dôchodku:D

Musím reagovat na tvůj příspěvek, protože jsem se u něho musela smát. Bude to teď sice úplně mimo mísu, ale snad mi to prominete. Tvoje jednání mi připomělo mou malou sousedskou pomstu v ranném dětství a teď mi to právě naskočilo. Byla jsem u sousedů a oni měli k obědu bramboráky a jeden mi nabídli. S chutí jsem ho snědla a dostala jsem chuť ještě na další. Tak mi jejich dcera Alenka řekla, ať si ještě z kamen vezmu. -PUH-Vzala jsem si, proč ne, jenže v tom okamžiku mě uviděl její tatínek, popadla ho lakota a zlost, že kradu a tak mi jen jedovatě řekl: jako doma Jano. Zastyděla jsem se a pro ta jeho jedovatá slova a kus žvance jsem okamžitě vymyslela pomstu. V nestřeženém okamžiku jsem zvala barevnou vánoční svíčku a počmárala jsem jim jejich pěkný kredenc. -ROFL-Tehdy ještě nebyly kuchyňské linky, to jen tak pro informaci. A taky proto, že my jsme ho měli už škaredý a otlučený. Pomsta byla dokonána a já jsem se nikdy nepřiznala k činu a kdoví, kdo si to odskákal, ale ten můj pocit pomsty byl úžasný.
Ještě jednou se omlouvám, že jsem si dovolila trochu odlehčit tuhle diskusi, ale prostě jsem neodolala se vám svěřit se svým hříchem.-FLOWER-

Ach, tie meniace sa myslienky a otazky,...uz budem radsej ticho.