Cesty tela i ducha -
Setkání s Bohem
V případě prvém to byly první návštěvy kůrů spojené s fidlátky a grogem v termosce, posezení s faráři nad vánočkou a o pár let později mé večerní až noční návštěvy kostelů spojené s varhanní improvizací. Přemýšlím o těchto věcech už od dětství. Když byli rodiče v práci, dohlížela na mě stará bezdětná vdova s nekompromisním smyslem pro řád a disciplínu. Katolička. Vodila mě v pěti do kostela a cestou říkávala: "Pámbíček tě vidí! Před ním žádnou nepravost neschováš!" A já si pomyslel něco jako: "To se ještě uvidí, paní Kabelková," a jednoho dne jsem pošoupnul babku po náledí tak, že se zastavila až dole o vrata hasičárny. Nicméně ten postoj, že se s Bohem hraje na schovávanou, mi podvědomě vydržel ještě hodně dlouho.
V případě druhém... druhý případ jsem po zralé úvaze ráno vymazal (promiň, Ave:) )
K těm "plutonikům" - připadá mi, že pleteš dvě věci dohromady: odevzdání se Bohu a odevzdání se náboženství. Poté, co jsem tenhle příspěvek několikrát přepsal jsem usoudil, že se k těmhle "duchovním rebelům" vyjadřovat nebudu, protože je to i ve mě a sám jsem zažil, jak se člověku uleví, když zjistí, že takový být nemusí. Dovedu si představit, že "bězvěrci a rouhači, lidé s velkou vnitřní silou, bez pokory, nic není nad nimi" mohou některým imponovat, ale věř mi, že ve skutečnosti to zas taková sláva není.;)
Plutov prejav je pre mňa predovšetkým o intenzite, či už v pozitívnom , alebo negatívnom zmysle.
Bez neho sa nedá ani stúpať ani prudko padať.
Iste je za tým sila, ale môže sa spájať aj s hlbokou pokorou.
Povinné modlitby, povinné omše, povinné spovede boli len prázdnou skúsenosťou toho, že mi to nič nedáva.
Moja mama chcela vychovať dobrého kresťana takým, že láskavým nátlakom.
Hovorievala mi vždy, keď som niečo s cirkevných povinností odmietala:" Ako Kubo Bohovi, tak Boh Kubovi".:D Ale mne nešlo o to, nesklamať Boha, ale nesklamať ju.
Až potom, keď som sa stala samostatnou a odmietla prijímať nátlak, ktorý ma mal formovať "správne", až potom sa začalo moje skutočné poznávanie.
Neviem, či preto, ale práve táto osamelosť, alebo samostatnosť mi pomáha najviac.
Citujem tieto tvoje slová: připadne mi, že jsem se octla na světlé straně a vrací se mi myšlenky na "pozor! toto je hřích" !pozor! když nepůjdeš cestou k bohu nebudeš spasen" atd...
Odkiaľ sa ti vracajú tieto myšlienky? Nie sú to náhodou stopy cudzích nánosov, ktoré ti strašia v duši a snažia sa ťa akože viesť?
Svetlo sa podľa môjho názoru neprejavuje ako výčitka, ale ako poznanie a nič neberie, iba dáva.
Bývajú to ľudia, ktorí majú Pluto v radixe významne postavené.
Pri hlavných osiach, ascendente, Immum Coeli, descendente, alebo medium coeli. Prípadne vo významných aspektoch k osobným planétam.
Ale to tvrdím ako laik.
Ja sa cítim ako plutonický človek preto, lebo mňa samú takýto ľudia priťahujú /mám Pluto v 7.dome, ktorý predstavuje vzťahy/.
Je dosť blízko descendentu a navyše môj Mars, čo je vyjadrenie energie, je v 8.dome, čo je dom s plutónskym významom a v znamení Škorpióna, ktoré ovláda opäť Pluto.
Tak si to vysvetľujem. ;)
ale fakt neviem,či sa práve podľa toho určuje,kto je plutónsky,merkúrovsky,jupiterovský a tak ...som tiež len laik:)
S těmi plutoniky - no já nevím, takoví štíři jsou neskuteční tradicionalisté schovávající se za rebely... viz ten můj kamaríd štír (slunce + pluto v konjunkci ve štíru v 1.domě, asc ve štíru) je katolík, bere to docela vážně - nejlepší sranda byla, když mi řekl, že chce být kmotrem mého budoucího/imaginárního dítěte a já mu řekla, že sevé děti křtít nechci... jeho reakce: tebe se nikdo neptal, jasně že je pokřtíš :D
PS: koukám že zase odpovídám zezadu :D
Nemám ponětí kdy sem se poprvé setkala s bohem... já nevím, u mě duchovno celkově bylo asi přirozené... nemám tušení, jako malá sem do kostalů nechodila, nebyla sem vychovávaná v náboženství, ale oba rodiče byli a jsou svým způsobem duchovní/esoteričtí... ale kostely mám ráda, ne tak mše (krom těch arménských, víme... :D )
zvláštní je že sem nikdy moc tu křesťanskou dualitu nevnímala, věřila sem na nějakou tu univerzální sílu, dejmetomu boha, ne však na zlo jako takové, na ďábla atd... ale nějak nečekaně na mě bafají ty křesťanské šílenosti ani nevím jak, třeba před třičtvrtě rokem, po nějakých menším depko-emocionálních krizích sem si nějakým áhadným způsobem uvědomila, že existuje zlo, konkrétně démoni... prostě skrze nějaké otolnosti vyvstalo toto přesvědčení... (až se se lekla kde se ve mě bere ta křesťanská dualita) ... stejně nečekaně mě vnitřně zasáhl článek o satanistech v čechách, že po jeho přečtení mi mozek automaticky gvygeneroval, že bych se měla denně modlit... prostě mi asi šibe :D a teta mi chce pro spásu mé duše přenechat svou místenku na příští rok na nějakou katolickou obnovu s jistým stigmatizovaným indickým katolickým otcem :D ... (bych tu svou lilith v panně ve 12. domě měla občas přiškrtit asi :D )
Křest beru jako zasvěcení církvi, politické a ekonomické instituci, je to něco, čeho se potom nemůžeš zbavit a nemyslím si že bych měla právo své případné dítě takto "poznamenat" když nevím jakou duchovní/náboženskou cestou se bude chtít vydávat...