Cesty tela i ducha -
Naslouchám srdcem
neznámy | 26.8.2014 17:59
http://probuzeni.blogspot.sk/2013/06/jaroslav-dusek-nasloucham-srdcem.html
Podle vás žijeme své životy v určitém vězení a umění jen zdobí jeho stěny. Z čeho je toto vězení vystavěno?
Z vědění. A ta slova jsou ne náhodou v češtině příbuzná. Mají společný rozkazovací způsob: Věz! Naše vězení stojí na vžitém poznávání skutečnosti, které je spojeno s naším pojmenováváním věcí a jevů. V určité chvíli zaujetí staneme uprostřed ohromného poznávání, které je nádherným živým procesem. Když v tom nás zavalí mrtvé informace, knihy, spisy, články, pojednání, výkřiky, rezoluce… Tak třeba tam ten strom (Jaroslav Dušek ukazuje prstem na místo, kde stojí strom, který zůstává po celou dobu našeho povídání s námi). O něm jistě existuje tolik knih, že bychom mohli celý život číst jen o tom konkrétním stromu a jeho vlastnostech. Právě tím vznikne jakýsi prostor, který nás sevře, a my najednou musíme stále studovat. Jenomže přitom nestudujeme strom, ale jeho popis. A když se ke stromu nakonec prokoušeme, tak najednou zjistíme, že jeho popis vůbec nepotřebujeme nebo je nám k ničemu. Naopak když vstoupíme přímo do světa poznávaných věcí, zjistíme, že ty nejsubtilnější stavy a pocity neumíme popsat, protože na to nemáme slova. Celý ten náš slavný a obrovský aparát intelektu nám najednou znemožňuje vyjádřit to, co opravdu cítíme. A to je naše vězení. Vězíme v jakémsi způsobu myšlení, na který jsme si zvykli.
Podle vás žijeme své životy v určitém vězení a umění jen zdobí jeho stěny. Z čeho je toto vězení vystavěno?
Z vědění. A ta slova jsou ne náhodou v češtině příbuzná. Mají společný rozkazovací způsob: Věz! Naše vězení stojí na vžitém poznávání skutečnosti, které je spojeno s naším pojmenováváním věcí a jevů. V určité chvíli zaujetí staneme uprostřed ohromného poznávání, které je nádherným živým procesem. Když v tom nás zavalí mrtvé informace, knihy, spisy, články, pojednání, výkřiky, rezoluce… Tak třeba tam ten strom (Jaroslav Dušek ukazuje prstem na místo, kde stojí strom, který zůstává po celou dobu našeho povídání s námi). O něm jistě existuje tolik knih, že bychom mohli celý život číst jen o tom konkrétním stromu a jeho vlastnostech. Právě tím vznikne jakýsi prostor, který nás sevře, a my najednou musíme stále studovat. Jenomže přitom nestudujeme strom, ale jeho popis. A když se ke stromu nakonec prokoušeme, tak najednou zjistíme, že jeho popis vůbec nepotřebujeme nebo je nám k ničemu. Naopak když vstoupíme přímo do světa poznávaných věcí, zjistíme, že ty nejsubtilnější stavy a pocity neumíme popsat, protože na to nemáme slova. Celý ten náš slavný a obrovský aparát intelektu nám najednou znemožňuje vyjádřit to, co opravdu cítíme. A to je naše vězení. Vězíme v jakémsi způsobu myšlení, na který jsme si zvykli.
neznámy » nikav | 1.12.2014 15:16
Díky
Tvoje poznámka o Slovanech mi připomněla vliv Keltů, jejich pokoru k přírodě a moudrost Druidů. Importujeme si různá učení, a přitom stačí "oprášit" vzpomínky na babičky. Ty přirozeně sušily a zpracovávaly vše, co příroda poskytovala a bylo to zdravé. Jako malí jsme chodili na petrklíč, podběl, sedmikrásku, hluchavku aj., a když přišlo nějaké nachlazení, babička vyčarovala mňamkový čajík. Je to v nás, jen se tomu bráníme .. -FLOWER-
Tvoje poznámka o Slovanech mi připomněla vliv Keltů, jejich pokoru k přírodě a moudrost Druidů. Importujeme si různá učení, a přitom stačí "oprášit" vzpomínky na babičky. Ty přirozeně sušily a zpracovávaly vše, co příroda poskytovala a bylo to zdravé. Jako malí jsme chodili na petrklíč, podběl, sedmikrásku, hluchavku aj., a když přišlo nějaké nachlazení, babička vyčarovala mňamkový čajík. Je to v nás, jen se tomu bráníme .. -FLOWER-
Počítam horoskop...